Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Elena,Herbert,
zítra Vlastimil.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Tatínkoviny - část sedmá

 

Velmi, velmi nerada nás nechala maminka samotné ještě jednou. To  musela do nemocnice, a snad z pocitu, že už se nevrátí, nebo z nevysvětlitelného rozmaru tentokrát nechala v tatínkových rukách plných 200,- Kč! V pondělí odjela, měla se vrátit v pátek.

Co s tolika penězi?

Okamžitě jsme oba začali nezávisle na sobě přemýšlet. Už jsme věděli, že se dá žít i ze zásob, a tak  první myšlenky proudily někam přes návštěvu drahé restaurace, nebo nákupu zvlášť drahých, a nám doposud utajovaných potravin. Já jsem hlasovala pro kilo čokolády, a dvě kila  bonbónů. Pralinky by byly nejlepší!

Tatínek se tentokrát ale postavil k problému jako odpovědný a moudrý rodič.

"Čokoláda a bonbóny, to nemá dlouhého trvání. Pořád chceš zvíře. Pes by neprošel, to víš. Už jsme to zkoušeli!"

Ano, zkoušeli. Všechny tři - tatínka, mne i psa - maminka ihned a  nekompromisně vyhnala do mrazu, tedy zpět k člověku, který nám pejska velmi rád věnoval. Měl jich asi dvacet.  "Jdeme koupit kanárka!", oznámil vítězným hlasem, a já se začala radovat a výskat.

Už to měl v hlavě srovnané, už věděl, kam jít, a kolik to stojí. Klec, pták, a zrní na týden. Za týden, po návratu z nemocnice bude snad maminka naměkko z tak dlouhého odloučení od rodiny.  Určitě se pak slituje, a koupí další pochutiny  do zobáku nejen nám, ale i ptáčkovi.

Byt, do kterého jsme si přišli naše zvířátko vybrat, ve mně zanechal vskutku velmi znatelnou stopu. Byla  to kuchyň a ložnice. V kuchyni bydlel pan František s manželkou Aničkou, a v ložnici asi 350 kanárků. Klece byly kolem všech zdí od země až ke stropu. Nepředstavitelný kravál! A ptačí odér. Byla jsem zmatena. Zmatek nabyl obrovských rozměrů ve chvíli, kdy mne pan František vyzval, ať si vyberu.

Jak? Vždyť ty ptáčky nebylo  možné ani spočítat, natož prohlédnout. Jako vždy i v dalším životě jsem se řídila výhradně citem, což není vždy nejlepší rádce. Vybrala jsem si ptáčka nejubožejšího, nejvyděšenějšího a bez výstavních znaků. Protože mně ho bylo nejvíc líto!

"Teho? Opravdu teho?", divil se pan František. "Bohuro, ja tu mam lepši kusky! Tuž vemtě si teho, ten je z vystavy .", snažil se zabránit neuváženému výběru majitel.

Já už jsem však byla pevně rozhodnutá, ptáček byl smutný, jen tak seděl, a koukal - ti ostatní lítali, vřískali, a byli na můj vkus příliš čilí.

Tatínek se ustrnul nad mými důvody, že zrovna ten a žádný jiný, protože je smutný a nejškaredší.

Zaplatili jsme ptáčka, klec, pytlík zrní, a šli domů. Nepamatuji se na mnoho tak krásných chvilek, jaké jsem zažívala v ten den. Tatínek nesl v papírovém sáčku ptáčka, já klec. Byla jsem šťastná! Milovala jsem svého tatínka, milovala jsem celý svět, milovala jsem toho malého ušlápnutého ptáčka, svět byl prostě nádherný! To byly radosti, které tatínkovi nikdy nezapomenu. Daroval mne nádherné pocity, vzácné a povznášející. Kdyby mne zahrnul dary a přepychem, určitě by mně nedal tolik lásky a štěstí, jako třeba tehdy.

Doma jsme "nainstalovali" klec, dali do něho našeho Mančika, jak jsme ho pokřtili, a dívali se něj hodiny a hodiny.

"Je ti jasné, že bude krupice konzistence betonu? Je ti jasné, že nudle budeme opět krájet jako dort a kompoty budou naše hlavní jídlo?", sondoval situaci tatínek. Vybral si vhodný moment. Měla jsem v dušičce takové blaho a teplo, že mně bylo úplně fuk, jestli budou řízky nebo topinky.

