Amerika - ROK JEDNA
Než jsem opustila svoji rodnou zemi s pocitem, že ji budu navštěvovat už jen jako turista, událo se mnohé. Popisovat ale smršť pocitů, citů, emocí? Toho se vystřihám! Už tak mám naběhnuto k Chocholouškovi!
Krátké
a heslovité zaznamenání
postupného pominutí smyslů:
Výměna prvních fotek - mé poklesnutí
v kolenou, byť jsem seděla na židli, neb z fotografie na mne hleděl muž mých snů. Úplně! Každý máme
někde v sobě schovaný "ideál", který prostě při nejlepší vůli v reálu nemůže
existovat. A právě "toto" se na mne najednou smálo z monitoru
počítače! Byl to můj snový muž!
Kromě poklesnutí v kolenou, poklesnutí mé okorunkované a omůstkované sanice mi
zoufale kleslo sebevědomí. Holka, tak na tohoto sekáče nemáš. Slzu v oku jsem
zamáčkla a poslala mu také svou fotku. Ovšem z doby, kdy mi bylo 25. V té době
jsem si přivydělávala jako manekýna, fotila pro různé časopisy a veškerý čas
věnovala jen sobě, svému tělu, obličejíčku, vlasům a oblečení. Prostě -
starala jsem se výhradně o sebe a svou vizáž.
Přiznala jsem ale hrdinně barvu, že tato fotka je 20 let stará., ale, že za těch dvacet let jsem se vyvinula v bytost rozumnou, moudrou, zkušenou . Téměř okamžitě mi poslal povídání o tom, že měl obavy, jak na mne zapůsobí, a že ta jeho fotka je patnáct let stará!
Zjevně se mi ulevilo! Bože, jak se mi ulevilo, když jsem zjistila, že tento muž má šedivějící skráně a bříško! Navíc sugestivně vypsal, že mladé tělo je určitě krásné, ale prázdné, že jeho zajímá duše., a tady pozor! Tato věta bude mít veliký význam za tři roky!
Po další výměně už opravdových fotek a doslova stovek a stovek mailů, posléze i magnetofonových pásků. Každý týden dva, to si představte, že se usadíte v ušáku, zapnete ten minipřístroj a kecáte a kecáte., o všem. Na druhé straně za oceánem se odehrává totéž. Pak se nahrávky pošlou směrem tam i zpět.
Můj časoprostor začínal povážlivě praskat ve švech. Denně mluvit do mikrofonku, psát sáhodlouhé maily a vzápětí přibyly i telefonáty. Dlouhé! Hodinové, dvouhodinové. Naše souhra byla neuvěřitelná! V jednu chvíli jsme mysleli i dělali stejné věci. Jeden začal větu, druhý ji bravurně ukončil. Mé zblbnutí nabíralo obrovské tempo! Život se už skládal jen z mailů, dopisů, telefonů - mezitím jsem stihla sem tam spát a občas něco sníst.
Po tom všem bylo jasné, že zákonitě musel nastat okamžik
našeho setkání. Už jsme o sobě věděli téměř všechno ( to jsem si myslela!).
Pro objektivnost a informovanost
nutno povědět, že byl v té době byl ještě ženatý. Tento údaj sehrál svoji
roli i když úplně jinou, než se zdá - a to časovou.
Rok jedna počal dnem, kdy oznámil, že
se za mnou přijede podívat, tři měsíce pobýt, abychom poznali, zda i
osobní sympatie zapracují tak, jako naše duše a mozky, prostě vše, co nejde uchopit ani
pohladit.
To byl další zlomový okamžik.
Od této chvíle už jsem za své činy neodpovídala, stala se ze mne
nesvéprávná bytost, potřebující opatrovníka či odborný dohled. Bohužel, nikdo to
netušil, ani já ne!
Všechno jde, je-li motiv
Začalo rodeo! Co je všechno jeden - a
hlavně ženská - schopen podstoupit, když chce! Když má motiv! Během dvou měsíců,
které mi zbývaly do jeho příjezdu, se mi podařilo dokázat, že zázraky se dějí i
na severní Moravě. Potřebovala jsem, aby se den protáhl
aspoň na 48 hodin. Ke všem dosavadním vyčerpávajícím duševním činnostem přibyly
i
činnosti tělesné. Denně tři až čtyři hodiny cvičení, (pro formování těla!) ráno
i večer studená sprcha (hlavně prsa, pro změnu pro zpevnění těla!). Co ženská
neudělá pro jednoho chlapa.Přiznám se, že dnes nemohu pochopit,
jak jsem to zvládla. Dnes sebou prásknu večer k televizi a šmytec..
Začaly problémy v práci. Míru mého zblbnutí jasně definovala příhoda se šéfem. Jelikož jsem převážnou část pracovního času věnovala mailování s miláčkem a to bez diakritiky (tedy bez háčků a čárek), protože Petr počítač neobsahoval českou abecedu (jo, jsou pozadu ti amíci!), v rychlosti jsem napsala nějaké pracovní stanovisko k něčemu, ovšem - rovněž bez diakritiky! Šéf přiletěl rozčíleně s napsaným stanoviskem v ruce, s pěnou u úst, neschopen slova - a zastihl mne u počítače, jak se blbě usmívám, zasněně koukám a nepřítomně jsem se ho zeptala, "mohu pro tebe něco udělat, šéfe?"
Že mne nevyrazil hned bylo jednak díky tomu, že to u mě nebývalo zvykem, abych něco zkonila a pár let jsem už tam tvrdě makala. A zřejmě dobře, protože jsem si postupem času vydobyla vedoucí postavení a měla jsem i dobrý pocit z dobře vykonané práce. Ovšem - dobře vykonávané v minulosti. Stav současný byl úděsný., ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Doba "předpříjezdová" mého milého byl slabý odvar heřmánkového čaje proti době "popříjezdové"! to už bylo pití s několika desítkami hvězdiček!
Dana Šťastná