Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Sněhurka
 
Sluníčko se opíralo do vydlážděného chodníku, vzduch se začal tetelit a maminka s kočárkem zamířila do stínu parku. Hledala lavičku pod vzrostlým stromem a pod jeho větvemi čekala, až se Johanka sama probudí. Dlouho tam sama neseděla, přijížděla další maminka s kočárkem a ona jí nabídla vedle sebe místo. Pozdravily se, paní si k ní přisedla a daly se do řeči. Po všeobecných frázích začaly probírat témata děti, jejich první zoubky a dětské nemoci. Netrvalo dlouho a malá Johanka se probudila. Posadila se v kočárku a zvědavě se kolem sebe rozhlížela. Paní se na ni usmála a směrem k mamince prohodila:
„Máte pěkné dítě, ale není na ten věk moc malinká? A jak to, že má na každé ruce šest prstíků?“
„Johanka bude hodně papat a také vyroste, že, miláčku?

Ukaž paní, jak budeš veliká!“
Dítě rozumělo, natáhlo malé ručičky do výše a radostně se usmálo.
„Ty jsi šikovná, tak budeš veliká,“ řekla maminka s láskyplným pohledem.
„Všechno rozumí, je bystrá. Některým dětem to prostě trvá déle, než vyrostou,“ řekla maminka a rozloučila se. Odjížděla s kočárkem z chladného stínu parku do rozžhaveného vzduchu pravého poledne.
 
Johanka sice papala, ale nerostla a maminka ve strachu o dceru začala hledat pomoc u lékařů. Po mnoha vyšetřeních byl ortel jasný, trpí vzácným onemocněním. Nemoc, s velmi malým výskytem v populaci, se projevuje nízkým vzrůstem, krátkými končetinami, krátkými žebry a může se objevit i vada plic a srdce. Duševní vývoj však není narušen. Pro rodiče to byl šok, museli přijmout krutou skutečnost, museli se s ní smířit a naučit se s tím žít. Jejich snaha teď spočívala v tom, aby svou dcerku připravili na život, který nebude mít jednoduchý. Maminka jí doma věnovala láskyplnou péči, hrála si s ní, četla jí pohádky a pozorovala, jak je bystrá, všechno chápe a o to to bylo bolestivější.
 
Z pohádek se Johance nejvíc líbila ta o Sněhurce a sedmi trpaslících. Milovala ji snad proto, že sama už viděla, že je jiná, že se podobá těm malým mužíčkům z pohádky. Maminka ji na obrázcích ukazovala jejich malé postýlky, hrníčky a říkala:
„Vidíš, také jsou malí, ale pracovití a hodní. Ujali se opuštěné Sněhurky, přijali ji mezi sebe a chránili ji.“
 
Johanka jen přikyvovala na souhlas, ale pak obrátila své dětské oči k mamince:
„Maminko, ale stejně bych chtěla být tou pěknou Sněhurkou, pro kterou si přijede princ.“
 
Začala chodit do školy a začala se také ptát:
„Maminko, proč nejsem, jako ty ostatní děti?“
 
Maminka na to měla divnou odpověď:
„Taková ses narodila, protože Pán Bůh chce mít na světě různé lidi, víš. Důležité je, co máš v sobě, a to není vidět,“ povzdychla a pohladila ji po vlasech. Děti ve škole ji braly takovou, jaká je. Nikdo se jí neposmíval, nikdo si od ní neodsedával, protože byla chytrá, kamarádská a dávala jim opisovat. Byla mezi svými, byla ještě doma, ten horší svět na ni teprve čekal, a to přímo za humny.
 
Po ukončení středoškolského vzdělání se ptala sama sebe:
„Jak dál, co budu dělat, jak se uživím, abych nebyla na obtíž?“ Spolužačky ze třídy si našly uplatnění bez problémů. Sice u maturity prolezly s odřenýma ušima, ale uměly se prezentovat a sebevědomé chování jim dovolilo si ještě z nabídek vybírat. Johana chtěla využít toho, co měla v sobě, nejen na povrchu, a tak hledala své ukotvení v duchovním životě a ve službě druhým lidem. Byla silně věřící, a proto se rozhodla pro vstup do řeholního řádu. Uplatnění by pak našla jako učitelka v církevní školce, a to by ji naplňovalo. V práci s dětmi by našla svou roli v životě.
 
V této komunitě vydržela krátce, poznala, že není všechno zlato, co se třpytí, a to platí i o lidských srdcích. Pod bílým hávem čistoty se u některých skrývala zlá a tvrdá srdce. Byla zklamána, zraněna, její představy se lišily od reality a vrátila se zpátky do civilního života. Zařadila se mezi lidi, kteří potřebují práci, aby měli na chleba a střechu nad hlavou.
 
