Buranovy ovčí deky
Také se vám to už jistě stalo. Zazvoní telefon a čísi milý hlas se vás po přestavení firmy, které většinou nikdo nestačí ani zaregistrovat, zdvořile zeptá, zda byste neměl čas na pár otázek. Jestliže jste světa znalí, rychle se rozloučíte a telefon položíte. Jestliže však nejste s povahou těchto akcí dostatečně seznámeni a ze slušnosti vydržíte, potom máte smůlu. Je vám položeno několik otázek s dvěma až třemi možnostmi. A Vy je jako pitomec poctivě a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí zodpovíte. Po malé chvilce, ve které probíhá vyhodnocení vašich znalostí, propukne hlas na druhé straně telefonu v jásot. Všechny otázky jste zodpověděli bez chyby, i když by asi každá možnost byla správná, a jste zařazeni do soutěže o hodnotné ceny! Finanční i peněžní. O průběhu budete včas informováni. Jak telefonicky, tak písemně A vy se těšíte a radujete. Nejenom proto, že jste tak chytří, ale kdo by rád někdy něco nevyhrál anebo nedostal zadarmo. Ovšem celá věc není vůbec tak jednoduchá, jak vypadá. Je v ní skrytý důmyslný a chytrý háček, a pokud se na něj chytíte, můžete si pořádně drbat hlavu, jako se to asi před pěti lety stalo mně.
Všechno se odvíjelo podle předem daného vzoru. Už, už jsem chtěla položit telefon, když padlo téma otázek. Zdravý spánek. Protože ten patří k mým oblíbeným činnostem, zodpověděla jsem požadované otázky, postoupila do soutěže o hodnotné ceny a měla vyčkat asi týden na výsledek. Už jsem na anketu a možnou výhru dávno zapomněla, když opět zazvonil telefon a ve sluchátku se ozval radostný hlas.
„Vážená paní Štainerová, gratulujeme! V naší soutěži jste vyhrála a jako cenu od nás dostanete dvě vynikající ovčí deky a k tomu ještě dva polštáře té samé kvality.“
Paní na druhém konci drátu mi opětovně gratulovala a očividně se radovala, že mi mohou předat tak hodnotný dar. Mělo mi to být podezřelé, vždyť by to vlastně mělo být obráceně, ale vidina ovčích dek zcela utlumila mou intuici i zdravý selský rozum. Domluvily jsme se na předání ceny jejich odborným pracovníkem, který mi vše přiveze až domů. Firma měla jenom jednu podmínku. Předání se muselo uskutečnit formou prezentace a já měla za úkol zajistit na ni alespoň šest lidí. Velmi přátelsky jsme se rozloučily a během pár dnů jsem od firmy dostala ještě dopis, kde se vše písemně potvrzovalo. Také se ozval odborný pracovník firmy, aby mi opět pogratuloval a dohodl podrobnosti jako hodinu a datum prezentace s předáním ceny.
O všem jsem pochopitelně průběžně informovala manžela. Pěla jsem chválu na ovčí deky, jak jsem mohla. To přece bude jiné spaní, než v těch našich péřových dekách! I když nám dobře sloužily řadu let a teď byly právě čerstvě vyčištěné, už jsem je viděla v popelnici a v duchu jsem se slastně rozvalovala na nových, zdravých a kvalitních ovčích dekách. Manžel už mě znal, nechtěl mi kazit radost, ale na rozdíl od mé euforie si zachoval rozvahu a nadhled. Nakonec se vším souhlasil, ale ono mu vlastně nic jiného nezbylo. Do počtu jsem pozvala kamarádku a den D mohl nastat.
Odborný pracovník dorazil přesně na ujednanou hodinu. Jenom mě překvapilo, jak veliké bylo jeho auto. To ale nebylo podstatné, hlavně když budu mít ovčí deky. Z auta vystoupil uhlazený, upovídaný a znalý odborný pracovník. Velmi vřele se se mnou přivítal a zase projevil obrovskou radost, že mi může předat tak hodnotnou cenu. A potom potřeboval, aby mu někdo pomohl, protože z prostorného vozu začal vytahovat jeden balík za druhým, dokonce i ohromnou polohovací postel. Oba jsme s manželem přiložili ruku k dílu, až nakonec všechno skončilo u nás v kuchyni a v obýváku. Ten jsme museli kvůli velké, polohovací posteli trochu vyklidit. A odborný prodejce začal vybalovat, rozkládat a chválit své zboží. Huba se mu nezastavila a za chvilku by si i střízlivý člověk mohl položit otázku, jak je možné, že dosud poklidně žil bez těchto vymožeností a novinek. Znejistěla jsem a vyměnila si s manželem rozpačitý pohled. Přišel syn s rodinou, ale pozvaná kamarádka se nedostavila. Měla nějakou nutnou záležitost, o které předtím nevěděla, a tak opravdu nemohla přijít. Naneštěstí se omluvila asi hodinu před prezentací, takže jsem neměla čas, abych sehnala někoho dalšího. Nebylo nás tedy šest, ale jenom pět.
