Škytavka. Anglicky hiccup. Dánové to píšou hikke. Španělsky se řekne hippo. Francouzsky bouquet. Hebrejsky šihuk. Rusové říkají iknuc. Italsky je to singhiozzo. A doktoři používají singultus – je to samozřejmě latinsky a pěkně to obchází problém, jak ten zvuk vyjádřit. Ale tak jako kýchání, zívání, krkání a prdění, i škytavka je obvykle neškodná záležitost, která se vyřeší sama, a více se o ni zajímají amatérští léčitelé než opravdové lékařské kapacity.
“Stažení břišního a hrudního svalstva, zejména bránice.“ „Brániční křeč způsobující náhlé vdechnutí, které je přerušované křečovitým uzávěrem hlasivkové štěrbiny.“ To je v podstatě odborný popis škytavky. V knížkách s vtipy jsem o škytavce žádné humorné zkazky nenašel. Ani v slavné Bartlettově knize citátů nic nebylo. I lékařská literatura je poměrně skromná – zabývá se hlavně chronickými případy a krajními léčebnými prostředky, včetně chirurgického zákroku. Je to zvláštní, že takový běžný jev s velkým společenským dopadem je literaturou tak přehlížen.
Lékařská věda si škytavky povšimla už v dobách Hipokrata, a i když je škytavka spojená s prakticky neomezeným množstvím chorob, podmínek a okolností, nikdo vlastně neví, co ji způsobuje. A léčebných prostředků je tolik, co zjevných příčin. Škytá každý. Dokonce i nenarozené děti v děloze škytají. Důvodem, proč většina receptů někdy u někoho zabere, je to, že škytavka obvykle trvá mezi sedmi a třiašedesáti škytnutími, než sama od sebe ustane. Cokoliv, čím trávíte čas, než škytavka odezní, se pak zdá být „léčebným prostředkem“, a tak čím je léčení zábavnější, tím lépe. Je to záležitost, která sama odezní. Asi tak jako obyčejné nachlazení, které obvykle přejde za sedm dní, když neděláte nic, a které trvá asi tak týden, když se řídíte radami lékaře.
No to je jedno. Jestli vám to nepřestane tak asi kolem šedesátého škytnutí, tak máte škytavku chronickou a posunuli jste se do první ligy škytavkové historie. Guinnessova kniha rekordů zaznamenává případ Charlese Osborna z Anthonu v Iowě, který škytá každých dvanáct minut už od roku 1922. začalo to, když porážel prase. Jinak žil obyčejným životem. Oženil se a měl děti a tak dál. Jeho ta škytavka otravuje hlavně teď, protože se mu při škytání pohybuje umělý chrup. Přes nesmírné úsilí lékařů se pro škytavku pana Osborna nenašel ani důvod, ani lék. Přišly mu desítky tisíc dopisů s nabídkami neuvěřitelného množství léčebných postupů. Kromě neméně nepříjemného nachlazení nemá žádný jiný zdravotní problém tolik receptů na léčení.
Mě škytavky zajímají ze společenského hlediska. Škytavková síla. Schopnost škytavek úplně změnit situaci v jakémkoliv lidském shromáždění. Fascinuje mě, co se stane v místnosti plné lidí, když se tento jev vyskytne. Škytavky okamžitě vyvolají pozornost. Jenom si párkrát škytněte a ti okolo vám hned přispěchají na pomoc a budou doporučovat léčbu nebo nějaký zásah. Výskyt škytavky posune večírek od letargického tlachání o ničem, jako někde na autobusové zastávce, k náladě, jaká bývá na pohotovosti. Lidé se mimo jiné budou nabízet, že vás bouchnou do zad, přinesou vám vodu nebo vám přes hlavu přetáhnou papírový pytel. „Postavte se na hlavu“, „Zadržte dech“, „Poskakujte“, a tak dále. Lidé si začnou vyprávět o případech škytavky a sdělovat si, co na to pomáhá. Škytající osobě se při zápase s křečovitými stahy dostane řady návodů a na šamana, který přišel s vítězným prostředkem, se pak všichni dívají s úctou, jaké se těší vědmy a zaříkávačky. Do společnosti vjede nový život a energie. A především – lidé se budou smát. Škytavky jsou legrační.
(Poznámka: Vzhledem k tomu, že zvuk, jaký při škytání jednotliví lidé vydávají, se písemně nedá pořádně vyjádřit, chci vás požádat, abyste pomohli s oživením následujícího příběhu. Až budete číst, hlasitě, prosím, po svém škytněte, kdykoliv v textu narazíte na slůvko škyt.ze zkušenosti vám mohu říci, že to zvlášť dobře funguje, když je při tom s vámi v místnosti ještě někdo jiný.)
