Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Žijme respektem 5/8

Odkud pramení respekt a nerespekt?
 
 Odkud se bere častá neúcta a bezohlednost k druhým? Bohužel pramenů této kalné, páchnoucí a jedovaté řeky lze vystopovat v lidské společnosti velké množství. Jednak je to dáno naší výchovou a sociálním prostředím, tedy tím, co nás obklopuje v nejcitlivějším věku našeho psychického zrání a formování. Pokud vyrůstáte v nerespektujícím prostředí, je cesta k otevření srdce a mysli respektu mnohem náročnější, mnohdy skoro až na hranici vašich schopností. Jenže pokud se nerespektující jedinec v dospělosti vlastním přičiněním a úsilím nezmění, zplodí další generaci, kterou bude vychovávat v těch samých stereotypech, které odkojily jeho samého – a kolo neštěstí se bude točit dál. Nerespektující názory do nás zasévají i všelijaké instituce, média, ideologické či náboženské systémy. Snad až dokonalým prostředkem pro rychlé, laciné, velmi pohodlné a nanejvýš efektivní šíření nenávisti se v moderní době stal internet. Absence úcty rovněž vyvěrá ze stereotypů, které jsou po generace zakořeněné v kolektivním podvědomí té či oné civilizace a nesmírně těžko se tento hluboce uchycený plevel likviduje i s kořeny. Některé naše pokřivené představy nabývají téměř archetypální podoby a jsou stejně silné a trvalé jako obrovské pravěké megality. Častým průvodním jevem nerespektu je i veskrze obyčejná, zato velmi nebezpečná, lidská hloupost a nevzdělanost. A mluvím-li o nevzdělanosti, netvařme se, že tato záležitost se nás, gramotných členů západní civilizace, netýká. Ba právě naopak!
 
Jistě, vzdělaní jsme tak vrchovatou mírou, že z nás znalosti doslova tryskají ven jak láva ze sopečného vulkánu, ale drtivou většinu jich v co nejkratší době zapomeneme, jen abychom si do paměti dočasně uložili jiné, stejně málo použitelné, nebo prostě jen proto, abychom se nezbláznili. Většina z nich nepředstavuje smysluplný vklad do naší budoucnosti, nýbrž jen zahlcuje naše mentální kapacity. Získáváme dokonalé vzdělání v teoretických znalostech, které využijeme v praktickém životě zřídka, či rovnou vůbec, pokud zrovna nepracujeme v daném oboru. Vzpomínám si, že zatím jsem v životě využil Pythagorovu větu hned dvakrát! A to představuje pořád ještě tu rozumnější část z drilu všeobecného gymnázia, který jsem zakoušel denně po osm let. Do života vcelku promarněný čas… Potřebujeme se ve vzdělávání v mnohem větší míře věnovat psychickému a sociálnímu rozvoji, mravnosti, etiketě a etice, posilování komunikačních dovedností, spolupráci, empatii a soucitu, musíme si osvojit účinné metody řešení konfliktů, umět zvládat stres, rozumět čím dál tím složitějším společenským fenoménům, rozvíjet kritické myšlení, upevňovat si demokratické a občanské postoje, umět formulovat vlastní názory, diskutovat, jednat asertivně, chránit se před psychickým onemocněním, rozhodovat se zodpovědně a ekologicky… Z toho všeho pak vyroste respekt ve svých čtyřech podobách.
 
 
Jenže kolik času a úsilí je věnováno v našem současném českém vzdělávacím systému těmto zásadním bodům klíčovým pro zdravé fungování a přežití lidské společnosti a nás samotných? A kolik prostoru dostávají teoretické (často bohužel téměř nevyužitelné) znalosti, kolik času se věnuje dnes takřka „zbožštělé“ matematice, ze které se konají i přijímací zkoušky na střední školy či je částečně povinná u maturity (volba mezi matematikou a cizím jazykem)? Stačí si projít patřičné dokumenty ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, nebo se podívat do rozvrhu našich dětí… A co oproti tomu dennodenně všichni potřebujeme? Přežít v lidské společnosti. Komunikovat s druhými, řešit problémy, argumentovat, zvládat nároky dnešní doby, efektivně čelit stresu… K čemu nám poslouží armáda skvělých matematiků / fyziků / chemiků / biologů / historiků atd.  (kterou ale beztak nemáme, že?), pokud se polovina z nich nezvládne slušně chovat k ostatním, vypění při prvním náznaku nesouhlasu, zhroutí se při prvním problému či neúspěchu a bude polykat tuny prášků od psychiatrů s každým druhým nádechem, v noci se převalovat z boku na bok a nesvede ani vysněný protějšek pozvat na schůzku? Musí tu existovat určitá hierarchie, nejen ve vlčí smečce, ale obecně všude. A u lidského druhu musí na vrcholu této hierarchie stát respekt a cesty, jak si ho osvojit. Nejen z tohohle pohledu tedy lidstvu jistá úroveň klíčové vzdělanosti stále citelně chybí…
 
