„Takovou událost si nesmíš nechat ujít,“ zavolal mi kamarád Karel Filip, starosta Nového Strašecí. „Na jediný den se k nám vrátí z depozitáře Národního muzea originál laténské kultické sošky.
Na výstavu „Příběh nejkrásnější keltské hlavy“ do muzea TGM mě Karel nemusel zvát dvakrát. Byla jsem zvědavá na tvář keltského druida, kterou v druhé polovině třetího století před Kristem vytesal z bělohradské opuky zručný keltský řemeslník se srdcem umělce.
Hlava trůnila v trezorové neprůstřelné skleněné vitríně za bezpečnostních opatření, která se dají přirovnat jen k převozu korunovačních klenotů. Měla mohutný nakroucený knír i obočí spirálovitě zakončené, hladkou tvář, nad čelem úzký plastický pruh vlasů, vyholenou hlavu jako kněžskou tonzuru a dívala se blízko u sebe posazenýma očima.
„Tak s tou jsem si před šedesáti osmi lety hrál. Ještě na ní možná budou moje otisky,“ díval se dojatě pan František Šlajchrt na vystavený exponát, který mu připomněl dětství. „Když ji táta v květnu 1943 vykopal v pískovém lomu v Mšeckých Žehrovicích rozkřáplou na čtyři kusy, ležela u nás v krabici pod postelí, než ji odnesl sem, do muzea.“
„Pak se přestěhovala do Národního muzea a teď patří mezi jeho nejvzácnější unikáty,“ pravil Karel vyzbrojený patřičnými znalostmi.
„Babííí, ta hlava nemá pravé ucho!“ zvolal náhle chlapeček, co se pustil ruky starší dámy.
„Tebe vytahám za ucho,“ jestli na tu vitrínu budeš sahat,“ lekala se paní, když vnouček porušil přísná pravidla, která tu při výstavě vládla.
Ale Karel se na chlapečka usmál: „Milej, zlatej, to skončilo nejspíš s pískem z lomu v omítce nějakého stavení v okolí. Chybějící díl hlavy hledali, ale v písku už našli jen keramické střepy, zvířecí kosti a zlomky švartnových šperků, co tu jsou také vystavené.“
I já měla sto chutí připlácnout nos na sklo schránky, jako ten malý špunt. Zírala jsem v posvátné úctě na plochý obličej keltského heroa a říkala si: „Komu asi patřila ta tvář, co ležela ztracená v písku více než dva tisíce let? Co učinil tak významného onen muž, že jeho podobu někdo zvěčnil do kamene?“
Kolem sošky proudil nekonečný zástup zvědavců až do desáté hodiny večerní, kdy se dveře výstavní síně zase zavřely. Poslední návštěvník, němý úžasem, sošku dlouho obcházel a pak zničehonic obdivně zvolal: „To je hlava!“
Tenkrát mi došlo, jak je český jazyk krásně libozvučný. Stačí jen trochu pozměnit tón hlasu, vyměnit vykřičník za otazník, navrátit se - jako pan Šlajchrt do dětských let, a je tady příběh.
Vzpomínám, jak za mého dětství voněla pitralónem celá oficína na západní straně rakovnického náměstí, kam ústí ulice Vysoká a Palackého. V malém holičství před oválnými zrcadly nad stříbrnými flakónky, porcelánovými dózičkami a karafami ze skla, se tiše pohyboval holičský mistr pan Bílek s hřebínkem a nůžkami v náprsní kapse bílého pláště. Jeho perfektně střižený účes se leskl brilantýnou a boty na mechové podrážce cupitaly drobnými tanečními krůčky. Pan Bílek se uctivě ukláněl každému zákazníkovi a než ho usadil na otáčecí křeslo, cípem bílého utěráku je vždy oprášil.
Ukázal mi na židli pod věšákem, na kterém visely časopisy v dřevěných rámech s držátkem akorát do ruky a já celá okouzlená tím hezkým prostředím ani nedutala.
Vtom vstoupil do krámku chlapík s bujnou hřívou.
„Prosím ostříhat,“ pravil.
„Ostříhej pána ty,“ naporučil mistr svému učni Járovi. „A dej si záležet.“
Pak dopověděl: „Já tu mám pána na holení.“
Začal mydlit štětku v kovové misce a napěněné holící mýdlo nanášel na obličej mého tatínka. Když ten už si přes bílou pěnu neviděl ani na špičku nosu, pan Bílek mu mezi palcem a prostředníkem levé ruky napnul kůži na tváři a jal se břitvou v pravačce shrnovat pěnu i s vousy a utírat ji do papírového ubrousku. Občas na řemenu z vepřovice zavěšeného na kovovém očku protáhl ostří břitvy a soustředěně pokračoval v holení.
Zatím učeň rozhodil rochetku z bílého plátna chlapíkovi přes ramena, stáhl ji pevně u krku, vzal nůžky, jemně s nimi zacvakal, jako by stříhal neviditelný vzduch, a pak pod svým hřebenem nejistými šmikanci začal stříhat bujnou kštici. Tiše padala na podlahu a postupně se měnila ve stále větší hromadu ustřihaných vlasů. Učeň chvílemi odstupoval a díval se na hlavu plnou zubů a pak se nad ni opět sklonil - a nůžky zase pracovaly dál, až se jeho čelo orosilo potem.
Pan Bílek, zaujatý svým švitořením a tváří mého tatínka, si ho nevšímal. Když už Jára ošmidlal zákazníka k nepoznání, přitiskl mu bradu na prsa a mašinkou ještě vystříhal krk až vysoko do týla. Potom ustoupil a s velkým zalíbením hleděl na svůj holičský výkon a nakonec vypráskal z rochetky jemné vlásky. Ten pronikavý zvuk konečně strhl panu Bílkovi oči a v tu chvíli to vypadalo, že se skácí.
„To je hlava? Tohle je nějaká hlava?“ přiskočil k ošmidlanému chlapíkovi a rozčileně fackoval jeho hlavu přeloženým ručníkem.
Chlapík zkameněl. Rázem vypadal, jako by byl i on vytesán z bělohradské opuky. Pan Bílek ho svým výpadem dočista zmátl. Lekl se, že on je příčinou té mrzuté situace. Do hloubi duše se styděl za to, jak je olepaný, jak se z toho holič asi zcvokne a snad litoval i dne, kdy se narodil.
„Promiňte,“ špitl provinile a rychle sáhl do saka pro šrajtofli. Prudkým trhnutím zápěstí ji otevřel, vyňal bankovku, praštil s ní o mramorový pultík pod zrcadlem, přidal ještě trinkgelt a vypálil z holičství jako namydlený blesk. Asi běžel rovnou cestou přes náměstí do kostela svatého Bartoloměje, aby tam zapálil svíčku z vděčnosti, že ho holičský mistr jen zfackoval froté ručníkem. Neupadnout mu samým rozčilením břitva z ruky, mohlo to odnést ucho a snad i hlava.
Dnes už si umím představit, že by možná skončila v krabici pod postelí, než by ji pan Bílek odnesl do muzea lazebnického, holičského a kadeřnického řemesla. Celá zkamenělá tím leknutím by trůnila ve skleněné vitríně a návštěvníci by ještě za dva tisíce let poznali, že učeň Jára neměl v rakovnické oficíně to odpoledne, kdy stříhal vlasatého chlapíka, na holičské dílo ten správný grif.
Ukázka z knihy Jaroslavy Pechové "Nezbedné toulky ".