Taky že jo. Zbylo nám pár korun, které tatínek investoval do nějakého časopisu o chovu ptáků v domácích podmínkách, a celý týden jsme "vyvařovali" ze zásob, co dům dal. Nebylo to tak hrozné, jako poprvé. Ale oba s tatínkem jsme v podstatě byli velmi líní, i když bychom to nepřiznali. Vyhovovali jsme si, a bez nějakého delšího dohadování bylo rozhodnuto, že nádobí je zbytečné umývat, budeme prostě tak dlouho vařit, až už nezbude žádné čisté, a pak se uvidí.

Vařili jsme, vařili. Zhruba ve čtvrtek jsme již měli k dispozici jen dva talíře, dvě lžíce a jeden hrnec. Ty jsme průběžně oplachovali.

"Zítra se vrací generálmajor!", prohlásil tatínek. "Nesmí nás přistihnout nepřipravené! Bude se uklízet!"

Po předběžné kontrole kuchyně tatínek usoudil, že tady už klasické mytí nádobí nepřipadá v úvahu. Nanosili jsme tedy všechno nádobí do vany, nasypali na něho Sam, a napustili vanu vodou.

"Krásně se nám to do zítra odmočí, a pak to jen opláchneme a naskládáme do kredence!", pochvaloval  si tatínek svůj nápad.

Spokojeně jsme usedli k televizi s pocitem géniů.

Vtom šramocení u dveří - márjájosef!!!! Maminka se vrací!

Zůstali jsme jako opaření. S tím se nepočítalo! Měla přijet zítra! Nezodpovědný primář ji propustil dřív! Vůbec si snad neuvědomoval, že hrozí smrtelné zhoršení zdravotního stavu naší maminky provedením takové nepředloženosti!?

"Ahój", zahlaholila maminka ode dveří. "To je překvapení, co? Tak co, jak jste to přežili?", stále s dobrou náladou maminka sundávala kabát a hrnula se do obýváku.

My jsme seděli jako přibití. Nebyli jsme schopni ani odpovědět na pozdrav, natož se pohnout. V tatínkově obličeji se zračila nepředstíraná hrůza. "Tak tohle naše vedení nepřežije.", vysílaly jeho oči morseovkou.

Maminka radostně vykročila k nám, a mírně se zarazila. Ano, něco nehrálo. Všude bylo absolutní ticho. Už beze slova pokračovala v chůzi a v kuchyni vytřeštila oči.

"Tato, ty chceš malovat? Teď?"

Kuchyňka byla úplně prázdná. Police prázdné, Skříňky prázdné. Kamna prázdná. Jak by ne, všechno bylo ve vaně.

K dovršení zmatku se nejdříve vzpamatoval Mančik, a začal vřískat. Takhle se zvukově ještě neprojevil! Asi radostně vítal dalšího možného dodavatele zrní.

Do maminky jako by blesk uhodil. Nevěřícně pozvedla oči ke zdroji hluku.

Na kredenci v kleci vesele poskakoval ptáček, nikde jinde vůbec nic. Nepočítáme-li naše dvě zhroucené postavy, které očekávaly pohromu.

Maminka beze slova, beze vzdechu pokračovala v prohlídce bytu. Do momentu, než vešla do koupelny byla  úplně zticha. My též. 

Pohroma však nepřišla. Alespoň ne v podobě, kterou jsme očekávali.

Ticho se neslo bytem.

Vřískal jen Mančik. Maminka se bez hlesu vrátila, sedla si k nám, a tupě zírala do prostoru.

"Tato .", sotva slyšitelně jí zašustilo u rtů.

Dál nic. Bylo to zřejmě už přes hranici chápaní naší maminky, nebyla schopna použít žádný ze svých scénářů, které měla připraveny pro všechny situace, jen pro tuto ne.

Tiše a beze slova jsme se s tatínkem zvedli, a šli "umývat nádobí".

Ne, maminka tam nesedí dodnes. Časem se vzpamatovala, ale jen do chvíle, ve které jsme s tatínkem opět uchopili otěže vývoje událostí do svých rukou.

Při inventuře maminčiných šoků a záchvatů z tatínkových vylomenin je s podivem, že tatínek umřel dřív. Nebo že by ty ženské opravdu vydržely víc?

 

Dagmar Jarošová



Komentáře
Poslední komentář: 31.01.2005  10:16
 Datum
Jméno
Téma
 31.01.  10:16 Marie nemám komentář