Narodil se v 4. ledna 1846 v Jimramově na Českomoravské vrchovině. Jeho dětství bylo velice skromné. Otec se oženil s vdovou, která již měla čtyři děti a společně měli pak ještě šest dalších. Takže, dohromady jich bylo deset dětí. Pokud si vzpomenete na Karafiátovu knížku Broučci, broučků bylo také deset. Ze společných dětí byl Jan nejstarším.
Rodina byla evangelického vyznání a Jan tak získal základní vzdělání v evangelické škole při místním sboru. Od jedenácti let potom studoval na německém piaristickém gymnáziu v Litomyšli. Přestože byl evangelík a české národnosti, byl premiantem třídy. Když mu bylo šestnáct let začal studoval na německém evangelickém gymnáziu v Německu, v Güterslohe. Podporoval ho tehdy Theodor Fliedner. Po ukončení gymnázia v roce 1866 s pomocí přátel začal studovat theologii v Berlíně, Bonnu a nakonec ve Vídni. Studia ukončil v roce 1869. Po skončení studií začal jako vychovatel, na doporučení svého vídeňského profesora, protože nesehnal žádné místo jako evangelický farář. Pracoval v rodině továrníka Langena v Kolíně nad Rýnem. Svůj pobyt tam hodnotil později jako školu, ale ještě vyšší, než universita. Pan Langen mu pomohl, a Karafiát mohl pracovat asi tři čtvrtě roku v holandském Elberfeldu. Když se vrátil, dělal rok vikářskou praxi v Roudnici, v Reformované církvi. Zde měl dělat misionářskou práci, přesvědčovat lidi pro evangelickou církev. To ale Karafiátovi moc „nesedělo“. Nebyl přesvědčen, že dělá správnou práci. Od londýnského bratrstva dostal i jinou práci. Měl napsat knížku o Janu Husovi. Knížku dopsal na jaře v roce 1871. Po jejím vydání mohl odejít znovu na studia. Tentokrát do Anglie, do Edinburgu. Toto studium mu financovala Skotská svobodná reformovaná církev. Zde se seznámil se svou doživotní přítelkyní, Miss Joan Denistoun Buchanan of Auchentorley. S ní si dopisoval až do konce svého života, navštěvovali se jak ve Skotsku, tak i v Čechách. Byla jeho životním vzorem, intelektuální a i materiální oporou. Po skončení studijního roku ve Skotsku dostal místo duchovního správce v učitelském ústavu v Čáslavi. Jeho práce se studenty byla blokována jak úřady, tak studenty samými.
Na podzim roku 1974 dostal nabídku pracovat ve sboru v Hrubé (Velké) Lhotě na Valašsku. O toto místo nebyl zájem, byl to malý, zapadlý sbor. Po slibu, že mu budou pomáhat Karafiát místo přijal a na jaře dalšího roku se do Hrubé Lhoty přestěhoval. Pracoval zde dvacet let, učitelsky i kazatelsky. Musel překonávat různé překážky, ale získával také porozumění od členů sboru. Po dvaceti letech, v roce 1895, byl přesvědčen, že vykonal co mohl a na místo faráře rezignoval. Jako farář již nenastoupil nikde jinde. Odešel do Prahy a věnoval se bohoslovecké a literární činnosti. Odchod mu ulehčila a umožnila také jeho skotská přítelkyně, která mu odkázala nějaké peníze. Občas vypomáhal kazatelsky v různých sborech. Mimo jiné vyučoval také děti T. G. Masaryka, syna Herberta a dceru Alici. Po deset let vydával Reformované listy, byl jejich redaktorem i pisatelem. Také udělal jazykovou revizi Bible kralické a doplnil ji o historii českého biblického textu. Jeho revize se však nedočkala přijetí v církvi. Nebyl sám takto postižený. Takový osud postihl všechny, kteří se pokusili Bibli kralickou revidovat. Byl mezi nimi i Jan Ámos Komenský.
Do naší paměti se Karafiát zapsal svou knížkou pro děti „Broučci“. Začal ji psát již ve svých 27 letech v Krabčicích, pokračoval v Čáslavi a dopsal o rok později, v září 1874 v rodném Jimramově. V knížce na rodině svatojánských broučků krásně vylíčil běh života a vztahů mezi nimi tak, jak by měly opravdu vypadat vztahy mezi lidmi. V Broučcích Karafiát ukazuje sílu člověka a krásu života k němuž nepatří jen slunné dny, ale i ty za zamračené, propršené a mrazivé, že k životu patří neodmyslitelně také bolest, pláč, zármutek a i umírání. Je to spojeno s poslušností k Bohu, dodržováním božích přikázání. Tím se také prohlubují lidské vztahy a nezavírají se oči před tím, když někdo potřebuje pomoci.
Broučci, podle mého mínění nejsou knížka jenom pro malé děti, ale i dospělí by si z ní mnohdy mohli vzít poučení. Knižně je Karafiát vydal o dva roky později, vlastním nákladem 2000 kusů. Knížka vyšla anonymně, bez udání autora. Velký úspěch neměla, možná to bylo také tím, že o ní prakticky nikdo nevěděl. A tak kniha ležela v regálech více jak deset let bez povšimnutí. U knihkupce Bašteckého Broučky objevil redaktor časopisu Čas, Jan Herben. Chtěl vědět něco o autorovi, ale od knihkupce se dozvěděl, že ji napsal nějaký evangelický farář odněkud z Valašska. Když později o knížce napsal další redaktor časopisu Čas, Gustav Jaroš, recenzi do novin, teprve potom začal být o Broučky zájem. Posléze přišlo k druhému vydání, pak dalšímu a dalšímu. Teprve od desátého vydání vychází Broučci se jménem autora, který je napsal. Autorská práva na knížku odkázal Jan Karafiát českobratrské církvi. Knížka měla také několik ilustrátorů, ilustroval ji Jiří Trnka, Ondřej Sekora, Vojtěch Preissig. Nesmím také zapomenout na paní Fischerovou - Kvěchovou. S jejími ilustracemi vyšla knížka v roce 1942 a ke 130tému výročí znovu s jejími kresbami. V roce 2007 uplynulo od prvního vydání Broučků již 130 let.
Jan Karafiát zemřel ve věku 83 let, 31.ledna 1929 v Praze a je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.
Chtěla bych toto povídání zakončit modlitbičkou z Broučků, kterou jsem se jako malá modlila, a kterou asi mnoho z vás zná.