Vila u jezera
Já si na mou duši myslím, že kolem novináře Zdeňka Smíška čas obchází velkým obloukem. Od dob, kdy bydlel sotva půl kilometru vzdušnou čarou ode mne, pouze přes kopec, na pražském sídlišti Na Beránku, se vůbec nezměnil. Už je to pár roků, co se přestěhoval s manželkou Danou a syny Jirkou a Honzou na venkov do Malých Přílep. Umím si představit, jak hned, jen co vybalil kufry, zapadl skvěle mezi přílepské šprýmaře, kterých je plná vesnice. Však se právě pro jeho veselou povahu Zdeněk, před lety nejprve jen kolega, stal nakonec mým kamarádem.
“Ten Zdenda si sakra polepšil,” šly o něm řeči v redakčních kuloárech. “Z paneláku prý rovnou do vily u jezera.”
Dušička mi zazpívala juchachá z radosti, že se přece jen zázraky dějí a unavené štěstí si tentokrát sedlo na toho, kdo si to opravdu zaslouží.
Ani mě nenapadlo vyptávat se na nějaké podrobnosti, když nás po dlouhém čase náhoda posadila k jednomu stolu na tiskovce.
Hned mezi dveřmi mě srdečně obejmul. A protože je o celé jedno pravítko větší než já, hýčkal láskyplně na svých prsou moji hlavu jako fotbalový míč. Podobal se gólmanovi, na kterého půl mače hulákal manšaft že je hadr, cedník nebo dřevák – a on teď konečně chytil penaltu a všem vytřel zrak.
“Jak rád tě zase vidím!” hlaholil.
Byla jsem z něj paf. Na skráních ani jediná stříbrná nitka, v očích stále stejní rarášci a tvář rozsvícená úsměvem, co mu pánbůh nadělil i se jménem, o kterém by můj tatínek řekl, že mu sedí jako zadnice na kakáči.
“Musíš k nám do Přílep přijet,” zval mě na návštěvu. A nejlíp hned v sobotu. Odpoledne totiž stěhujeme Pepu z hospody. Seděl v lokále celou zimu, tak už je na čase, aby vypad.”
“Co bych asi viděla na nějakém vochmelkovi?” divila jsem se.
“Jen se nech překvapit. Takovou prču jen tak nezažiješ.”
Do Malých Přílep jsem se v sobotu vypravila s kamarádkou Miluškou Kulhavou časně, abychom si mohly v klidu se Zdeňkem popovídat. Miluška učí na lékařské fakultě, a tak jsem si byla jistá, že kdyby se s Pepíkem v restauračním zařízení něco zvrtlo, odborná první pomoc by bodla. V její stříbrné oktávce jsme profrčely Malé Přílepy, dojely až do Chyňavy – a jezero nikde. Otočila auto s grifem legendární automobilové závodnice Elišky Junkové a zamířila zpět po stejné trase. Za chvíli nám zůstaly Malé Přílepy za zády a jiskřivě modrá vodní hladina stále v nedohlednu. Bloudily jsme po okolí, oči vykoukané, krky ukroucené, v okolí však nebyla ani louže.
“Musíme chytit jazyk,” už si nevěděla rady Miluška. “Jinak se tu budeme motat do večera.”
Oktávka zastavila na samém kraji vesnice a já se vyklonila z okénka.
„Kde tady máte jezero?” zeptala jsem se mladičké dvojice co nás právě míjela.
Dívali se na mne, jako kdybych spadla z višně.
“Jezero? Kde by se tady vzalo?”
“Jedeme za přítelem, co bydlí u jezera, tak tady někde asi bude,” bylo ve mně trpělivosti jako v papiňáku těsně před výbuchem.
U krajního domku se rozhrnul živý plot a vykoukla odtud hlava.
“Ti vám neporadí. To jsou lufťáci. S takovým dotazem se musíte obrátit jen na domorodce.”
K hlavě patřily montérky, do kterých byl navlečený chlap jako hora.
“Jistě jsme teď káply na toho pravého,” začala jsem s lichotkami. “Vy nás jistě nasměrujete správně. Marně totiž hledáme to vaše místní pidimoře, u kterého žije kamarád.”
“Hledáte zřejmě redaktora,” zašklebil se domorodec a ledabyle hodil rukou směrem, kam běžela asfaltka, po které jsme jezdily sem a zase zpět už od rána. “Jeďte přímo rovnou za nosem, až dojedete k hasičské nádrži. Tam to je.”
“Tam stojí ta Zdeňkova rezidence?” přepadly mě pochyby.
