Irák, málem můj osud (4) Kahraba maaku!
Když se po pár týdnech konečně aklimatizovala, přivykla moje žena i občasné promenádě švábů, rusů a mravenců a přestala vnímat tiché noční pomlaskávání gekonů. Jen tomu horku nemohla přijít na chuť. Třeba podotknout, že 35 až 40˚C ve stínu je v létě na těchto stupních severní šířky a východní délky zcela standardní teplota.
Venku bylo vedro úmorné, ale v domě celkem snesitelné, protože vzduch je ve vnitrozemí suchý, a tak je chlazen systémem vodních nádrží a coolerů na střeše. A snad proto, že to je technicky dost jednoduché zařízení, slouží bez poruch na základě adiabatického efektu. Přes vložky z dřevité vlny skrápěné vodou z nádrží, jež se v nich odpařuje, je větrákem proháněn teplý vzduch a ochlazený rozváděn plechovými lutnami do všech místností domu. Jen je třeba čas od času vyčistit vodní nádrže a chladicí vložky vyměnit. Spolehlivost tohoto systému odvisí ovšem také od spolehlivosti dodávky elektrické energie.
Někdy se ale stává, že teplota přestoupí vrchol a dosáhne i nad 45 stupňů a to je pak pro zdraví a často i pro život nebezpečné.
V takovém případě se prý drží v zemi podle jakési úřední normy „vedřiny“ a lidé některých profesí mají nárok na pracovní volno. Píšu „prý“, protože jsem se to nikde nedočetl a mám to jen z úst svého domorodého spolupracovníka George. Geologové v terénu a my v žáru města jsme pracovali pořád a žádné vedřiny pro nás neplatily. Naštěstí jsme takovou extrémní teplotu zažili jen dvakrát, ale zato jednou právě při výpadku elektřiny, v té době dosti časté.
Došlo k tomu jednoho červnového dne, krátce před odletem manželky na dovolenou do Prahy. Bylo kolem devatenácté hodiny, když náhle pohasla světla, zastavily se větráky coolerů a lednice přestala vrnět a chladit. Vyšel jsem ven, abych zjistil, není-li chyba jen u nás. Tma ale halila celou naši čtvrť a z okolních domů bylo slyšet volání „Kahraba, kahraba maaku!“ Nazítří mi sice George řekl, že si tak sousedé navzájem oznamovali že „nemáme elektřinu“, ale nepochopil jsem proč, když to bylo tak zřejmé. Snad aby ostatní věděli, že k tomu maléru došlo také u nich, či co. A malér to opravdu byl, tedy alespoň pro nás a obzvlášť pro Lenku.
Vrátil jsem se velmi rychle zpět do chladu domu, ale ten se tak rychle ohříval, že zakrátko bylo v domě i venku takřka stejně. Vypadli jsme ale na zahradu už mnohem dřív a potili se a lapali po vzduchu přilepeni vlastním znojem k lavičce zapuštěné do země „na fest“ mezi lodyhami banánů a skupinkou pomerančovníků, obletováni můrami a jiným hmyzem přilákaným kerosenou lucernou.
Jen díky galonové termonádobě s vychlazenou vodou s kusy ledu, prozřetelně v lednici permanentně udržované, jsme přežili až do 10,30 p.m., kdy se konečně rozzářila světla a naskočily coolery i lednice.
Na nějaké jídlo nebylo v tu dobu a za našeho fyzického stavu ani pomyšlení, a tak jen rychle pod sprchu a do ložnice, jediné místnosti vybavené účinnější elektrickou klimatizační jednotkou. Konečně jsem se cítil po sklence balantinky s ledem a pod lehkým prostěradlem na měkkém loži jako v nebi.
Jen moje Lenka na tu změnu teploty a svou abstinenci doplatila. Probudila se ráno s nachlazením a chrapotem, jako by byla strávila noc ve sněhové závěji kdesi pod Nanga Parbat. Po dvou dnech se z toho ale vypotila, odletěla šťastně do Prahy a mohla se pochlubit kuriózním paradoxem, že zažila jednu z nejvyšších teplot toho roku a přitom nastydla. Jenže myslím, že spíše povyprávěla o fauně v domě a mé neschopnosti s tím něco udělat, než by to o sobě prozradila. To až teď já v této historce.