Jedním z faktorů, který způsobuje nerespekt ve vztazích k druhým lidem, je i naše přecitlivělost a navyknutí si na život v blahobytu. Zvykli jsme si, řada lidí i vinou bezhraniční výchovy, že musí být vždy po našem. Naše sobecké zájmy nestavíme nad zájmy druhých či celku, protože ty totiž už nedokážeme ani rozeznat, jsou skoro až automaticky ignorovány a nemají téměř šanci proniknout do našeho vědomí! „Stát jsem já,“ pronesl král Slunce, francouzský Ludvík XIV. „Svět jsem já,“ mohli bychom tento výrok parafrázovat do 20. let 21. století a vložit ho do úst kde komu – ano, bohužel, kde komu. Cokoliv, co narušuje naši komfortní zónu, v nás vyvolává negativní emoce, případně dokonce pocity ohrožení. Pro mnoho lidí ovšem „ohrožení“ znamená už jenom to, pokud si někdo dovolí mít pro ně nekomfortní názor, obrátit se čelem proti proudu, či po nich žádat, aby se v něčem omezili či začali něco plnit. Jak troufalé! Jsme neuvěřitelně přecitlivělí a současně uvyklí vše a všechny porovnávat s námi samými a vynášet nad nimi kritické hodnotící soudy, což ovšem dohromady tvoří naprosto smrtící kombinaci. Dnes se každému druhému něco nelíbí, na něco si stěžuje, něco požaduje, něco ho uráží, kvůli něčemu se hodlá soudit…, protože se věc dotýká jeho práv. Ano, moje práva. Jenže pokud existují moje práva, existují i práva druhých. A musíme mezi nimi hledat rovnováhu a pomyslnou spravedlnost. Pokud nebudou udržovány ve vyrovnaném, respektujícím vztahu, nemůže to fungovat.
 
Z opačného úhlu pohledu, odkud se bere respekt ke druhým lidem kromě poznání, že všichni jsou stejní jako my a tedy respektujeme-li sebe, neexistuje důvod nerespektovat i je? Že všichni jsme bytosti se stejným potenciálem, bytosti toužící vyhnout se utrpení a dosáhnout štěstí?
 
Předně se domnívám, že základ tvoří osobní slušnost a charakterové kvality jedince, kterého blíže poznáme. Člověk čestný, pravdomluvný, upřímný a férový, člověk, jehož slib má váhu, to je někdo, ke komu lze přirozeně pocítit respekt, vážit si ho. Respekt vzniká velmi snadno i vůči lidem, u kterých poznáte, že jsou odborníky ve svém oboru. Přirozeně – pokud někdo něčemu rozumí více než druzí, znamená to, že vynaložil značné úsilí a prostředky k tomu, aby dosáhl úrovně, na jaké se nyní nachází, což vyvolává úctu. Upřímný respekt se ve vztazích projevuje jaksi přirozeně, neznatelně, přesto všudypřítomně. Nepotřebujete žádné formální projevy – třeba jako vykání. Respekt buďto existuje na základě oboustranné vzájemné úcty, nebo ne. A nevynutíte si ho strachem, křikem, tituly majetkem ani silou z pozice své moci – pokud neumíte či nechcete respektovat druhé, nikdy se od nich respektu nazpátek nedočkáte.
 
 
Pravděpodobně každý z nás narazil někdy na člověka, při vzpomínce na kterého si říkáte, že ne všechny lidi lze respektovat. Existují přece lidé tak nemorální, nečestní, lidé odporně zlí, kteří ubližují druhým a páchají jen těžko uvěřitelné skutky. Ano, existují. A není jich zrovna málo, že? Kladu si však otázku, kolik z těchto jedinců je skutečně v jádru zlých a nenapravitelných, a u kolika z nich by se daly vypátrat motivy jejich nevhodného chování, odstranit tyto příčiny a ergo tím zamezit jejich negativnímu jednání? Je to velká filosofická otázka, kterou jsem se pokusil nastínit i ve svém utopickém románu Krysí requiem – Je v každém z nás a priori obsaženo zlo? Možná. Ale u spousty nerespektujících lidí, s nimiž jsem měl co dočinění, se daly vypátrat (a mnohdy překvapivě lehce) pohnutky jejich nerespektu. Jako kdyby zlo znamenalo jakýsi bludný prokletý dar, který jakmile někdo dostane, pošle ho dál, i když kus mu zůstane. A další člověk ho pošle zase o kus dál… a dál… a jsme zpátky u negativních emocí. Připomíná to nemoc, kterou potřebujeme léčit, ale protože se nablízku nenachází žádný doktor, roste a za chvíli se už šíří jako smrtící epidemie. Jsme-li respektující, neměli bychom nikdy nikoho zavrhovat, dokud nevyčerpáme všechny možnosti, jak ho poznat a pomoci mu.
 
 
Prošli jsme první dvě stádia respektu – respekt k sobě samému a respekt ke druhým lidem. Je zřejmé, že některým lidem se nepodaří vstoupit ani do prvního stádia a vytvořit si zdravý postoj k vlastnímu omezenému „já“. Z výše uvedených řádků také vyplývá, že kdyby se lidské populaci podařilo dostat se alespoň do druhého stádia, znamenalo by to obrovskou pozitivní změnu a ponejvíce asi úlevu od desítek palčivých problémů, které vznikají jen na základě lidských lží, nenávisti, hlouposti či sebestřednosti. Už žádné dobyvačné války, pustošící teroristické útoky, nenávistné střety polarizovaných skupin, bestiální genocidy, potlačování lidských a občanských práv, autokratické a totalitní režimy na mapě světa, rasistické, xenofobní a další odpudivé ideologie jako světonázor milionů lidí… Jen ticho, klid a bezpečí. Protože respekt znamená mír.

Pokračování příště.
Tomáš Zářecký
 
* * *
Anotační foto: https://www.otvoroci.com/blogcard.html
Zdroj foto: pixabay.com 
Koláže Eva Rydrychová a Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 04.03.2022  02:24
 Datum
Jméno
Téma
 04.03.  02:24 Stanislav Vaněk
 03.03.  16:16 Vesuviana díky
 03.03.  12:27 Von