Jak faraoni kondomy objevili
Kdo by neznal egyptské faraony! Bohy, kteří sestoupili na Zem a jejichž význam byl a je pro lidstvo obrovský. Odkaz faraónů přežil tisíciletí a zůstal i v dnešní době stále živým. Avšak jejich jmenovci, malinkatí mravenci, to jsou potvory! Kam se dostanou, zanechávají po sobě spoušť a zkázu. Setkala jsem se s nimi zatím jenom jednou a bohatě mi to stačilo.
Po ukončení studia jsem nastoupila do hotelu Nádraží v Pardubicích jako provozářka. K hotelu patřila i velká restaurace s bufetem a celé zařízení mělo v tehdejší době velmi dobrou úroveň i pověst. Práce bylo opravdu hodně, ale to mi nevadilo a mezi lidmi jsem byla ráda. Za recepčním pultem sedávaly opravdové dámy. Načesané, oblečené do tmavomodrého kostýmku s bílou halenkou, které by za žádnou cenu neztratily povinnou slušnost, glanc a úctu k hostům a kterým jejich zaměstnání tak trochu přešlo i do osobního života. V recepci byl k dostání i tzv. doplňkový prodej – pohlednice, cigarety, upomínkové předměty a jiné „nutné“ zbytečnosti, ale i potřebnosti…
Jednou odpoledne za mnou přiběhla paní recepční celá vyděšená:
„Paní provozní, prosím vás, pojďte se mnou. Stala se mi taková nepříjemnost. Prodala jsem pánskou ochranu a zákazník přiběhl z pokoje dolů do recepce celý rozladěný, že je vadná. Mně je to takové žinantní, prosím vás, pojďte k tomu se mnou.“
Všeho jsem nechala a šla hned do recepce. Tam už s rozpačitým úsměvem přešlapoval menší tělnatý čtyřicátník s pleší a v ruce držel nenápadnou čtyřhrannou, papírovou krabičku. Věděla jsem, že mu nesmím dát čas, a proto jsem hned spustila:
„Vážený pane, my se vám hluboce omlouváme. Nevěděli jsme, že je zboží nekvalitní a je nám to velice líto. Prosíme vás za prominutí a vadný kus Váv samozřejmě vyměníme.“
Zákazník se s pochopením usmál a zamumlal něco ve smyslu, že se nic nestalo. Popadl novou krabičku a mazal přes dva schody nahoru na pokoj, kde ho již netrpělivě očekávala jeho partnerka. Považovaly jsme věc za vyřízenou a každá šla opět po své práci. Ale netrvalo dlouho a paní recepční přiběhla, celá bílá rozčilením, znovu:
„Paní provozní, on je tam zase! Prý to bylo taky závadné, řve tam na mě a nadává mi. Prosím Vás, pojďte se mnou!“
To už bylo horší. Zákazník se neusmíval, nýbrž nadával jako špaček.
Musela jsem vynaložit veškerou svou výmluvnost, abych situaci ustála. Znovu jsme se omluvily a zboží vyměnily. Tentokrát dostal pán pro klid duše hned dvě krabičky. Trochu se uklidnil a s brbláním odešel nahoru do pokoje.
„Snad to bude v pořádku,“ uklidňovaly jsme se s paní recepční navzájem. Ale byla v nás stejně malá dušička, protože obě dvě jsme si dovedly představit důsledky, když by se celá záležitost měla opakovat. Naše obavy byly na místě. Nic nebylo v pořádku! Ani ne za půl hodiny se po schodech s řevem a vražedným výrazem přiřítil rozčilený zákazník, vztekem rudý jako krocan. Jednu pánskou ochranu měl naraženou na hlavě, druhou oběma rukama roztahoval a hned, jak nás uviděl, spustil:
„Vy staré čarodějnice, co jste mi to prodaly? Vždyť je to samá díra! Já to ale takhle nenechám, budu si stěžovat, dám to do novin a pořádek udělám. Já s vámi ještě zatočím! A jestli mi přijdou alimenty, dám vás všechny k soudu!“
O paní recepční se pokoušely mdloby, já byla hrozně vyděšená, ale při pohledu na řvoucího zákazníka se slušivou čepičkou na hlavě se mi chtělo strašně smát. Na pomoc museli přijít číšníci, protože jak byl pán v ráži, určitě by nezůstalo jenom u slov a on by si to s námi vyřídil ručně a stručně.