Odborný pracovník se s pohledem na hodiny a na náš počet změnil jako chameleón. Ta tam byla uhlazenost a galantnost. Snažila jsem se mu celou věc vysvětlit a myslela jsem si, že přece na jednom člověku tolik nezáleží, když už jsem stejně vyhrála. A navíc jsme vůbec neměli v úmyslu něco kupovat. Avšak on byl tvrdě uražen a začal se ohánět smlouvou, jejíž podmínku pro prezentaci jsem nedodržela. Takový zvrat jsme nečekali a na okamžik jsme všichni zůstali jako opaření. A odborný pracovník pokračoval ve své krasojízdě. Zpražil mě pohrdavým pohledem a prohlásil:
„Vy jste nedodržela podmínky smlouvy, jsem nucen prezentaci ukončit a oznámit vám, že vzniklé náklady, jakož i ušlý zisk, vám budou přeúčtovány! Už jsem navštívil hodně rodin, ale s takovou nespolehlivostí a neférovostí jsem se ještě nesetkal.“
To už bylo moc! Jako první zareagoval manžel. Praštil svou medvědí tlapou do stolu a pustil se do odborného pracovníka. A aby to mělo spád, přešel hned na tykání:
„Ty burane jeden, co si to vůbec dovoluješ urážet mou manželku? Vyhrála ovčí deky, tak jí je koukej navalit, seber si ty svý fidlátka a ať už tě tady nevidím!“
Ale Buran se jen tak nedal, přece nepřijde o provizi, že jo.
„Já zavolám jednatelce na ústředí firmy, tohle si přece nedám líbit. Máte tady telefon?“
Všichni nad tou drzostí zase ztratili dech. Jenom já, blbec, jsem souhlasně kývla k našemu telefonu. Buran opravdu zavolal a vylíčil, co se u nás děje, a ještě si trochu přidal. Paní jednatelka byla zřejmě rozumná ženská a nařídila okamžité ukončení prezentace, co nejrychlejší odjezd a klid. Jenže ten nebyl.
Očernění naší rodiny vyvolalo u manžela a syna záchvat amoku. Jako jeden muž vstali ze židlí a se zaťatými pěstmi se dali do chudáka burana, jenž mezitím začal rychle balit ukázkové zboží. Ke rvačce naštěstí nedošlo, ale co se týče výměny názorů a razance, to bylo tedy parádní. My jsme byli strašná rodina s IQ tykve, která naprosto nechápe jedinečnost nabízeného zboží a moderní způsob prodeje. Buran byl zase podvodník, šlendrián, náfuka, vylízanej mozek a …
Měly jsme se snachou co dělat, abychom své mužské protějšky udržely jenom v této fázi. Ale manžel, starší a zkušenější, ten se jen tak nedal a nevzdal! Rychlostí blesku se začal hnát ke dveřím sklepa, kde byl zavřený náš Bohoušek.
„Bohoušku, pojď, vem si ho a drž!“ řval manžel a Bohoušek, jinak německý vlčák velikosti telete, kterého jsme museli kvůli bezpečnosti při jakékoliv návštěvě zavírat, radostně skákal, štěkal a nemohl se dočkat, až vyběhne ven. Z posledních sil se mi povedlo udržet Bohouška ve sklepě a manžela v kuchyni. Mezitím projevil Buran nezvyklou rychlost a šikovnost, protože všechno sbalil sám a ničí pomoc už nepotřeboval.
Když jsem mu otevírala vrata, aby mohl odjet, přepadly mě přece jenom výčitky svědomí. Třeba jsem to opravdu zavinila všechno jenom já? A tak jsem si dodala odvahy a zeptala se:
„Prosím vás, a kdyby nás bylo šest, dostala bych potom opravdu ty ovčí deky?“
A buran, jehož setkání s naší rodinou vykolejilo z naučené role, mi po pravdě odpověděl:
„Dostala byste jenom tenhle malý polštářek,“ a ukázal mi takový malý čtvereček, jemuž se říká mazlík a který stačí jen tak pod hlavu a na jedno ucho.
„Ale vždyť byla celou dobu řeč o soupravě ovčích dek na dvě postele!“ nedala jsem se.
„Jo, milá paní, to byla. Taky byste je dostala, jenže bych na té prezentaci musel prodat další zboží.“ A jmenoval mi hodnotu, při které se mi protočily panenky. Výčitky svědomí mě rázem přešly a já dostala pořádný vztek. Tak kdo tady byl víc nefér?
Spadl mi kámen ze srdce, když Buran zmizel v nedohlednu. Doma jsem se hned vrhla k telefonu, protože nejlepší obrana je útok. Paní jednatelce firmy jsem si řádně postěžovala na hrubé, neprofesionální a nevhodné chování jejich zástupce a velice jsem se podivila, jak mohou takové lidi vůbec zaměstnávat. Vždyť jim přece kazí dobrou pověst! Paní jednatelka se mi jménem firmy omluvila a sdělila mi, že nejsem první, kdo si na onoho odborného pracovníka stěžuje a že z celé situace vyvedou příslušné závěry. Doma se zatím všechno zklidnilo, jenom manžel, když mi dával pusu na dobrou noc, šibalsky pronesl:
„Vidíš, Haní, a já jsem se na ty ovčí deky tak těšil. To by, panečku, bylo spaní!
A představte si, že asi po třech měsících mě firma zabývající se zdravým spánkem oslovila znovu. Ale to už jsem je hned začátku přerušila, rezolutně požádala, aby mě už nikdy neobtěžovali, a s gustem jim praštila telefonem.