Novinka: místo toho, aby si fandové nakopali, mohli by si proti sobě zakopat
Proč musí docházet leckdy až na obušky a slzný plyn, aby některým fotbalovým fandům bylo v jim srozumitelné řeči objasněno, co správné je a co ne? Vždyť původně byl sport prodchnut rytířským chováním. Jak samotní sportovci, tak i fandové už od Antiky uznávali heslo: sláva vítězům, čest poraženým. Dnes je však v podstatě každý sport vyživován mohutnými toky peněz a ty žádná čest nezajímá. Není to nakonec tak, že se fandové přizpůsobili pokřivenému duchu sportu?
Na fenomén fandění (a fotbalových fanoušků zvlášť) se psycholog PhDr. Miloš Míček necítí být expertem, ale přesto má na toto téma plno zajímavých postřehů i hlubokých filosofických myšlenek. Především je toho názoru, že mladá generace střídá starou ze světa, který už není. A proč se přitom mnozí fandové projevují hulákáním nadávek a sprosťáren?
„V celé kulturní historii platí, že když se chtěl člověk agresivně projevit, znehodnotil to, co jiní uctívali. Proto můžeme v kletbách nejvíce zaznamenat ponížení matky, pohlavních orgánů a boha. Lidé se prostě rouhají proti tomu, co nejvíce uctívají. Navíc mládí, které srší hyperkritikou a energií, má zásadní problém. Na jedné straně se chce odlišit, na druhé ztotožnit. Tady má kořeny onen kolektivní rozum a davová psychóza. Když člověk sám neznamená nic a chce ukázat, že je někdo, přistoupí na normy party, čili na její hodnotovou orientaci. Trpělivost a poctivost je ovšem běh na dlouhou trať a proto se v partách nenosí. Mladí samci se tam musejí předvádět.“
Každý má právo hledat svoji identitu, ale zároveň platí princip, že svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jinými slovy, co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ty jim. S tím PhDr. Míček souhlasí a dodává: „Výchova každého člověka začíná v rodině. A podívejte se, jak dnes probíhá tato výchova ve většině případů – rodičům jde především o to, aby od svých dětí měli pokoj. Sami tak totiž už byli vychováni. Zkuste si pak odpovědět na otázku, jak asi mohou vychovávat děti rodiče, kteří si nevědí rady sami se sebou? Tady je opravdový kámen úrazu.“
Jsou lidé, kteří považují sport za primitivní činnost, navíc bez jakéhokoli hmatatelného prospěchu pro společnost. „Já bych sport až tak tvrdě neodsuzoval,“ říká na to Miloš Míček. „Přinejmenším je zdrojem endorfinů, které dávají člověku pocit štěstí a je to rozhodně lepší, než se kvůli stejným pocitům opíjet nebo drogovat. Právě proto mě už nejednou napadlo, že by si fandové mohli zakopat proti sobě – to tu ještě nebylo. Jejich zneužitelná energie by se tak mohla vybít příznivějším způsobem.“
Mezi řvoucí a vše rozbíjející fandy pochopitelně nechodí lidé s intelektuálními zájmy. „Kdo má vlastní sebevědomí, nepotřebuje ho hledat v partě,“ potvrzuje psycholog. „Mimochodem, ideální jsou v tomto smyslu věřící rodiny, tam to desatero funguje. Zároveň se tam nenosí propagace mládí jako nejvyšší hodnoty a namísto toho se vštěpuje pokora. Ono to má opravdu něco do sebe, protože každá ctižádostivost je manipulovatelná až k bezohlednosti.“
Proč musí docházet leckdy až na obušky a slzný plyn, aby některým fotbalovým fandům bylo v jim srozumitelné řeči objasněno, co správné je a co ne? Vždyť původně byl sport prodchnut rytířským chováním. Jak samotní sportovci, tak i fandové už od Antiky uznávali heslo: sláva vítězům, čest poraženým. Dnes je však v podstatě každý sport vyživován mohutnými toky peněz a ty žádná čest nezajímá. Není to nakonec tak, že se fandové přizpůsobili pokřivenému duchu sportu?