Jak se Soňa Pospíšilová zklamala v teoretikovi sexu
Jana Hulíka považovali sousedé z paneláku, kam se před nedávnem přistěhoval – po letech se vrátil do rodného města, za vzor všech ctností. Pracoval v bance, do zaměstnání chodil vždy pečlivě oholený a upravený, v černém obleku a bílé košili s temně modrou vázankou, černou aktovku v ruce. Každý podvečer proběhl v bílých teniskách sídlištěm k Labi, aby se po hodince vracel s propoceným tričkem. Při pohledu do jeho nákupního vozíku v supermarketu každý poznal, že se stravuje dost asketicky, s důrazem na zdravou výživu. V domě, když na něj přišla řada, myl schody a uklízel společné prostory. Jediné, co vrtalo sousedům v hlavě, byla jeho osamělost.
„Nedávno se rozvedl, říkala to Vošvrdová ze zeleniny“ oznámila sousedka Juklíčková po skončení domovní schůze, z níž Jan, hned jak skončila, odešel. Na kus drbu, který se tu pravidelně pěstoval, se nezdržel.
„Ten dlouho svobodnej nevydrží,“ pravila stará panna Jarmila Koutná z druhého patra. „Vždycky, když mě potká, tak na mě kouká, jako když by mě chtěl svíknout vočima!“ přizapnula si knoflíček na zplihlé blůzce a hodila cudný kukuč.
„Za hřích by stál!“ zatvářila se mlsně mladá vdova Soňa Pospíšilová.
„Mohla byste to zkusit. Já si myslím, že by vám to nedalo moc práce, že on je hodně na baby. Když jsem mu byl zapojit novej sporák, viděl jsem, co má v kvartýru za vobrazy. Originály. To byste, chlapi, teprv čuměli! Samý nahotinky!“ vmísil se do hovoru elektrikář Tomsa.
Ve stejnou chvíli právě Jan nastupoval s kamarády k rekreačnímu zápasu v basketbalu, po němž, jako ostatně každé pondělí a čtvrtek, zašli „na dvě“ ke Gregorům.
Tahle parta někdejších spolužáků z gymnázia, postupem doby doplněná o několik přátel, do níž se po pětileté přestávce Jan zase vrátil, zůstává věrná svým sportovním zvyklostem už dobrých patnáct let. A celých těch patnáct let patří k hlavním tématům jejich debat u piva politika a sex, přičemž právě do druhého okruhu teoretických diskusí se Jan Hulík zapojil jako uznávaný expert. Ostatně takových je tu víc, co naplat, ženskejm a politice rozumí u nás každej.
Všichni ze skupinky, z valné většiny už otců od rodin, jsou takzvaní dolňáci. Pouze Jan vystupuje v diskusích jako zapřisáhlý horňák.
„Proto já jsem se ještě neoženil, protože si nemůžu vybrat. Takových krásných poprsí na mne kouká skrz přepážku v bance, až oči přecházejí,“ argumentoval narážkám tatíků, proč už konečně nevezme osud, a také něco pořádně hmatatelného, do vlastních rukou.
„Dneska přišla, pánové, bruneta, pětadvacítka, uzavřít si kontokorent… nádherný céčka v hlubokým výstřihu. Řeknu vám, jen moc těžko jsem se soustředil na tabulku v počítači.“
„Jaký céčka? Kolikátky měla?“ ozval se Karel.
„No vždyť říkám: céčka!“
„Céčka… céčka… Měla trojky nebo čtyřky?“
„Žiješ v hluboký nevědomosti! Od sametové revoluce už se nečísluje. Používají se písmena! Áčka – antiperle, béčka – bobule, céčka – cibule, déčka – dudy, éčka – extra dudy, efka – fuj, to jsem se lek, géčka – giganty. Pak jsou taky elpéčka – letištní plocha.“
Kolem stolu se rozvinula vzrušená diskuse. Každý preferoval jinou velikost, pro každého bylo právě to jeho písmeno nejlepší. Většinou ale výběr končil u písmene D, maximálně E. Jediný, kdo obhajoval větší formát byl Jan.
„To už je o život!“ procedil mezi zuby Jarda.
„Máš pravdu!“ ozval se znalec Josef. „Z velikosti F už má normální chlap frustrace a u velikosti G se s tebe stává galejník!“
„Já bych s tím nesouhlasil. Víte, kdo byl Casanova?“ výstražně zvedá prst Jan.
„To byl vyhlášenej děvkař!“ směje se Jarda.
„Vidíš to moc zjednodušeně. To byl jeden z největších znalců žen!“ nesouhlasí filosoficky Jan. „A ten řekl, že jarní poupátka jsou sice krásná, ale pravou rozkoš přinášejí teprve těžké plody podzimu!“
„Tak mě napadá, pro takové těžké plody podzimu by mělo existovat označení PS!“ křičel Josef.
„To jako post scriptum, když už máš vypsaný péro!“ rozjařeně zareagoval Petr.
„To je dobrý! Ale to jsem nemyslel. Bylo by to: psí slechy!“ vysvětluje Josef.
„To mi připomíná vtip,“ zjednává si ticho Karel. „Těsně po revoluci přišla do tetovacího studia předsedkyně svazu žen Marie Kabrhelová, že by chtěla pro zachování marx-leninských idejí na jedno ňadro vytetovat Lenina a na druhé Marxe. Tatér se začne děsně smát a na její otázku, co je mu k smíchu, říká: Já si jenom představil, jak budou mít za pár let protáhlý držky!“
„A znáte ten, jak se zvětšují malá prsa?“ přidává další fór Jarda. „U doktora ženská vyžaduje nějaký pilulky na svoje antiperle a on jí říká, že na to jsou lepší masáže. Tady běžte za zástěnu, masírujte, zespoda a ze strany, a počítejte si: jedna, dva, jedna, dva, jedna, dva. Ordinuje dál, zapomene na ni, odpoledne, když končí, tak slyší zezadu funění, hekání a počítání: Rrrráz, dvvva, třřři, čttttyři, rrráz, dvvva, třřři, čttttyři… Odhrne lajntuch a vidí, jak ta ženská na celou dýlku ruky masíruje zespoda, ze strany, pak nadhodí přes rameno a patičkou vrátí zpátky.“
Než se partička rozcházela, připomněl ještě Josef Bydžovský: „Příští týden je na Vesláku turnaj. Měli bychom dát dohromady dva smíšené týmy. Jenomže je nás málo. Můžete někdo přivést nějakou posilu?“
„Já vezmu manželku a její kámošku. Je dobrá. A má pěkný dudy. To by bylo něco pro tebe,“ obrátil se na Jana Zdeněk.
Za několik dní potkala Soňa Pospíšilová na schodech pěkného, sportovně vyhlížejícího blonďáka. Zvědavě hleděla, jak si odemyká dveře v prvním patře a pak, každý den ráno, se smutným povzdechem sledovala, jak spolu s panem Hulíkem odchází do zaměstnání.
Když se v následující sobotu scházeli borci na basketbalový turnaj smíšených družstev, představil Jan vysokého blonďatého chlapa, kterého přivedl jako posilu týmu: „To je můj partner Tomáš. Před týdnem se ke mně přistěhoval.“
