Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ve jménu lásky 1/2
 
Miluju filosofii. Tahle pramáti všech věd, tahle esence lidství, to je jedna z mnoha mých lásek. I když dnes bádáme a přemýšlíme v rámci tisíce věd, filosofie bude vždy tou první, tou jedinečnou, a přiznejme si, navzdory všem ostatním vědám a jejich nesporným přínosům, vlastně i tou pro mnoho jedinců nejdůležitější, protože filosofie hledá odpovědi na otázky, na které nikdo jiný nedokáže odpovědět. A nezvládá to ani sama filosofie – ale ona se tím netrápí, ona ví, že cesta se lehce promění v cíl. Diskuse, bádání, hledání pravdy, potvrzování, vyvracení, analyzování, hodnocení, tvoření…  Není to prostě krásné být člověkem-filosofem? Láska, dobro, zlo, věčnost, bůh, duše, nesmrtelnost, vesmír, smysl existence… Kolem poletuje tolik témat, která se už před dvěma a půl tisíci lety ve stínu mramorových sloupů ohromujících chrámů snažili uchopit antičtí Řekové, tihle skuteční otcové a matky naší (euroamerické) civilizace. Světem prošlo tolik generací, tolik myslitelů a vědců, zrodilo se takových myšlenek, teorií a fenoménů, a přesto desítky těch dočista nejzákladnějších otázek naší existence zůstávají stále bez odpovědí.
 
Láska… Umění milovat… Kdo z velkých umělců časů minulých, přítomných, i těch teprve nastávajících, by neřešil, co je to láska? Fenomén, na který se zdají být všechna slova všech jazyků, všechny hlavy všech filosofů i všechna srdce všech básníků, prostě krajně nedostačující. Bolestně prázdná. Uboze nicotná. Není snad láska něco božského? Není to samotný bůh? O lásce se nemluví, láskou se žije. [Poznámka autora: Pod pojmem bůh nevnímám žádnou tradiční náboženskou představu, pojem bůh pro mě znamená lidskou myslí neuchopitelný princip přesahující naše bytí, lze ho chápat jako vesmír, přírodu atd.]
 
Existují dva typy lidí, ti, kteří lásku prožili (či prožívají) a ti, které minula. Kdo z nich je šťastnější? Zdánlivě hloupá otázka. Může být něco smutnějšího, nežli prožít život bez lásky? Ne, jistěže ne! Dokáže ale současně něco jiného způsobit tak velkou bolest a přímo nesnesitelné utrpení, jako právě láska? Ne, také ne. Takže co s tím? Neexistuje silnější emoce než lásky, s výjimkou její sestry nenávisti. Láska znamená sílu, která dokáže pohnout vesmírem, energii, která je srovnatelná s energií velkého třesku. Je to ten nejkrásnější sen a současně nejděsivější noční můra. Ach Romeo, Romeo, proč jsi Romeo? Jako by nešlo jedno bez druhého. Pokud se chceme dotknout Slunce, pokud se chceme stát bohy, musíme za to zaplatit vysokou cenu. Jako Prometheus, který přinesl z lásky oheň lidem, jako Ikaros, který vzlétl příliš vysoko. Za ten dotek božství zaplatíme navždy svým klidem, ať už se jedná o lásku nešťastnou, či šťastnou, vždy s sebou nese i strast srovnatelnou jedině se svou velikostí a dokonalostí.
 
A kolik existuje vůbec podob lásky? Milujeme jeden druhého jako muž ženu, otec syna, syn otce, dědeček vnuka, vnuk dědečka a tak dále a dále… Nic není tak smutné jako rodina, kde se nedostává lásky. Kde jinde by měl vyvěrat její pramen tak silný, že by i Nil s Amazonkou vedle něj vypadaly jak sotva tekoucí potůčky před vyschnutím? A co láska k naším přátelům, k lidem, o kterých víme, že se na ně můžeme ve tři ráno obrátit s prosbou tak absurdní, že nám zdráhá opustit naše rty a oni nám bez jediného slova údivu otevřou dveře a pozvou nás dál? Co láska k vlasti, ke kusu rodné hroudy, láska k zemi a půdě, ze které vzešly a milovaly ji generace a generace mého rodu ještě přede mnou? Co láska k umění, k tomu nejvznešenějšímu produktu lidské činnosti, k těm nesmrtelným dílům, která dokážou mluvit beze slov tisíce a tisíce let, napříč krajinami i kulturami? Co láska k poznání, vědění a moudrosti? Láska ke svobodě a demokracii? Láska k sobě samému? Láska k našim zvířecím společníkům? Láska ke stromům poskytujícím nám stín a kyslík, k rostlinám, poskytujícím nám potravu? Co láska k životu? Není to ta úplně první, počáteční láska? Touha po věčném životě? Kolik bláznů i moudrých osob hledalo kámen mudrců, elixír mládí, pramen věčného života? Proč ale žít věčně? Nebylo by to také věčné utrpení?
 