Stala se uchazečkou o zaměstnání a přihlásila se na úřad práce. Tvrdší boj než se svým postižením, začal boj s úřady a rozbujelou byrokracií. Nevěděli si s ní rady. Nikdo ji zaměstnat nechtěl, s mlžením, s výmluvami, za kterými vždy bylo jedno a to samé nevyřčené slovo – postižení. Nabízeli jí taková místa, kde bylo už dopředu jasné, že ji nevezmou. A k tomu všemu se léty Johančin zdravotní stav začal zhoršovat – odnášela to páteř, měla problémy s chůzí a s tím spojené bolesti.
„Vy musíte mít nárok na plný invalidní důchod,“ řekl jí jeden z těch slušnějších zaměstnavatelů, který ji samozřejmě do práce nepřijal, ale alespoň ji dal razítko pro úřad práce a poradil. Dala na jeho slova a o plný invalidní důchod si zažádala na příslušném úřadě v Ostravě. Čekala, že si ji pozvou na komisi, že ji uvidí, ale marně. Přišel doporučený dopis s odůvodněním, který byl doplněn ustrnulou poučkou, kterou mají v počítači. Dověděla se, že je pouze zdravotně znevýhodněná a podle paragrafů a tabulek vydaných ministerstvem nemá na plný invalidní důchod nárok. Nesplňuje znaky plné invalidity, pouze částečné. Johana měla vážné podezření, že o jejím postižení nemají ani ty základní informace, protože je vzácně ojedinělé, takže ho do tabulek nikdo nezařadili a tím pádem se Johana do žádné kolonky nevešla. „Vždyť oni se neobtěžují ani zjistit, co to moje postižení vlastně obnáší,“ rozčilovala se. Proč se mají snažit? Za jejich chyby je stejně nikdo nepotrestá. Svým přístupem maximálně přivodí někomu smrt, ale to je nebolí. Čím více lidí odmítnou, tím více ušetří státní kasu a budou chváleni za vynikající práci. Johana měla smůlu, byla do počtu mezi těmi, kteří byli určeni k odmítnutí. Musela se s tím vyrovnat a dál hledat způsob, jak se uživit.
 
Měla tisíc důvodů bojovat a prát se se životem. Jako pro Sněhurku, tak i pro ni si přijel princ. Rozuměli si, měli společné zájmy, a hlavně pro sebe pochopení. Konečně začala věřit, že jednou se vše k dobrému obrátí. Vrcholem jejich štěstí bylo zjištění, že budou rodiči. Právo být matkou jí neupřela ani příroda a ani úřady. Nepodlehla tlakům různých předpovědí a dala šanci na život tomu nenarozenému. Na svět přišel zdravý a silný chlapeček. Rostl jako z vody a negativní předpovědi o postižení se nenaplnily. Rodinnému štěstí ale nepřála zlá královna – smrt. Přišla si pro otce jejího dítěte, když byly synovi tři roky. Zápasit s osudem se už Johana naučila. Myslela si, že hrbolatou cestu, po které kráčela, vystřídá už jen ta pěkně vydlážděná, ale nebylo jí dopřáno po ní jít dál. Zůstala na starosti sama, přesto chtěla synovi zajistit to, co každá máma.
 
Během let však pochopila, že pracovní smlouvu jí nikdo nedá. Otřepané fráze, že kdo chce pracovat, práci si najde, už nemohla poslouchat. Je to tak nepochopitelné, že na to musí být vždy dva? Jeden, který zaměstná, a druhý, který bude pracovat. Rozhodující slovo měl vždy ten první.  Upnula se na poslední možnost a s velkou nadějí odjela na předem sjednanou schůzku na Ministerstvo práce do Prahy. Věděli o ní, byla přijata, dokonce jí nabídli i kávu. Na jednání s paní doktorkou a ministerským úředníkem byla připravena. Vysvětlovala jim, ukazovala ruce, nohy, lékařské zprávy, a nakonec se dočkala strohé odpovědi:
„Vy jste velmi šikovná, energická, výřečná, tak si běžte hledat práci nebo se rekvalifikujte!“
„Podívejte se na moje nohy, vždyť nedosáhnu ani na zem,“ upozornila je Johana.
„Tak si noste s sebou stoličku!“
 
Vyslechla si cynickou poznámku a nastalo šokující ticho. Na takovou duchovní nahotu nebyla připravena. Před ní nestála zlá královna s otráveným jablkem, ale přímo pětihlavá saň sršící oheň byrokracie a arogance. Johana se z jednání ocitla na nádraží ani nevěděla jak. Vlak ujížděl směrem na Ostravu, míjel města, vesnice lesy i řeky, ale Johančinu zklamání ujet nedokázal.
 
Sněhurka bohužel nebyla princem, který by s drakem bojoval, usekal pět hlav a zvítězil. Tak šťastný konec mívají jen pohádky.
 
Anna Malchárková
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 19.07.2022  09:00
 Datum
Jméno
Téma
 19.07.  09:00 von
 19.07.  06:35 Václav Poděkování
 18.07.  22:29 Vesuviana
 18.07.  19:47 Evussa
 18.07.  13:44 Ivan
 18.07.  13:28 Milada
 18.07.  13:08 olga janíčková
 18.07.  10:13 vonVím, že