Drby a střípky ze Žižkovské republiky (10)
Sázka o tři metry piva
Čím se Žižkov tolik liší od zbytku Prahy? Je to jeho specifický řád v chaotickém nepořádku? Ano, ulice Koněvova připomíná žižkovský Las Vegas. Od shora až dolů ke Florenci jsou casina, zastavárny, bazary, video kabinky, vykřičené domy schované za oprýskanými dveřmi bez jmen. Kromě toho tu narazíte i na tatoo studia a zejména desítky klubů a barů na zvonek. I gayové a lesbičky tu mají svá místa, která se na první pohled nijak neodlišují. Jenom do té doby, než vyjdete vchodovými dveřmi. V dolní části Žižkova žijí spíše chudší obyvatelé hlavního města, takže se tu uživí zejména second handy a různá vetešnictví. Korunu tomu dodává žižkovský tunel, který spojuje Žižkov s Karlínem. Nijak nezapáchá, není ani tolik špinavý, jak to tak bývá v pražských tunelech, ale jít tudy v noci se dá asi jen pod silným vlivem alkoholu či jiné omamné látky.
Z Časopisu o Praze 3
* * *
Boženka Vaňousová byla svým způsobem nešťastná to žena. Se svým drahouškem Béďou Beránkem se dlouho nenatěšila. Byl to již v pořadí její třetí životní partner, který ji v jejím životě opustil. Stalo se to jednoho krásného letního dne v čase prázdnin, když se spolu vraceli autem z chaty v Jižních Čechách. Ještě několik dní před tím osudným dnem si postěžoval Božence, že se mu z ničeho nic občas udělá před očima mlha, takže nic před sebou nevidí. Nic nedal na rady a k doktorovi s tím nezašel a to se mu stalo osudným. Na úplně rovné silnici začal předjíždět kamion s vlekem. Z protějšího směru se řítil na něj druhý kamion a toho Béďa už neviděl. Na pár vteřin se mu totiž před očima zamlžilo a s těžkotonážním vozem se čelně srazil. Byl na místě mrtev, jen Boženka se zázrakem přežila. Byla tak zrychtovaná, že několik týdnů ležela ve špitálu, pak ještě doma polehávala a dlouho nikam ven nevycházela. Také zanechala svých politicko uličních aktivit. Dost se totiž po nehodě změnila a začala nenávidět komunisty, jako by za to mohli, že přišla o svého nadevše milovaného Beránka. Její mladičká sousedka Eliška, žena se srdcem na dlani, dobrota sama, se o ni starala, jak jen mohla. Obstarávala nákupy a s domácností jí pomáhala a odpustila jí všechno, co za své politické aktivity napáchala.
Jednou, celá zkormoucená, Boženka nabrala odvahu a nesměle požádala Elišku o mimořádnou službu. Svěřila se jí, že má doma tři vkladní knížky nebožtíka Beránka a jestli by byla tak hodná a knížky jí ve Spořitelně nevybrala. Měla strach, aby se nějak o nich nedověděla jeho bývalka Beranice, a jelikož neměli žádné děti, aby si nějakým způsobem neuplatňovala na ně nárok. Eliška to pro ni ráda udělala a vůbec netušila, že o dva roky později jí tenhle dobrý skutek bude k něčemu dobrý.
* * *
Na Koněvově třídě hned uprostřed po Žižkabergem je ponurý tunel. Ten spojuje Žižkov se starým Karlínem. Žižkováci mu říkají žižkovský a na druhé straně kopce ho tamní obyvatelé zase mají za karlínský. Pro několik loupežných přepadení a znásilnění mají obyvatelé a hlavně ženy strach vůbec tunelem procházet a to nejen v nejen v noci, ale i ve dne.
