Luxusní Karosa šplhala od moře do vyšších hladin Korsiky. Přivyklý na horor českých silnic jsem v každé zatáčce očekával, že se proti nám vyřítí nějaký šílený řidič a dojde ke kolizi. Nestalo se. Šofér se nenechával vyvést z klidu. „No co? Mám brzdy a on je má taky!“ zněl jeho klidný komentář.
Autobus vyhostil svou osádku na výchozím místě a houf turistů se vydal k zářnému cíli. Zakrátko udeřila má chvíle a já pochopil, že jí neuteču. Záměrně jsem zvolnil tempo, a když se voj vzdálil, po rozhlédnutí jsem se přikrčil u širokého kmene vysokého a rozložitého stromu. Mé vnitřnosti v mžiku vyvrhly svůj nevábný obsah.
Co ale s tou hromádkou? Odchován skautem jsem začal na svůj odpad vršit kameny z blízkého okolí. V tom se objevil další řetěz výletníků halasících cizími jazyky. Jakmile se přiblížil první a viděl moji bohulibou činnost, zvedl nejbližší kámen a přiložil jej k mé hromádce. Ostatní poutníci ho následovali a v krátké chvíli stála na místě téměř půlmetrová pyramida. Nonšalantně jsem se připojil k odchozím a pokračoval v cestě, jež se postupně změnila v necestu. Poskakovali jsme mezi kameny přes kořeny a díry a ačkoliv teploměr osciloval někde okolo třicítky, všichni se tvářili rozjařeně, jakoby požili nějaký omamný nápoj. Jakmile se však u cesty objevila kamenná pyramida, puzeni neznámým vnitřním hlasem, uchopili nejblíže ležící kámen a zvětšili její objem. Představa, že pod každou leží podobný poklad, jako pod tou mou, mě fascinovala.
Konečně jsme došli k cíli naší cesty, odkud se měl naskýtat skvělý výhled do kraje. Naskýtal se. Když jsem však popatřil stranou, strnul jsem. Na malé planince se tyčily desítky kamenných pyramid různé velikosti. Rázem jsem pochopil, že má představa o založení a původu těchto staveb je mylná. Zároveň mě ovládla pýcha, že právě můj výkal získal tak jedinečný, vzácný a vysoký náhrobek. Když jsme se stejnou cestou vraceli, má pyramida byla už o poznání vyšší.
Na Korsice se mi líbilo, ze snímků vidíte, že je to země překrásná. Rád bych se tam po letech ještě podíval. Už proto, abych zjistil, nakolik vyrostl památník mé stolici. Třeba bude stát za zápis do Guinessovy knihy rekordů.
Nestalo se. Šofér se nenechával vyvést z klidu. „No co? Mám brzdy a on je má taky!“ zněl jeho klidný komentář. 
obsah.
Představa, že pod každou leží podobný poklad, jako pod tou mou, mě fascinovala.