Ne každá radost setrvá
Když jsme se nastěhovali do našeho domu v Gosfordu, sdělila mi bývalá majitelka, že budu-li chtít, mohu pokračovat v něčem, co jí dělalo radost. Jsem také ráda když mi něco dělá radost, tak tedy prosím, co to bude?
Opravdu milé překvapení. Na zadní zahrádce je krmítko pro ptáky, ale ne jenom pro nějaké. Pro jedny z těch mnoha různých a krásně barevných australských papoušků, pro lorekeets.
Tyto a různé jiné krásné papoušky zde v Austrálii krmí mnoho lidí. Většinou ale zrním, které je určené právě pro jistý druh a to jsem samozřejmě koupila také.
Ale to těm mým vybraným nechutnalo, dokonce se zlobili, létali podrážděně kolem, ale zobat to nechtěli.
Musela jsem se zeptat té paní a ta mi řekla – „většinou se říká, že se jim nemá dávat chleba, tedy ten bílý, ten pro ně není prý dobrý, já jsem jim kupovala ten tmavý“.
Tak ten dobrý, který kupujeme také pro nás je sice trochu dražší, ale přece na takových krásných papoušcích nebudu šetřit.
A papoušci to ďobali, přiletělo jich také víc a rychle si na mne zvykli. Ta radost, když mně zobali i z ruky. Když jsem nedala chleba na krmítko včas, sedli si na římsu kuchyňského okna a ťukali do skla.
Chodili ráno a potom ještě k večeru.
Přátelé se na ně k nám chodívali dívat a měli z nich také radost.
V zimě zobali víc a přilétali častěji.
Potom najednou přišla ale docela jiná zima. Nebylo víc chladno, ale téměř stále pršelo, velmi silně pršelo a vál neobvykle silný vítr. Lorekeets se schovávali u oken, kde byli trochu chráněni před tím deštěm a větrem, posedávali na stole a židlích na verandě a dostávali více chleba.
Pomalu se k nim ale začali přidávat ti velcí bílí papoušci, australské kavky, různí ne australští ptáci, kteří naopak zde vše ničí a ještě navíc krkavci, kteří se nikdy tady kolem nás neukazovali. Dokonce se uhnízdili na jednom z vysokých eukalyptů v sousedství. Veranda a zahrada se nedala uklidit, všechno bylo poničené a na krmení bych musela mít vlastního pekaře.
Nebylo to snadné, ale byla jen jedna možnost, musela jsem přestat krmit.
Po několika dnech jsem začala ne na krmítku, z toho totiž vlastně nic nezbylo, dávat chleba na přední verandu. Lorekeets nezapomněli a hned se vrátili. Bohužel s nimi okamžitě ti všichni ostatní.
Přestala jsem tedy rozdávat chleba, ale proč právě moji Lorekeets byli ti potrestaní a potrestaná jsem byla také já.
Nezapomněla jsem na ně a nezapomněli ani oni. Čas od času přeletí zadní zahradu, zastaví se na verandě a zase odletí.
Jenom ti nově ubytovaní krkavci si stále hlasitě stěžují a velcí bílí papoušci kakadu (cockatoo) se naučili pít vodu z našeho bazénu, nejsou tam totiž chemikálie, ale mořská sůl.