Šťastné manželství
Kateřina a Josef jsou krásný, harmonický pár. Jejich manželství trvá dvacet let a dlužno říci, že se na obloze jejich vztahu neobjevil žádný bouřkový mrak. Občas sice nějaký ten obláček přešel, ale brzy se zase vyjasnilo.
Jenže… Vždycky se najde nějaké „jenže“.
„Máme se stále rádi, ale nějak se po těch dvou desetiletích vytratila vášeň, vyprchala náruživost, zmizelo nadšení, odešla vstřícnost, pominula schopnost kompromisu,“ svěřila se mi Katka při kávě v naší oblíbené cukrárně, kde se jednou týdně na hodinku scházíme, abychom probraly důležité věci.
„Chtělo by to zkoušku!“ zamyslela jsem se.
„No jo, ale jakou?“ zvedne obočí kamarádka.
„Nějaký šok. Aby se Pepa vyděsil. Aby se ukázalo, že o tebe ještě stále stojí!“
Seděly jsme tentokrát skoro tři hodiny, po kávě přišla becherovka, pak druhá, třetí… Stejně jsme nic nevymyslely.
Ráno mě dost bolela hlava. Sedím v tramvaji, civím z okna… a najednou to přišlo. Tramvaj zabrzdila, jede krokem… vedle refýže stojí dva auťáky napasované do sebe, u značně rozbitého bílého fiata stojí ženská se zakrváceným obličejem… Nápad!
Hned po příchodu do kanceláře volám Kačence: „O polední pauze se musíme sejít!“
„Nainscenujeme havárii. Vrátíš se domů pěšky, s krví na obličeji. To by v tom byl čert, aby to s Pepanem nehnulo!“
V sobotu, brzy ráno Kateřina Pepovi oznámila, že dojede do supermarketu na nákup. „Vezmu si tvoje auto. Mně tam něco skřípe, budeš se na to muset podívat,“ oznámila mu suše a odešla. Jen se v posteli zavrtěl a něco zabručel.
Káťa přijela ke mně domů. Nalíčila jsem jí obličej tak, že jsme měly obavy, kdyby ji potkala záchranka, že se na ni doktoři vrhnou s první pomocí.
Auto zaparkovala za rohem. Ještě, že drobně pršelo, mohla se alespoň schovat za deštník, takže dva chodce, které potkala, nevyděsila. Těsně před vrátky zkusila kulhání, ruku si zavěsila na bílý trojcípý šátek, který jsem jí půjčila z lékárničky.
Josef seděl pod altánem, četl noviny, před sebou na stolku měl hrnek s kafem. Přes noviny se podíval na přicházející Kateřinu, bez jakékoliv účasti ji očima přejel od pajdající pravé končetiny, přes nehybnou ruku až k rozmazané malinové marmeládě na obličeji a zeptal se: „Kde máš rohlíky?“
Šťastné manželství