“Rezidence šest krát devět metrů. A pod střechou dva mrňavý pokojíčky. Suma sumárum osmdesát metrů obytné plochy,” náš zpravodajec se očividně bavil. Ale pak upřímně dodal: “Moc pěkné bydleníčko. Zdeněk na zedníky vlastnorůčo dohlížel. Je to prima kluk. Zapadl mezi nás jak zoubek do vroubku.”
“Tak to je celý on!” rozesmála jsem se. “Prý vila u jezera!”
Miluška jen pozdvihla obočí.
“Jsem zvědavá, co se teď ještě vyklube z vejpitky Pepíka.”
Pepa byl vodník. Trůnil v restauraci U Vořechů na dubovém špalku v umělém kapradí a vypadal, jako by si odskočil na jedno pivko z Ladových obrázků. V zeleném kabátku, červených botičkách a s fajfkou v koutku dřevěné pusy sledoval uhrančivým pohledem chlapy, jak mažou karty a zvrhávají do sebe panáka za panákem.
Prozradil nám to Zdeněk hned mezi dveřmi. Pak nás odvedl na zahradu za domkem, kde prostřela stůl jeho žena Dana. Hověli jsme si společně pod rozkvetlou třešení, pili kávičku, baštili štrůdl a nezávazně klábosili. Najednou Zdenda mrknul na hodinky a zmizel jako pára nad hrncem.
“Za chvíli se vám předvede v plné parádě,” tvářila se tajemně Dana.
“Musíme se však vydat k hospodě.”
Před hostincem už čekala celá vesnice. Přílepští stáli v zástupu ve svátečních kvádrech na protějším chodníku a skandovali:
“Pepiku, vylez! Pepiku, vylez!”
Pepík nás chvíli napínal, ale konečně z hospody vyjel jako velký pán. Seděl pohodlně na trakaři na rozkvetlé otýpce řepky a za jeho zády vykukovala v lehounkých šatičkách a s věnečkem pampelišek na hlavě malá víla. Drobnýma ručkama Pepíka přidržovala v pase, aby se z trakaře nesvalil. Ta víla byla holčička Adélka. Trakař vezl Zdeněk, převlečený za hrázného. Klobouk, vysoké gumáky, nepromokavý plášť a kolem krku šňůra špuntů, na které visela modrá plechová ryba. Cestou k nádrži s trakařem prokličkoval mezi rozjařenými diváky, až dojel k cíli. Tam už na něj čekali dva hasiči v kánoi. Jeden popadl pádlo a druhý pobral od Zdendy Pepu. Tvářili se, jako když je hasičská nádrž větší než široširý oceán a pomalu pádlovali v kruzích těsně u břehu, aby si slavnostní projížďky dosytosti užili všichni ti, co dorazili k vodě. Vesnice byla nadšená. Fandila na celé kolo a mávala papírovými mávátky. Když hasiči obřadně vyzdvihli vodníka na větev v rohu nádrže, celá šaráda se přestěhovala z vody na břeh. Kapela, opečené klobásy, pivo, limonáda, cukrová vata, radost a smích.
Vodník Pepa důstojně dřepěl nad hladinou a celý ten šrumec pozoroval. Dost možná, že už si představoval, jak ho zase před Vánocemi za stejných ovací doprovodí Přílepští pátky do hospody, aby ho neroztřískali prudkými dělovkami místní hokejisté, co na zamrzlé nádrži honí celou zimu puk.
Na břehu bude svítit vánoční strom, zavoní svařák a grok, rozezní se koledy a Míša Nejedlá doprovodí zpěváky na klávesy.
Zdeněk s ochotným dobrovolníkem odnese Pepíka na nosítkách přizdobených pestrobarevnými fábory k autu, protože by mu trakař zapadl do sněhové čvachtanice. Pak bude mávat z otevřené střechy pentlemi ověšeného modrého renaulta nadšenému zástupu, který olemuje silnici až k hospodě U Vořechů. Tam Pepu usadí na dubový špalek v lokále, aby tu v zimních měsících hlídal štamgasty.
“Tak tohle musíme také vidět,” těšila se na prahu jara má kamarádka Miluška, až se přiblíží Vánoce. “Konečně tu budu užitečná. Jako zkušená zdravotnice se samozřejmě ujmu nosítek.”
“Věřím, že si tu legraci zase nenecháte ujít,” loučil se s námi Zdeněk.
“Aby ne,” přitakala jsem. “Taková sranda, to je přece moje.”
Zdeněk měl rázem pusu od ucha k uchu: “V galaxii srandy jsme dost velké hvězdy,” řekl a opravdu se celý rozzářil.
Jaroslava Pechová
* * *
Koláže pro SeniorTip Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky