Pohlazení jara
Do prvního jarního dne zbývaly pouhé dva dny, ale sluníčko se zřejmě nemohlo dočkat a už začalo jarně hřát. Zaparkovala jsem auto ve Žďírci nad Doubravou a vyšláply jsme si s kamarádkou po cyklistické stezce vedle hlavní silnice do Krucemburku. Tam jsme odbočily na Staré Ransko. Krajina kolem ještě spala, stromům nevyrašil jediný lísteček a vesnice kolem měly oči dokořán. Tím je míněno, že se mohou okna domů dívat do krajiny mřížovím stromů, než je haluze opeří. Čistá voda potůčků bublala v korýtkách, nestíněná stromořadími, pohrávající si stříbrem paprsků na svých vlnkách, unášených do dáli. Zastavily jsme se u Ranského rybníka. Voda zpod ledového příkrovu se z něj valila o překot. Bublala a zpívala. Ve vesnici jsme odbočily a souběžně s řekou Doubravou jsme šlapaly filigránskou alejí k lesklé ploše Pobočenského rybníka. Jeho hladina byla pokryta ledem. Na kamenité hrázi seděli milenci, vypadali, jako by chytali ryby. Lidé, které jsme potkávali, nás zdravili, míjely nás celé rodinky cyklistů a u rybníka stála řada aut. Chvílemi jsme se zastavovaly, abychom vstřebávaly tichou krajinu předjaří. Trávu dosud dřímající pod suchým listím, louky poseté množstvím krtinců. Občas přeletělo nad námi švitoření prvních poslů jara.
Jako do chrámu jsme vstoupily do lesa. Cesta nebyla opuštěná, kráčely jsme takřka v průvodu a potkávalo nás bezpočet výletníků. Dospělí, děti na kolech i v kočárcích, psíčci na vodítkách, miláčci všech plemen, od starých rozvážných kmetů po krásné bišonky až k maličkým kolibříkům cupitajícím v pletených kabátcích nebo nesených v kapsičce některým páníčkem. Hodně těch mladších milovníků přírody nás předbíhalo. Každý se s každým zdravil a nikdo se nikoho na nic neptal. Všichni jsme měli jediný cíl. Bledule. Ten bílý koberec v stínu lesa, který je rozprostřen jen krátkou chvíli a který je k neuvěření.
Každý, kdo přišel do těch míst, se zastavil. Bledule kvetly po obou stranách cesty, hlavičky pokorně skloněné. Kdekdo vytáhl z kapsy foťák a nemusel ani vybírat záběr. Ať se podíval kamkoliv, všude bylo bílo. Někteří se ani neodvážili sestoupit z cesty, aby je nepošlapali. Nikdo do jejich krásy nevstupoval, každý si tu neposkvrněnou nevinnost nabíral do srdce. Kdo jednou přišel a spatřil tu bohem danou přírodu, se sem každý rok vrátí. Aby znovu obdivoval překrásné bílé zvonečky lemované žlutými cípky. Bílé plástve bledulí pod kmeny stromů. Každý se přišel poklonit té jedinečné nádheře přírody, tomu pohlazení jara. A ty nevinné kvítky způsobovaly, že se lidé naladili na jinou strunu, že se na sebe usmívali, zdravili se, jako by vstoupili do posvátného chrámu, do světa mimo realitu.
A já jsem stála opodál, než pořídím pár snímků, a pozorovala jsem ten zázrak proměny božího odpoledne. Při té příležitosti jsem si vzpomněla na svá mladá léta v Praze. Také jsem byla jednou z těch, která si kupovala kytičku bledulí na ulici. A teď jsem najednou nechápala ty babky, které se kdesi u Prahy vřítily do lesa mezi tu krásu a trhaly ji a trhaly. Likvidovaly semínka pro rozmnožování. Plenily pro pár korun. Kdyby si tady teď, co tu stojíme, někdo dovolil utrhnout byť jeden jediný květ, tak se domnívám, že by mu ostatní utrhli hlavu.
Doufám, že se nedočkám toho, že tu místní při vstupu do lesa udělají závoru a budou vybírat vstupné. Ale v naší společnosti je všechno možné.