Tři sta metrů dlouhý a strašidelný podchod pod Vítkovem je jen pro pěší a ukrývá tajemství sítě chodeb a místností - patřil k jedněm z nejděsivějších míst Prahy a snad i v republice. Nahrávalo tomu jeho osvětlení, tajemná atmosféra, různé hrůzostrašné příběhy i fakt, že měl původně sloužit jako atomový kryt, mohl mnoha lidem nahánět strach a husí kůži. Vědělo se, že po jedné straně tunelu je vchod do prostorů na uskladnění mrtvol a hned naproti jsou zase kryty v případě války pro přeživší obyvatelstvo.
Přesně naproti tunelu byla prodejna s drůbeží, rybami i jiným masem, kde často, když měli přivézt nějaké maso a tak na pár hodin zaplnit háky na stěnách, postávala už od čtvrté hodiny ranní dlouhá fronta žižkovských hospodyněk všeho věku. Ty starší si přinesly z domova skládací stoličky, na kterých seděly jak ty kvočny a čile po celý čas jak ty husy štěbetaly.
Nedílnou součástí této fronty byla babča Andula Drozdová, domovní dodavatelka domu z Roháčové ulice, ve kterém hned v přízemí bydlela. Nebylo dne, aby mezi ženskými chyběla. Byla hned na přední pozici se svou obligátní rozkládací stoličkou a na té neochvějně seděla. Říkalo se o ní, že touhle záslužnou činností si vylepšovala svou nízkou penzi, za trest nízkou, že před převratem měla maličkou mlékárnu a sama sebe tak nemilosrdně vykořisťovala. Mlékárna byla tak veliká, že ji komunisté po zkonfiskování předělali na kočárkárnu a úschovnu kol. K ničemu jinému se domovní správě nehodila.
Vedoucí téhle prodejny s drůbeží se jmenoval shodou okolností Arnošt Slepička a jeho personál se skládal převážně z mladičkých učnic, kterým s oblibou říkával „moje kuřátka“. Na svých padesát let měl neobvykle mladistvý vzhled, na hlavě tmavé husté vlasy, elegantně prošedivělé skráně a už na dálku z něho vyzařovalo přitažlivé charisma. Dobře o tom věděl, ale nedával nic na sobě znát. Nejedna z jeho učnic po něm zamilovaně pokukovala, snila v dívčích snech o něm a snažila se s ním v rámci svých pubertálních schopností i laškovat.
Jako každý den tenhle pán elegán, pár minut před otevřením, vynesl na ulici černou informační tabuli a zavěsil ji hned vedle portálu na fasádu domu. Pousmál se mile a potutelně na ženské ve frontě a zmizel mezi učnicemi v krámě. Na tabuli jako první hláška bylo bílou křídou napsáno „DNES ČERSTVÁ DRŮBEŽ!“, druhý nápis těsně pod tím hlásal „DNES VÁS OPĚT OBSLUHUJÍ NAŠE UČNICE!“ a na třetí řádce úplně dole byla velmi důležitá informace pro zákazníky spíše mužského pohlaví „MÁME PRSA I STEHNA!!!“. A tohle bylo něco, co dokázalo žižkovské frontové bojovnice pobavit a do hlasita rozesmát. Hned bylo mezi ženskými náramně veselo, celá fronta se smála, až se kroutila a nohy všem od stání přestaly bolet. Štěbetání přibralo ještě více na intenzitě. Z fronty se jedna fešná zákaznice ozvala a křičela za panem vedoucím: „Pane vedoucí! Pane vedoucí! To budete mít také čerstvá vejce, že? Poslyšte, vy byste se měl jmenovat Kohoutek a ne Slepička!“ Ženské ve frontě se neudržely a začaly se ještě více smát. Byla to voda na jejich mlejn.
Jednoho časného rána, kdy žižkovské ženy byly na chodníku všechny sešikovány v dlouhou frontu, se ze žižkovského tunelu ozvalo zoufalé volání o pomoc.
Všem ztuhla strachy krev v žilách. Z tunelu vyrazila mladá žena. Ustrašené oči měla až na vrch hlavy. Byla tak vyděšená, že koktala, zprvu jí nikdo nerozuměl, co se jí to vlastně stalo. Po chvilce uklidnění se všichni dověděli, že se uprostřed tunelu před přepadenou ženou objevilo chlapisko jako hora, a když rozevřel svůj baloňák, tak byl pod ním úplně nahý a své „beranidlo“ měl hrozivě ztopořené, až z něho šel strach.
