Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Moji milí Lupinové
 
Psi v lásce nikdy nelžou
(Jeffrey Moussaieff Mason)

 
Kdysi se jedna paní rozčilovala nad krutými osudy opuštěných psů. Na závěr kritiky pronesla nádhernou větu: „…vždyť pes je stejný jako člověk, akorát jinak vypadá!“ Nikdy na její slova nezapomenu. Zvláště když jsem na stará kolena poznal, co je to psí láska. Bylo mi už přes čtyřicet, když jsem se stal majitelem svého prvního psa v životě. Abych byl přesnější: minipsa. A abych byl ještě přesnější – makety dobrmana 1 : 10.
 
Dostal jsem ho darem, aniž bych si ho byl původně vůbec přál. V malé kanceláři zookoutku ve Vyškově na Moravě se na mě těch malých pejsků – pražských krysaříků – sesypalo možná pětadvacet. Seděl jsem na židli a pejsci na mě skákali ze stolu jako blechy. Pouze jeden jediný z nich mi však zůstal ležet na klíně. Dojal mě, jak se ke mně tiskl a nechtěl se ode mě hnout už ani na krok… Šéf zookoutku, pan Sokolíček, mě ujistil, že jde o krásné štěňátko, ne starší než rok, maximálně rok a půl, a určitě si jej musím ponechat, když po mně tak touží. Musel jsem, to přece opravdu jinak nešlo.
 
Po několika týdnech v Praze mi štěňátko, které dostalo jméno po anglickém komikovi Lupino Laneovi, začalo stonat. Najednou se nemohlo postavit na zadní nožičky. Hrůza! Zavolal jsem tedy toho nejpovolanějšího, veterináře z pražské zoo pana doktora Nováka. Lupina prohlédl, dal mu injekci a pak mě upozornil, že psík má špatné kyčle. „Ovšem srdíčko, srdíčko má v naprostém pořádku! A to je důležité, když už je pejskovi pět let.“ Pochopil jsem,  že mám asi nejstarší štěňátko na světě. Naštěstí se Lupino po injekci rozchodil, byl opět roztomilý, veselý a skotačivý. Po čase se mu však potíže vrátily. Opět jsme tedy volali pana doktora Nováka. Přijel, pomohl injekcí, pak ještě Lupina důkladně prohlédl a povídá: „Víte co? Když už jsem zase tady, sundáme mu taky zubní kámen. To víte, když už je pejskovi osm let…“ „Jak to – osm let?“ ohradil jsem se. „Minule jste říkal, že je mu pět! A já si ho navíc přivezl z Moravy jako roční štěňátko!“ Pan doktor Novák zrozpačitěl: „Víte, vy jste tomu, že máte psího mladíčka, tenkrát tak věřil, že mně bylo líto říct vám celou pravdu naráz…“

 

A tak – neměl jsem štěňátko ještě ani rok – a už mu bylo osm. Pan Sokolíček z Vyškova chtěl evidentně jednomu z té smečky Kulíšků (jak jim láskyplně říkal) dopomoci ke šťastnějšímu životu, než byl ten, jaký prožívali povětšinou za zdmi kanceláře. Lupino se stal miláčkem mým i mé ženy. Dával nás dohromady, zaháněl mráčky, které se tu a tam přehnaly přes naše manželství. Za měsíc jeho narození jsme určili prosinec, abychom mohli s přáteli oslavovat jaksepatří psí narozeniny. A také jsme je slavili, počínaje Lupinovým sedmnáctým rokem. Nový pan doktor Schamberger z Mělníka nám na venkovské oslavě Lupinových sedmnáctin předpověděl, že nepřihodí-li se nic zlého, překročí jubilant hravě dvacítku. Bohužel, něco zlého se nakonec přihodilo. Zlo se jednou objevilo u naší zahrady v podobě člověka, který nejspíš nemohl přenést přes srdce, že máme své nejstarší štěně na světě tak rádi, a hodil mu přes plot sousto, „vyfutrované“ otráveným zrním. V životě už bych nechtěl čtyři dny a čtyři noci strávit u zvířete, které odchází z tohoto světa, dívá se mi tázavě do očí a neví, co se s ním děje a hlavně – proč.

Dnes máme Lupina číslo dvě, roztomilého malého dvoubarevného pražského krysaříka, který jako by nás stále jen vesele pozoroval a proměňoval nám všechny šedivé dny ve dny prosluněné úsměvem, radostí a láskou. S Lupinem si povídáme, s Lupinem spíme v jedné posteli, s Lupinem si hrajeme. Občas se na chvíli ztratí, když se náhle rozeběhne za vyzývavým kosem či drzou veverkou, kteří jej na trávníku provokují až příliš dlouho. Lupinovým prostřednictvím jsme nahlédli do krásného psího světa. Naučili jsme se těšit se radostmi jiných psích lidských přátel, ale také soucítit se všemi lidmi odvrženými zvířaty a zapojit se do boje proti týrání zvířat. Dá se říci, že nás k tomu všemu už kdysi nasměrovalo naše „nejstarší štěně na světě“ a že se tomu všemu dodnes stále doučujeme také vlivem jeho nástupce.

