Ten den jsem se probudila před polednem. Sice ne úplně, ale na další spaní to už nevypadalo. Sedím na posteli a přemýšlím, co jsem to na tom světě vlastně chtěla. Víčka se mi klíží, ale navzdory tomu se pokouším vstát.
Kráčím pomalu podél stěn do kuchyně. Vidím kávovar. Uvařit si kávu? Na to ještě nemám. Vracím se váhavým krokem zpátky do postele. Přihazuji si pod hlavu ještě jeden polštář, abych náhodou neupadla do bezvědomí, a přemítám, co vlastně budu dnes dělat. Jedno je jisté. Odpoledne musím zajet do centra na pravidelnou schůzku spolku Jeleni.
Dotyční pánové si tak říkali, když byli mladí a pořád v říji. Teď jsou zase jeleni z toho, že už v říji nejsou. Ačkoliv někteří to ještě nevědí jistě. Mne tam zvou, protože se k nim nějakým způsobem doneslo, že jsem ze všeho, co se děje, taky jelen.
Spolek má předsedkyni. Je to Laň. Konečně, jak by se Jeleni mohli obejít bez Laně?
Nadešlo odpoledne a mě dovezla dvaadvacítka na Karlovo náměstí před restauraci, kde už sedí všichni členové jeleního spolku kolem dlouhého stolu.
Jsou to samí vzdělaní lidé. Vědí, že před šedesáti miliony let Alpy ještě neexistovaly, umějí popsat archaeopteryxe, půl ptáka, půl plaza, mluví o neuroplasticitě a také o tom, že servírka má dneska hezké nohy. Jako by před dvěma týdny měla jiné.
Ovšem visí-li ve vzduchu nějaký nový, závažný problém, dívají se jeden na druhého bez jediného slova. Znají se léta a čtou si z tváří, co si kdo o tom myslí. Takovému dorozumívání je naučily doby minulé a možná trénují i na doby budoucí.
Takové posezení s nimi vypadá jako seance. Přesto, že všichni mlčí, všichni navzájem vědí, jaký kdo má na věc názor. Před každým půllitr piva. Před některým už několikátý. Ticho, klid.
„Tak jsme zas všechno pěkně vyřešili,“ pochvalují si Jeleni při loučení.
„Za čtrnáct dní na shledanou,“ rozcházejí se do tmy, každý jiným směrem.
My spolu s Laní zůstáváme u stolu. Laň dopíjí víno, já pivo. Bavíme se o tom, jak velkou sílu má přátelství, to pomyslné brnění, pro každodenní boj, aby nás starosti, pracovní úkoly, nenaplněné i naplněné lásky a jiné choroby neporazily. Když nám došla řeč, vracíme se i my do svých domovů.
Protože večer ještě nemá bílé vousy, listuji v novinách. Vyráží mi dech zpráva, že včera pytláci zastřelili devět jelenů v říji.
To ze závisti? Blesklo mi hlavou. Byli snad impotentní? Prý se přemnožili.
„Jeleni, nebo pytláci?, ptám se sama sebe. Jeleni sice okusují kůru stromků, ale lidé klidně porážejí celé lesy, aby mohli vyrobit letáky, nabízející různé zboží, samozřejmě za výhodné ceny. Třeba výhodný nákup jeleního masa na guláš.
A je to. Šup do postele. Peřinu přes hlavu. Dnes jsem si s Jeleny, připíjela. A bylo jich devět! A byli v říji! Jeden tedy určitě!