Tedy o podobných Vánocích by dnes mohl jistě vyprávět kdekdo, ale v dobách reálného socialismu, před takovými pětatřiceti, čtyřiceti lety, nebylo mezi našinci mnoho těch, kteří takové prožili. Tedy pokud horké země nebyly jejich domovem, ale to zase nebyli, ač Češi, našimi občany. Mně ale byla taková zkušenost dopřána a nikdy na ně nezapomenu. Byly totiž první a navíc ozdobené zážitky, které v kytici mých životních vzpomínek ani po tolika letech neuvadly.
Když za mnou konečně přiletěla do Iráku moje holubička, manželka Lenka, bylo již září, měsíc v oněch krajích poměrně chladnější než léto, ale opravdu jen poměrně. Pro Evropana není třicet stupňů ve stínu žádné chladno, ale pěkný hic. Naproti tomu nám, kdo jsme tam již byli déle, přinesl pokles o deset grádů značnou úlevu.
Trvalo to mému potěšení celé dva měsíce, než se jakž takž aklimatizovalo, a když se na kalendáři přehoupla druhá polovina listopadu, padla u snídaně otázka, jak je to tady s Vánocemi. Tedy, jak je oslavíme my, kde koupíme stromek a ozdoby na něj, mouku a čerstvé mléko na vánočky, kapra a kyselé okurky na bramborový salát, dobré víno a jablka, jaké dárky se tu dají koupit a vůbec…
Děti nám sice poslaly balík s různými dárky a pamlsky, ale nedoufali jsme, že vše včas dojde, a tak následoval důkladný průzkum místního trhu a poznání, že některé komodity jsou v rozmezí daném geografickými koordináty nesehnatelné. Naštěstí ale v sousedství ležel Kuvajt, země oplývající hojností.
Protože jsem měl možnost občas tam zajet pro náhradní díly naší flotily osmi terénních Toyot, vyřešil jsem tuto otázku relativně snadno. Ale zase jen relativně, protože to znamenalo 600 kilometrů po sice dobré silnici, ale plné vozidel a jejich řidičů, kde platilo jen pravidlo silnějšího, drzejšího a že místní má proti cizinci vždy pravdu. A o nekonečném čekání při návratu ve frontě u celnice v Safwanu ani nemluvě.
Nakonec jsme ten výlet absolvovali dvakrát, jednou po slavnostní recepci k výročí 17. listopadu a pak krátce před Vánocemi. Že jsme tam nenakupovali jen pro sebe, bylo samozřejmé, a protože v Bagdádu žilo kolem šedesátky českých rodin, praskala moje Toyotka ve všech švech. O tom, co taková akce obnášela, možná napíši jindy, ale vždy to byl nervák, boj s časem a pokaždé i s nějakou tou finanční ztrátou, když se nakonec při tolika položkách a směnách valut člověk nedopočítal bezztrátového výsledku.
Takže jsme šťastně dovezli umělý stromek s jehličím k nerozeznání od pravého (ne z nastříhané umělé folie, jako se prodávají dnes), všechny pro nás tehdy i nevídané dárky, suroviny pro výrobu vánoček i pečiva a téměř všechny objednané položky pro naše sousedy.
Den před tím štědrým jsme společně ověsili stromek čínskými ozdobami a světýlky, Lenka pekla pravé české vánočky a v lednici odpočívala dvoukilová krabice s německým vánočním pečivem. Jen ryba ještě chyběla. Tu měl obstarat George, náš místní spolupracovník (výjimečně arabský křesťan) a ač už byl téměř večer, chlap se šupináčem pořád nikde.
Měli jsme sice pro jistotu v mrazáku půlku krocana, kterou nám věnoval Lloyd, náš americký soused, ale bez ryby jsme si nechtěli Vánoce vůbec představit. V Tygridu žijí velké kaprovité ryby, z nichž se v místních restauracích i rodinách připravuje masgoof, velmi chutná, přímo u otevřeného ohně upečená a dobře okořeněná lahůdka. Jenže jich není nikdy dostatek a jednu sehnat byl dost nesnadný úkol, který jsem vložil na bedra našeho domorodce, jenž se vyznal a věděl, kde, co a zač. Byl totiž tehdejší Irák do značné míry něco podobného jako ČSSR. Není ostatně divu, když jsme měli stejného soudruha-učitele.
