Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Šťastné konce
 
Na dlouhé chodbě polikliniky,  která byla i  čekárnou u ordinace obvodního lékaře, stály židle a na nich seděl muž se zafačovanou hlavou,  stařenka v rádiovce, staroušek s francouzskými holemi,  pán s mohutným plnovousem a korpulentní dáma. Byl to takový typ ženy, která si s cukrem do kafe nasype celý cukrovar.  Naklonila se k vousatému sousedovi a řekla mu  důvěrně: „Já už tu byla včera.  A řeknu vám, že mě ten doktůrek  pořádně namíchnul."
 „Copak vám udělal?" pán pozdvihl husté obočí.
 
 „Právě že nic," řekla rozladěně. „Povídám mu, mám migrénu, zvýšenej
cholesterol,  hexenšus, bolí mě kolena,  loupe v kloubech,  píchá  v boku, pálí
žáha, trápí žlučník, nemůžu spát a trpím nadýmáním. Co myslíte, že mi
chybí?  A on prej  – Myslím,  že nic.  Už máte všechno," zlobila se paní. „Jaký
on může mít zkušenosti? Takovej mladíček.  Doktorát asi získal na pískovišti."
 
Zatímco mluvila, pán s vousisky rozhořčeně pokyvoval hlavou.
 „Nakonec mě přece jen poslal do laboratoře a že prý to dnes podle výsledků začneme řešit," zavrčela.  „Tak jsem tady."
„Jenže on tu není," podíval se na hodinky pán se zafačovanou hlavou.
Stařenka si na drdůlku popelavé barvy urovnala rádiovku.  „Já si jdu jen pro recept. Pámbů zaplať, že mám pouze vysoký tlak. Každý měsíc si sem skočím pro prášky a život jde dál."
„Belhá se jako kulhavá kobyla," ozval se staroušek s holemi. „Stáří je mrcha. Holt proti věku není léku."
„Vždycky se nějaký najde, pokud se najde felčar, co vám ho předepíše," řekl dopáleně pán se zafačovanou hlavou a znovu mrknul na ciferník hodinek.   Pak mu asi došlo,  že  vypadá jako morous,  a chtěl si napravit reputaci.  Poposedl na židli a zeptal se:  „Znáte ten fór,  jak přijde v nemocnici do pokoje primář s kulometem a řekne, vážený pane, tohle je poslední dávka, kterou vám zdravotní pojišťovna dovolí..."

 
 
 
„Nechte si ten černej humor," sjela ho pohledem korpulentní dáma. „Nebo si snad myslíte, že tu popuknáme smíchy?" 
„Tak bacha," zašklebil se na ni vousatý pán. „Jedině až tu bude doktor."
 
Ze dveří vystrčila hlavu sestřička. „Chviličku vydržte. Pan doktor se vrací od infarktu." A zase zmizela v ordinaci.
„A další tu na něj bude čekat. Mě už z toho tady opravdu klepne," vyjel a hned zas zchladl pán se zafačovanou hlavou.
 
Muž s plnovousem si povzdechl: „Jo, život holt není peříčko."
„To mi povídejte. Já bych o tom svém mohla napsat knihu. A bylo by to neveselé čtení," popotáhla nosem  korpulentní dáma.
„Určitě by měla alespoň šťastný konec," podotkla jsem.
„Chcete tvrdit, že mávnutím proutku budu najednou šlank?" zatvářila se jako deset čertů. „Já jsem nešťastná ženská, aby bylo jasno. Nemůžu sníst ani bonboniéru na posezení, abych nepřibrala dvě kila."
„Já bych to nějak zaonačila,"chtěla jsem ji potěšit. „Mám ráda happy endy. Už od dětství.  A v pubertě to došlo tak daleko, že jsem si třeba u Remarqua, kterého jsem tehdy hltala, vždy přepsala poslední stránku, aby příběh nekončil smutně."
 
Očividně bylo vidět, že mi nikdo nevěří.
„Ořezala jsem si tužku,  rozložila list papíru na stůl, dopsala optimistickou tečku a stránku vlepila na vakát knihy."
 
Vtom se v poschodí zastavil výtah. Jako na povel jsme tam všichni stočili pohled.  „Konečně je doktor tady."
 
Ale chodbou pospíchal postarší pán. Zamířil ke dveřím na toaletu a sáhl na kliku.  Zaskočilo ho, že je zamčeno. Pak si všiml natištěné tabulky ve výši očí. Klíč od WC si vyzvedněte u sestry, stálo na ní. Popoběhl tedy ke dveřím, za kterými sestra byla.  Nejdřív ťuk ťuk, klep klep a nakonec buch buch buch. Jenže dveře se neotevřely. 
„Nevidíte, nápis na dveřích?" podivil se staroušek s holemi. 
 
Pán četl a hlas mu selhal:  Neklepejte, sestra pravidelně vychází. Ale sestra nevyšla.  Buch buch, pán marně na dveře zabušil ještě jednou. Náhle zkameněl. A jak tam tak zůstal  stát celý štronzo, došlo mi, že už ten klíč nebude potřebovat. Došlo to i ostatním. Provázeli jsme ho útrpným pohledem, když po kachlové chodbě odcházel zpět k výtahu širokým krokem, stejně jako ze široka chodí námořníci, když z rozhoupané paluby vkročí na pevnou zem. Pak se otočil a vylekaně hleděl, jestli se mu někdo neposmívá. Na chodbě bylo ticho. Nikdo ani nehlesl. Až najednou zafačovaná hlava píchla prstem do vzduchu a zavolala na něj: „Nic si z toho nedělejte. Z našeho zdravotnictví se brzy posereme všichni. To vám dám klidně písemně."
 
Škoda, že to od toho pána nedostanu písemně já. To bych si ořezala tužku, rozložila list papíru pěkně na desku stolu a s velikou pečlivostí ten konec přepsala v optimistickém duchu. Už jsem přece řekla, že mám ráda šťastné konce.  
 
Jaroslava Pechová
* * *
Z knihy Otisky úsměvů
Autor ilustrace Václav Veverka
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 13.03.2020  08:40
 Datum
Jméno
Téma
 13.03.  08:40 Bobo :-)))
 11.03.  09:11 Von
 11.03.  08:37 miluna