Stalo se to na svatbě. Velké svatbě. Ukázkové svatbě, která už začínala být dlouhá a nezajímavá. Přiblížil se okamžik slibu a nevěsta ke mně otočila svou bledou tvář.
“Opakujte, prosím, po mně: Já, Mary, si beru tebe, Johne, za svého muže.“
A nevěsta odpověděla:
“Já (škyt), Mary, si beru tebe (škyt), Johne, za svého (škyt)…“
V zadní části kostela se někdo zasmál. Ozvalo se několik uchichtnutí. Podíval jsem se na shromáždění a spatřil v řadách lavic potlačované úsměvy. Pár lidí si drželo pusu dlaní. Ach jo.
Odmlčel jsem se a zhluboka se nadechl. Ovládl jsem svou tvář i mysl. Čekal, až se vše zklidní. Shromáždění lidé museli sáhnout hodně hluboko do svých rezerv, aby se ovládli. Nevěsta potlačovala škytavku a občas sebou mírně cukla, jako by dostávala slabé elektrické šoky někde u pupíku. Její životní energie se posunula od děsivého zážitku vlastní svatby a byla teď jednoduše zaměřená na ovládnutí bránice a hlasivkové štěrbiny.
Tenký hlásek kdesi v mé hlavě mě varoval, že sedíme na společenské časované pumě, a jestli nevěsta otevře ústa a obšťastní nás ještě jedním škytnutím, tak to bouchne. Čas jako by se zastavil. Zvažoval jsem své možnosti. Mohl jsem vzít v úvahu její stav, nechat poslat pro trochu vody a všechny požádat, aby se zhluboka nadechli. Lidé by se usmáli, zdvořile by se uchichtli, uvolnili se a svatba by mohla pokračovat podle zvyklostí. Nebo jsem mohl celý problém přejít, sliby jednoduše přednést sám a požádat nevěstu a ženicha, aby řekli „ano“, nebo aby jen souhlasně přikývli. Chci se domnívat, že jsem nepochybně tyhle možnosti zvážil, než jsem se rozhodl jít do toho a „nechat ji vyhazovat“, jak jsme říkávali na rodeu.
Upřel jsem pohled na kamennou tvář nevěsty a pokračoval jsem: „Ponesu s tebou všechno dobré i zlé až do smrti.“ a nevěsta, pomož jí Pánbůh, do toho šla: „Ponesu s tebou (škyt) všechno dobré i (škyt)…“ Někdo jiný vydal takový ten zvuk, jako když z brzd dieselové lokomotivy vychází vzduch. A jeden člověk o deset řad dál to nevydržel vůbec. Žádné hihňání, ale pořádný smích z plných plic. Šlechtí ho, že se pokusil dostat k východu, ještě než vybuchl, jenže tam nedorazil. Kostelem šplouchaly vlny smíchu. Já se smál, nevěsta a ženich se smáli a svatebčané také. Nahoře na kůru měl varhaník úplný záchvat. Lidé vylézali z lavic, aby popadli dech; lidé brečeli, frkali, hýkali, řehtali, řičeli, troubili a utírali si oči kapesníky. A vždycky když už to vypadalo, že se vrací jakési zdání klidu a řádu, tak to nevěsta udělala znovu. „Škyt“, a vřava pokračovala.
Nakonec asi po patnácti minutách, když už jsme ze sebe vymačkali i poslední zbytky smíchu a shromáždění vypadali spíš jako zachránění trosečníci než svatebčané, jsem zvednutím ruky požádal o ticho a řekl, že jestli mají být svatby veselé společenské události, pak jsme co do přijatelné míry veselí překročili veškeré naděje a očekávání. Také jsem řekl, že všichni známe ta slova i jejich význam a že v duchu těch slov prohlašuji ženicha a nevěstu za muže a ženu a jejich manželství žehnám.
Nato nevěsta vyhrkla: „Děkujeme (škyt) vám.“ A ten člověk vzadu to zase nevydržel a nevěsta a ženich běželi uličkou a místo slavnostního pochodu zněl smích, protože varhaník už byl mimo provoz.
Díky bohu za tyto nehody skutečného života, které nás chrání před nudou dokonalosti. Nikdy nezapomenu, když se něco podobného stalo na veleváženém pohřbu. Škytavku dostal starý strýček zesnulého, a jak se ji pokoušel ovládnout, podařilo se mu škytnout a uprdnout současně. Něco takového se nedá jen tak přejít, ať se snažíte sebevíc, ani na pohřbu. Strýček Jack zachránil celou situaci. Báječný pohřeb.
(Doufám, že jste nepřekročili své možnosti – tedy pokud jste se zhostili svého úkolu a vydávali patřičné zvuky tam, kde se v textu objevily.)