Ten den už jsme se milého Žoržíka, jak mu říkala Lenka, nedočkali. Přišel ale ráno, přitáhl v pytli obrovskou, dobře osmikilovou velrybu a vítězoslavně hlásil: „ Mrs Leni, this is the biggest, best and most fresh fish I ´ve bought from a fisher who had drawn it directly before my very eyes from the river! And also the cheapest one, Ma´am, just for thirty ID“ (Paní Leni, tohle je největší, nejlepší a nejčerstvější ryba, kterou jsem koupil od rybáře, co ji přímo před mýma očima vytáhl z řeky. A také nejlevnější, madam, jen za třicet dinárů.)
„Proboha, Luďku, co si počneme s takovou velrybou a za takový peníze“, reagovala Lenka, „myslíš, že by se o ni s námi podělili Hermannovi a Juránkovi?“
Dopadlo to dobře, obě rodiny nám od té hory masa pomohly, a tak jsme o svých prvních vánocích v cizině snědli největší a nejdražší rybu v životě. Nepochybuji, že na její ceně měl svůj podíl i George, jinak by to nebyl Arab. Ale přáli jsme mu to – přispěl k tomu, že jsme i v téhle horké zemi oslavili svátky plně po našem.
Druhý den jsme podnikli spolu s rodinou kolegy Františka Juránka výlet do kurdských hor na samé hranice s Íránem. A jen jedna větvička z našeho falešného vánočního stromku, zavěřená na zpětném zrcátku, připomínala naše největší svátky. Než jsme totiž zdolali výškový a teplotní rozdíl mezi krajem a vrcholem pohoří, svět kolem nás, ozářen a ohřát prosincovým sluncem lákal spíše pod slunečník na mořské pláži, i když v Iráku žádná není. Jenže lákal falešně, kolem byla pěkná zima.
Pobyli jsme v těch chladných horách, dokonce s popraškem sněhu, tři dny, a tak jsme se vraceli odpočatí a osvěžení opět do tepla a k práci. Přešla pak další polovina týdne, když jsem mezi poštou v P.O.B. našel úřední dopis v arabštině, vyzývající mne k vyzvednutí zásilky na celnici.
„Že by to byl ten balík od dětí ?“ hádala Lenka.
„Je to možný, ale je-li to opravdu on, tak to ho asi rovnou vyhodím.“ poznamenal jsem a sednul do vozu, sebral po cestě Žoržíka a po půlhodině jsem už držel v ruce mokvající a páchnoucí krabici. Podepsav asi deset papírů odjel jsem tím nadělením domů, kde jsme to na zahradě opatrně rozbalili.
Obsah byl opravdu k pláči: zelená vánočka, láhev Sovjetskogo šampanjskogo, rozpadlé nebo rozmáčené luxusní vanilkové rohlíčky, tlapky, úly, čoko-perníčky a jiné jemné cukroví, 5 shnilých, kdysi nejlepších jablek z dědovy zahrádky, čtyři tabulky čokolády rozteklé do magnetofonové kazety se zprávou a na dvě knihy a to vše zasypané kilem plesnivé hrubé mouky, o kterou jsme si psali, protože na zdejším trhu není. Ani jsme se tomu stavu nedivili, když z razítek a čmáranic na obalu vyplývalo, že zásilka došla letecky do celního skladu už před čtrnácti dny.
Nakonec z toho celého balíku byla, mimo té tlustostěnné lahve, nejzachovalejší jen malá šiška uheráku, kterou mi ale bylo nařízeno urychleně zkonzumovat, „nechceš-li ji tedy taky vyhodit!“ Bylo mi líto dát tu vzácnou krmi psovi (stejně nabízené kolečko jen očuchal a odmítl pozřít), a tak jsem úkol splnil na svoje riziko sám. Lenička totiž „neměla důvěru v její nezávadnost a taky ani chuť na něco, co se válelo někde ve skladu mezi šváby.“
Mohu sice říct, že mi to nijak neublížilo, ale věřte, že jsem se pak pár týdnů nemohl na jakékoliv uzené maso ani podívat. Takže takové byly naše první Vánoce pod horkým sluncem. První a nezapomenutelné, protože na ty následující jsme už byli lépe připraveni.
Na všechno už zbyly pouze vzpomínky, jen ten stromeček mám dodnes. Jenže od Vánoc 2011 už ho nestrojím. Pořád bych u něho viděl Lenku, svou věrnou průvodkyni životem, která mne v létě toho roku na věky opustila, a nevím, uneslo-li by to moje už dost slabé srdce. Potřebuji tu totiž ještě chvíli být a uspořádat pár záležitostí, než odejdu za ní.
Takže všem, kdo budou někdy muset prožívat tyto krásné svátky jinde než pod naším českým nebem, přeji, aby byly také nezapomenutelné, ale z lepších důvodů, než byly tehdy ty naše!