Do toho všeho z ničeho nic zasáhla jako blesk z čistého nebe na stoličce rozkročmo sedící babča Drozdová dožvykující bezzubou dásní k snídani suchý rohlík : „Má to ale někdo štěštííí! Mně še něčo takového neštaně...“.
A tohle byl zlatý hřeb jednoho nevšedního rána všedního dne. Fronta se začala vlnit smíchy a i ta postižená mladá žena jménem Jarmilka se začala smát. Zákaznice ze solidarity, jako odškodnění za nedokonané znásilnění, jí nabídly čestné čelné místo hned vedle staré Drozdové a veselá zábava pokračovala.
Stará Drbohlavová z Cimburkovy ulice, která nemohla ve frontě chybět, si hned vzpomněla na historku, co se stala její kamarádce, jak ji jednou přepadl takový úchyl v Riegrových sadech, když šla v časných ranních hodinách ze Žižkova na Vinohrady do práce. Chudák byla tak šokovaná, že místo POMÓÓÓC začala křičet na celý Riegrák „HURÁÁÁ, HURÁÁÁ, HURÁÁÁ!!!“ a tohle ten exibicionista nečekal. Musel být asi k smrti vyděšen, poněvadž se co nejrychleji i se svým „obuškem“ zase zahalil do šusťáku a prchal rychle, jak jen mohl, přes trávníky a tulipány směrem k Žižkovu, kde se ztratil mezi činžáky.
Zábava na téma přepadení a znásilnění by snad trvala celý den, kdyby se neotevřely dveře prodejny a pan vedoucí nevyzval milé dámy k nákupu čerstvých kuřat a vajec.
Toho rána odcházela z řeznictví Jarmilka celá šťastná se dvěma igelitovými taškami, ze kterých čouhala čerstvá prsa a stehna a od pana vedoucího Slepičky dostala ještě grátis drůbeží drůbky do polívky.
* * *
Bohouš Klika, jinak mezi kámoši zvaný Bohoušek „Výhybka“ anebo „Vsaďtese“, byl čistokrevný Žižkovák. Byl známý jako recesista a šoumen nejenom na Žižkově ale i na Vinohradech, kam nejraději chodil do hospody Chudoba IV. cenové skupiny. Přestože nebyl umělec, tak nějak zapadl mezi kumštýře, kteří se pravidelně v hospodě scházeli; vzali ho mezi sebe do jejich vykutálené party. Všichni věděli, že s Klikou bude vždycky nějaká sranda a rozhodně se nudit nebudou. Jeho velkou oblibou bylo, že nejraději se stále s někým sázel a převážně vyhrával – z toho pramenila přezdívka „Vsaďtese“. Jako bývalý tramvajový ajznboňák a mazač výhybek dostal druhou přezdívku „Výhybka“. Byl na svou profesi hrdý a od času, kdy skončil v důchodu, ze sebe pracovní mundúr Dopravních podniků nikdy nesundal. Snad v něm i spal.
Jednou takhle seděl Výhybka jak zarytý v koutě jenom při sodovce, s nikým se nebavil a jak by o něčem stále horečnatě přemýšlel. Bylo těsně před důchodem a tak chudák neměl ani na jedno pivo.
Najednou, jak by se ze sna probudil, prudce sebou trhnul a zvolal: „Pánové! Pánové! Vsaďte se!“
Diskuze mezi chlapy jak by utnula a všichni najednou zpozorněli, podívali se na sebe a čekali, s čím zajímavým dneska Bohoušek vyrukuje.
