Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (25)
Abych tím svým preferováním sportu neodradil ty, kteří mu nijak zvláště nefandí, a i když asi také nejsem Čech, protože neskáču při každém úspěchu našich sportovních idolů, musím teď zařadit vzpomínky „hodnotnější“. Na katastr města Vrchlabí a do jeho okolí se vrátíme kdysi slíbeným zimním obrázkem místního zámku a pak se vrhneme do víru kultury.
Ve Vrchlabí byl ochotnický soubor Šír, který v padesátých letech každoročně připravil hned několik divadelních her. A my, studenti a studentky gymnasia jsme v jedné z nich vystupovali jako sbor a v druhé jako kompars. Byly to naše klasické kusy – Kutnohorští havíři Josefa Kajetána Tyla a Maryša bratří Mrštíků. K těm havířům dokonce složil originální hudbu místní ředitel hudební školy a náš učitel zpěvu, a my jsme pod jevištěm zpívali jeho sborové písně. Takže na ta avizovaná prkna jsem se dostal jen jako rekrut v Maryše. Byl to zážitek velký, protože při premiéře místní pivovar věnoval do divadelní hospody soudek dobrého piva a my jsme tu opravdovou pípu nešanovali! Byli jsme správně odvedenecky rozjaření, režisér si to pochvaloval, ale nelíbilo se to moc naší třídní profesorce. Ona totiž pod námi na jevišti praskla hospodská lavice a my půl dějství „seděli“ ve vzduchu. Pořádně nás bolela stehna i lýtka a já osobně si v duchu skládal nějakou repliku, jako že půjdeme do jiné hospody, kde mají lepší lavice! Maryša je ale psána v dialektu, a protože už jsem byl o pár let starší, než pří svém „dialektovém“ extempore v primě jičínského gymnasia, tentokrát jsem si netroufl. Jinak musím tehdejší vrchlabské ochotníky pochválit, neboť si pak troufli i na vlastně muzikálovou novinku Zdeňka Petra a Vladimíra Dvořáka – Sto dukátů za Juana s nádhernými písničkami, z nichž nejznámější byla Kristýnka. Ach, jak byla ta „naše“ krásná!
Když jsem narazil na ty ochotníky, napadá mě, že se možná o nich dozvěděl i Miloš Forman, protože právě oni hráli asi o patnáct let později sice ne hlavní, ale vlastně nejdůležitější role účastníků hasičského plesu v jeho slavném filmu Hoří má panenko. Ten film se natáčel v sále Na Střelnici, kde jsme se na plesech také něco natancovali a kde se také konala i ta naše zmíněná ochotnická představení. Budova byla tehdy dokonce pro potřeby filmařů upravena, například byla kvůli hluku i světlu zazděna okna, která vedla na ulici a ponechána byla jen ta, co vedla do zahrady. A nejen to, režisér do filmu obsadil celou řadu mých vrchlabských přátel! Obsadili nejen téměř kompletní kompars, ale celou řadu vedlejších rolí si střihlo několik místních hasičů, tedy – pardon – tehdejších požárníků. I základ dechovky byl místní! A tak například detailní záběr mé spolužačky z gymnázia, tehdy už učitelky a jejího manžela – dvě hlavy doslova přes celé plátno – obletěl snad celý svět! Ano, byla to ta, se kterou jsem se kdysi zachoval tak nepietně u busty našeho prvního dělnického prezidenta. Kam se na ni hrabu, mně se „povedlo“ dostat do filmu pouze mimo obraz v české detektivce Smrt stopařek, kde vrah poslouchá mou předpověď počasí před televizorem...
Pamětníci, vzpomínejte!
Abych tím svým preferováním sportu neodradil ty, kteří mu nijak zvláště nefandí, a i když asi také nejsem Čech, protože neskáču při každém úspěchu našich sportovních idolů, musím teď zařadit vzpomínky „hodnotnější“. Na katastr města Vrchlabí a do jeho okolí se vrátíme kdysi slíbeným zimním obrázkem místního zámku a pak se vrhneme do víru kultury.
Když jsem narazil na ty ochotníky, napadá mě, že se možná o nich dozvěděl i Miloš Forman, protože právě oni hráli asi o patnáct let později sice ne hlavní, ale vlastně nejdůležitější role účastníků hasičského plesu v jeho slavném filmu Hoří má panenko. Ten film se natáčel v sále Na Střelnici, kde jsme se na plesech také něco natancovali a kde se také konala i ta naše zmíněná ochotnická představení. Budova byla tehdy dokonce pro potřeby filmařů upravena, například byla kvůli hluku i světlu zazděna okna, která vedla na ulici a ponechána byla jen ta, co vedla do zahrady. A nejen to, režisér do filmu obsadil celou řadu mých vrchlabských přátel! Obsadili nejen téměř kompletní kompars, ale celou řadu vedlejších rolí si střihlo několik místních hasičů, tedy – pardon – tehdejších požárníků. I základ dechovky byl místní! A tak například detailní záběr mé spolužačky z gymnázia, tehdy už učitelky a jejího manžela – dvě hlavy doslova přes celé plátno – obletěl snad celý svět! Ano, byla to ta, se kterou jsem se kdysi zachoval tak nepietně u busty našeho prvního dělnického prezidenta. Kam se na ni hrabu, mně se „povedlo“ dostat do filmu pouze mimo obraz v české detektivce Smrt stopařek, kde vrah poslouchá mou předpověď počasí před televizorem...