Byla z toho velká mela. Hotel Nádraží se opravdu dostal do místního tisku a smála se mu půlka města. Na obranu nás zaměstnanců musím vše uvést na pravou míru. Zaměstnanci za to nemohli. Mohli za ta faraoni – malinkatí mravenci, kteří se nějakou tajnou cestičkou dostali do uzamčené skříňky se zbožím a guma jim náramně zachutnala.
Alespoň že sešlo ze slibovaného soudu a z alimentů.
Ovšem nebyly jenom šťastné konce, mnohdy jsme měli nahnáno všichni. V Pardubicích je totiž ženská věznice, říkalo se jí Pracovna. Umísťovaly se do ní lehčí případy a vězeňkyně skutečně pracovaly. Mezi jinými činnostmi to bylo navlékání korálků, které se asi prodávaly na trh. Přebytečné zboží se dávalo do krabic a zakopávalo na neobdělaném poli za betonovým plotem s ostnatými dráty. Jako děti jsme tam často chodily, kopaly, hledaly „poklady“ a soutěžily, kdo bude mít delší šňůru korálků. Ale to jenom tak na okraj. Když byla amnestie a došlo k hromadnému propouštěné vězeňkyň, vedla jejich první cesta do Nádražní restaurace. Bouřlivě se mezi sebou vítaly, alkohol tekl proudem a jejich slovník? To se nedá povídat. Chovaly se zcela bez jakýchkoliv zábran, že jsme se my, ženské, bály jim vůbec přijít na oči a museli nás zastoupit chlapi. A ti měli také nahnáno, i když na sobě nedali nic znát.
Jenže tam pracoval i Karlíček. Světem nedoceněný číšník, který všude byl, všechno znal, všechno uměl a rád se blejsknul svými kvalitami před ostatními. Co mu scházelo na vzrůstu, to doháněl přehnaným sebevědomím a úlisným, až protivným a vtíravým chováním. Velké oblibě se mezi spolupracovníky netěšil, ale pracovník to byl dobrý, tak co. A teď viděl Karlíček příležitost, jak se zase jednou ukázat.
„Z čeho máte strach, vy břídilové, já na ně stačím sám!“ pravil rozhodně a vydal se na plac, který jenom duněl. Přistoupil k jedné mladé ženě sedící ve středu rozjařené společnosti, způsobně se před ní uklonil a řekl: „Madam, prosím pěkně, nemohli byste se chovat trochu tišeji? Rušíte ostatní hosty a k nám chodí jenom samí slušní lidé.“
Madam ho zpražila opovržlivým pohledem a zaječela: „Božkáá, tady to tintítko, ten utřinos mě napadl! Že prý jsme pro ně póvl!“
„Cóó?“ ozval se hluboký, podroušený hlas od vedlejšího stolu. A od vedlejšího stolu se zvedla statná a vysoká postava s krátkými, umaštěnými vlasy a náznakem vousů pod bradou. Tedy, jestli to nebyl spíš Bohouš, protože pochybnosti byly, jak vidno, patrné již od prvního pohledu. Božka, držíc v ruce plný půllitr piva, přistoupila rozvážným krokem ke Karlíčkovi. Volnou rukou ho zvedla do výšky, zatřepala s ním a zařvala z plných plic: „Tak my pro tebe nejsme slušný lidi, ty nádivo, có? Já ti to v tý tvý kebuli rozsvítím, to budeš čumět na drát!“
Pěkně si milého Karlíčka naštelovala a s přehledem ho praštila půllitrem po hlavě. Karlíček šel okamžitě k zemi a co se dělo pak, to by nejlépe vylíčila stará česká pijácká písnička:
Pádla facka, pádla na sále, když jsem já tancoval, vélkej rozruch nastal v lókále, kdo měl ruce, ten se pral.
Díky rychlému zásahu železniční policie se situace brzy zklidnila a újmu na zdraví utrpěl jenom Karlíček. V nemocnici mu ošetřili četné pohmožděniny a boule, na rozbitou hlavu stačilo pár stehů. Ačkoliv se Božka snažila, seč mohla, Karlíčkovi se v kebuli stejně nerozsvítilo a vše zůstalo při starém. Naše restaurace se opět dostala do tisku. Nikoliv však jenom do místního, nýbrž do oblastního. A navíc jsme dočasně zaznamenali vysokou návštěvnost a tím pádem i maloobchodní obrat. No řekněte, nebyl to přece jenom úspěch?