„Soudruzi, pojďte se se mnou vsadit o tři metry piva, že zastavím před vašima očima až na Trafouš všechny tramvaje...“
Tak to tady ještě nebylo – zastavit od tržnice tramvajovou dopravu až na Václavák. Za těch třiatřicet piv to stálo. Slovo dalo slovo, s Bohoušem si plácli a pak už jenom bývalý výhybkář zmizel z restaurace na Vinohradskou třídu. Bylo ho vidět jak v protějším parku Svatopluka Čecha něco hledá ve křoví.
Když se vracel na ulici, měl už před sebou proutek ve tvaru ypsilon a začal chodit po kolejišti sem a tam. První električka přijela, zastavila a řidič trpělivě čekal, co bude dál. Bohoušek Výhybka jako by tramvaj neviděl a jeji zvonění neslyšel, chodil soustředěně v kolejišti s proutkem před sebou.
Netrvalo dlouho a za první tramvají stály další a to už řidiči nedalo a vystoupil. „Prosím vás, můžete mi říct, co to tu děláte?“ přeptal se už netrpělivě svého kolegy stále chodího v kolejišti sem a tam.
„Pssst! Nemluvte na mne! Musím se koncentrovat. Dostali jsme na dispečink hlášku, že tu někde v těhle místech praskla voda, a tak hledáme, kde to je. Je to závažné, poněvadž se může stát, že se může propadnout do země i elektrika. “
„Slyšel jsem o proutkaření... Vy musíte být určitě v tomhle oboru expert. Nikdy jsem něco takového na vlastní oči neviděl. Je to těžké poznat?“ - pokračoval se zájmem řidič.
„Není. To vám začnou z ničeho nic brnět ruce a proutek, když v podzemí je voda, se vám začne sám ohýbat. Chcete-li, tak si to můžete sám vyzkoušet, tady někde to je.“
Bohoušek ochotně vrazil proutek řidiči do rukou a ten se ho rád chopil a pokračoval v kolejišti v hledání prasklého potrubí. V té chvíli byla už Vinohradská zastavena tramvajemi až k Československému rozhlasu a z dáli bylo slyšet houkání sirény pohotovostního vozu Dopravních podniků. Když vůz dorazil na místo, tak Klika už nebyl. Ten se, jak jen nejrychleji mohl, vypařil a zmizel v restauraci, odkud s povedenými kamarády pozoroval, co se bude dít dál.
Řidič s proutky zůstal v kolejišti úplně sám a dál usilovně hledal vodu. Na dotaz kolegů z pohotovosti, co to dělá, jim začal vysvětlovat: „Hledám tady vodu. Dostali jsme z dispečinku zprávu, že tady někde prasklo vodovodní potrubí. Je to velmi nebezpečné, když vozovka bude podemletá, může se i propadnout celý vagon. Je dobře, že jste už přijeli.“ a ochotně předal proutek svým kolegům se slovy: „Můžete, soudruzi, dál pokračovat!“ S pozdravem „Čest práci“ chtěl nasednout do tramvaje a odjet, což mu bylo jeho kolegy znemožněno. Za chvíli bylo slyšet další houkání. Patřilo sanitce a do ni byl řidič proti své vůli naložen a odvezen na psychiatrickou léčebnu v Bohnicích. Pak jeden z mužů pohotovostního dispečerského vozu Dopravních podniků nastoupil do tramvaje, zazvonil a s celou soupravou odjel. Za ním se začaly pomalu rozjíždět směrem k Olšanským hřbitovům všechny nahromaděné vozy městské hromadné dopravy.
Bohoušek Vsaďtese sázku vyhrál, a tak měl na hezkých pár dnů v hospodě Chudoba otevřené pivní konto na tři metry piva.
Asi za půl roku potkal Bohoušek ve Vodičkové ulici svého řidiče a oba se poznali velice dobře. Zatím co Klika s klidem a přátelským úsměvem ho pozdravil a hrnul si to k němu, snaže se mu podat svou ruku, ten se prudce otočil a dal se, s rukama nad hlavou, na zběsilý útěk.
Od té doby se už nikdy neviděli.
Václav Židek
* * *
Související články: Drby a střípky ze žižkovské republiky