 
Nedá se ani zdaleka v žádném výčtu přiblížit tomu, kolik podob lásky ve světě existuje. A odkud se bere? Jak vzniká? Je to záležitost hormonů, nějaké chemické reakce v našem těle? Někteří to tak vysvětlují, ale copak lze lásku redukovat na cosi jako matematickou rovnici, na určitý vzorec atomů, vytvoření a rozpojení jistého kódu…? Vážně? Nic víc? Pokud ano, tak tím přece redukujeme celého člověka na pouhou sloučeninu uhlíku, kyslíku, vodíku a dalších a dalších prvků, nejen lásku, ale celé naše bytí… Ano, chápu a nerozporuji, že z určitého úhlu pohledu a vědeckého zkoumání je to pravda, ale… Vám takové vysvětlení stačí? Nejenom láska, ale všechny naše komplikované pocity, brilantní myšlenky, tajné sny, nejhlubší úzkosti, návaly radosti i prožitky nejtesknějšího smutku, naše vzpomínky, hrdinské i zbabělé činy… je to jen projev bezduché hmoty, v určitý čas a na určitém místě vzniklé kombinace, která není ničím víc? V čem bychom se pak lišili třeba i jen od jednoduchých strojů? Děkuji za takové vědecké vysvětlení, věřím, že je pravdivé, ale ne úplné. Chybí tam duše. To, co člověka činí člověkem. A to, co, ruku na srdce, dost možná některým jedincům chybí. Jak by zazpíval Karel Kryl, intelekt bez duše, podoben jest ropuše… Kde není duše, není láska, kde není láska, není dobro. Možná se mýlím, ale raději zůstanu naivním filosofem, který věří, že je součástí vesmíru, že v sobě nosí semínko božství, než že je jen výkonnější verzí topinkovače a slabým odvarem notebooku.
 
Lásku tvoří naše duše, naše srdce, semínko božského v nás… Nazvěte to, jak uznáte za vhodné. A nepochybně svou roli sehrávají i hormony a různé další „hmatatelné“ procesy v našem těle i okolí. Lásky je tolik, kolik ji dokážeme dávat světu, není jí žádné omezené množství, nemusíme se strachovat, že se o ni budeme muset s někým dělit… Proč by jeden muž / jedna žena nemohl/a milovat dvě ženy / dva muže / ženu a muže současně? Pokud se někomu narodí jediné dítě a druhé rodině hned tři, znamená to, že každý ze sourozenců v početnější rodině se musí spokojit jen se třetinou lásky svých rodičů? To snad ne. Láska je svoboda. Lásky může být stejně jako vesmíru, může být nekonečná a věčná, může být nezničitelná, stejně jako může být křehká, pomíjivá, vyprchávající, smutně slabá a vadnoucí… My jsme lidé, my jsme láska, my definujeme, jaká bude a sto různých lidí může stvořit sto dočista odlišných podob lásky v téže kategorii (např. láska k bohu, vlasti, dítěti, partnerovi…).

Pokračování příště...
 
Tomáš Zářecký
***
Ilustrace https://www.piqsels.com/cs

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 02.04.2022  17:20
 Datum
Jméno
Téma
 02.04.  17:20 Von
 02.04.  14:51 Blanka K,
 02.04.  12:00 Tomáš Zářecký
 02.04.  06:15 Ivan
 01.04.  12:40 Marta
 01.04.  04:22 Stanislav Vaněk