Už když jsem svůj příběh s oběma Lupiny popisoval v dovětku českého vydání krásné knihy „Psi v lásce nikdy nelžou“, kterou napsal Jeffrey Moussaieff Masson z Kalifornie, přemýšlel jsem o tom, že bych mohl svůj příspěvek končit nějakým citátem. O zvířatech existuje řada moudrých citátů velikánů minulosti i současnosti. Já si některé zapisuji do svého diáře, to když se mi líbí natolik, že je chci mít po celý rok na očích. Zapsal jsem si kdysi do diáře citát i ten, jehož autorem je Mark Twain a jímž se s vámi rozloučím: „Vezmete-li domů hladového psa a nakrmíte ho, nekousne vás. To je hlavní rozdíl mezi psem a člověkem…“
 
Ondřej Suchý

ONDŘEJ SUCHÝ nar. 16. 9. 1945 v Praze. Spisovatel, scénárista, textař, karikaturista, redaktor a moderátor Českého rozhlasu.
V šedesátých letech pracoval nejprve jako aranžér, později jako asistent v Čs. televizi a redaktor časopisu pro děti Sedmička. Dvacet let byl volným novinářem, redigoval humoristickou přílohu Svobodného slova Kvítko, deset let uváděl v Čs. televizi svůj pořad Kavárnička dříve narozených. Napsal na 550 písňových textů, mj. pro Hanu Hegerovou, Karla Černocha, Dádu Patrasovou, Martu a Tenu Elefteriadu. Zajímá se o vše, co se týká počátků kinematografie, filmových, divadelních, cirkusových a kabaretních klaunů a komiků. Napsal na dvě desítky knih a uskutečnil řadu samostatných výstav kreslených vtipů a karikatur, u nás i v zahraničí.  
 
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!
Míšenka, krasavice z Pekingu (Blanka Kubešová)
Život na psí knížku (Václav Židek)
Vildóóó k noze! (Václav Židek)
Naše Jessy aneb vliv psa na polidštění člověka (Jaroslav Vlach)
Můj pes má rád drobečky…(Vlastimil Brodský)
Proč někteří dvounožci žijí na psí knížku? ! (Václav Židek)
Jak si psi ochočili lidi (Jaroslav Kovaříček)
Psí rozhovory (Josef Fousek)
Loučení se psem (Jaroslav Kovaříček)
Můj život s fenkou Anny (Petr Hromádko)
Měla Kolinka obdivuhodnou duši? (Emilie Krulíková)
Bojare, Bojare…! (Radovan Lukavský)
Medvídek, Montík a kolečkáři (Blanka Kubešová)
Nesahejte na něj, patrně má blechy! (Pavlína Filipovská)
Hajný ve službách čertíka Bertíka (Zdeněk Hajný)
Láska na první pohled (Ctirad Pánek)
Óda na Kačenku (Jana Reichová)
Moje baby Jesty (Stella Májová)
Moji pejskové  (Miloš Nesvadba)
Andulka, Fanynka, Boženka (Soňa Červená)
Vzpomínka na Neru (Miloslav Švandrlík)
S tím Švandrlíkem musí bejt švanda (Miloslav Švandrlík)
O psí cestománii (Václav Židek)
Nuda?... aneb Chlapeček a jeho štěteček (Václav Židek)
Objevilo se štěně (Marta Kubišová)
Mají netopýři psí duši? (Květa Fialová)
Rufík a Všichni moji dobří rodáci (Vojtěch Jasný)
Jen rolnička cinkla a on tam stál...(Marina Hužvárová)
Náš Profesor (Alice Frostová)
Parťák (Milan Dibďák)
Jakub a Cedrik (Zuzana Trankovská)

Psí láska (Olga Wister)
Nudle dlouhá ušatá (Blanka Kubešová)
Méďa Béďa (Eva Střížovská)
Felísek z TURISTY (Svatava Pátková)
Pes, bytost záhadná (Jiří Suchý)
Jak se pavouk Macek do Kolína vrátil...(Václav Židek)
Já na Macka a Macek na mne...(Václav Židek)
Tak to je pěkná sviňárna! (Václav Židek)
Moji milí Lupinové (Ondřej Suchý)


Komentáře
Poslední komentář: 16.09.2017  06:16
 Datum
Jméno
Téma
 16.09.  06:16 Bobo :-)))
 15.09.  11:11 ferbl