Vlakojízda
Kdybych uměla vystupovat z vlaku jako protagonisté filmu „Slunce, seno, jahody“, kde hlásí průvodčí: „Nezastavujeme, máme zpoždění…“ a motoráček v Hošticích pouze přibrzdí, byla bych určitě na druhém konci Čech, v Častolovicích, neuklouzla na schůdcích a neudělala z nich kotrmelec na nástupiště, přestože vláček pečlivě zastavil.
Život je někdy drsnější scenárista a režisér, než ti filmoví, v případě trilogie „Slunce, seno…“ Petr Markov a Zdeněk Troška.
Než jsem se zase postavila na vlastní nohy a posbírala zavazadla rozházená podél kolejí, ujel mi málem Pražák, tedy rychlík na Prahu. Ve vagóně, kam jsem vtrhla v poslední vteřině, už se mačkala spousta lidí. Volné bylo jediné místo. Proč, to mi došlo, sotva jsem dosedla a vypískla.
Vedle mne seděl pán, který měl kolem krku omotanou zmiji. Ano, zmiji. Okamžitě mi naskočila husí kůže a držela se mě jako klíště. Zbytečně. Zmije se chovala přátelsky. Pán mi během jízdy vysvětlil, že ji kdysi zachránil jako malé zmijátko a ona se ho od té doby nechce pustit.
Zmije věděla, že se o ní mluví a mohla na mně oči nechat. Také já jsem na ní oči málem zapomněla. Pozvolna se mezi námi začal vytvářet citový vztah. Ale co s tím pánem?
V Hradci Králové však neobvyklá pasažérka a její dobrodinec vystoupili. Na jejich místo se usadila mladá maminka s roztomilým synátorem, který sotva dosedl, začal zpívat: „Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka.“
Zpíval to hlasitě, blaženě a pořád dokola. Cestující v kupé začínali litovat, že jim pánbůh nadělil uši. Doufali v úspěch mámina výstražného varování. Statečná žena byla donucena vzít talentovanou ratolest za kšandy a na zadní část subtilní ručkou něžně naznačit, co si o tom koncertování myslí. Kluk dozpíval, vytáhl z batůžku tablet a nastala nuda.
Netrvala dlouho.
V Poděbradech přistoupilo duo On a Ona. Sotva dopadli na sedadlo, usnuli. On chrápal za celý orchestr a Ona rytmicky, co pražec, to taktová čára. Do toho, ve vysoké tónině, vždy dvakrát krátce kvikla. Chrupali stejnou skladbu, jakou kdysi bylo možno si vychutnat v televizní scénce, kde geniální Jiří Wimmer učil hrát na housle stejně geniálního Karla Černocha.
Cestující se k duetu postupně přidávali. Při každém prvním kviknutí, mávali rukama do taktu, při druhém se krátce plácli do kolen. Všichni jsme se přímo svíjeli smíchy, ale potichu, abychom oba sólisty nevzbudili a nepřipravili se tak o nevšední kulturní zážitek.
Výborná nálada zkrátila jízdu.
Na pražském Hlavním nádraží jsme všichni opustili rychlík. Ještě na peroně si někteří z nás utírali slzy smíchu. Srdečně jsme se navzájem loučili, jako bychom se znali odjakživa. Hle, co zmůže umění!
Cestou z nádražní budovy se naše rozesmátá skupinka vmísila do davu turistů z ciziny. Ti zřejmě nabyli dojmu, že Češi jsou sympatický, veselý národ a tasili na nás své fotoaparáty a mobily.
Doufala jsem, že venku budou objevovat a fotografovat jinačí pozoruhodnosti. Nádherné město Prahu, kvůli kterému se vlakojízdu z kteréhokoliv místa na světě vyplatí podstoupit.