Jak jsme emigrovali (IV.)
Je možné, že někomu z vás připadá ta naše emigrace samá legrace a skoro žádné problémy. Všechno je relativní. Také tu nepíšu úplně všechno, co námi lomcovalo, protože nemíním pořádat veřejnou vivisekci.Naše každodenní existence se skládala ze spousty událostí, které se od sebe velmi lišily. Byly většinou velmi závažné. Mnohé byly neřešitelné. Velmi podstatnou část našich problémů stále tvořil domov, tedy Československo. Zejména jsme měli obavy, aby naši příbuzní nebyli režimem nějak pronásledováni. Snažili jsme se – což v roce 1968 stále ještě šlo, náš pobyt částečně legalizovat, tedy získat povolení k práci v zahraničí. Poradil nám to český diplomat, který se také rozhodl zůstat v zahraničí. Poradili nám to i na čs. ambasádě, kde jsme se telefonicky dotazovali. Nakonec se nám podařilo povolení na rok získat. Byli jsme samozřejmě rozhodnuti nevrátit se, věděli jsme, že se situace ještě přiostří, ale v dopisech od manželovy rodiny, bylo tolik obav (o sebe) a výčitek, že jsme se rozhodli pro tohle polovičaté řešení: Naše žádost o asyl byla pozastavena, vlastně nám ji na cizinecké policii „zatím“ schovali. Měli pro nás opravdu neobyčejné pochopení. Dali nám zpět naše pasy a zvláštní povolení k trvalému pracovnímu pobytu v Nizozemí.
Měli jsme v Praze už v základě splacený dvoupokojový družstevní byt a domnívali se, že by ho mohl převzít (tedy vyměnit za svůj, který byl menší a horší) manželův bratr, právník. Poslali jsme mu místním notářem ověřenou plnou moc, aby jednal. Milý švagr, pravděpodobně ze strachu, raději prodal byt zpět družstvu a zařízení bytu prý též částečně rozprodal. Poslal nám vyúčtování, ze kterého jsme vyčetli, že peníze prodejem nábytku získané se rozplynuly. Spotřeboval je prý na výdaje, s úředními manipulacemi spojené, na taxíky a podobně.
Tamtamy, mezi Prahou a Weertem nám oznámily, jak přátelsky se o nás vyjadřoval : „ Puberťáci si tam zůstanou a my abychom to teď tady vyžírali“. 
Malé komické intermezzo: Radiopřijímač, značky Stradivari, (pro pamětníky), který si vzali manželovi rodiče prý nefungoval. Dali si ho opravit a účet za opravu nám poslali. Každý kousek nábytku v našem bytě byl kdysi s láskou a pečlivě vybírán, koberce i záclony jsme měli z pražského obchodu uměleckých řemeslníků Krásná jizba, stejně tak lampy a malé židličky. Mnohé kusy nábytku byly unikátní, například rozkládací lavice od architekta Pehra, nebo stůl, zhotovený z dubové fošny, ponechané v původním stavu i s kůrou. Léta jsme na byt čekali a měli proto čas shánět a věnovat se každé drobnosti.
Jistě si někteří z vás pamatují, že až do podzimu roku 1969 bylo možno i nemožné. Až do chvíle, kdy Gustáv Husák prohlásil, že „státná hranica nie je korso“ a tím spustil na mnoho let železnou oponu.
Příklad toho, co bylo možné: Jednou večer, někdy v listopadu 1968 u nás někdo zazvonil. V domovním telefónku se ozval mužský hlas a pravil:„Jsem tvůj bratranec. Přijeli jsme se
podívat.“ Jméno, které vyslovil, jsem nikdy neslyšela. Nahoru se přihrnula čtveřice, dva pánové a dvě dámy. Opatrně jsem se zeptala, jak jsme vlastně příbuzní. Ukázalo se, že přes paní, která byla kdysi naší domácí švadlenou. Bratranec byl v Praze taxikářem a vyznal se. Přijeli americkým autem a bydleli v hotelu. Peníze nehrály roli. Ani valuty. Chtěli se rozhlédnout, jak to v zahraničí vypadá a kam by asi tak měli namířit, až budou emigrovat. Po několika dnech se vrátili do Prahy – a skutečně, po delším čase bratranec napsal z USA, kam s partnerkou dorazili. Ta mu tam hned utekla k někomu jinému, prý se potřebovala jen s ním (a za jeho peníze) dostat ven.
Druhý muž z té čtveřice přijel k nám, byl sám, partnerka si to rozmyslela. Asi po měsíci jsme ho museli něžně postrčit, aby si začal hledat nějakou existenci. Fakt, že luxoval a utíral nádobí příliš nepomohl. Nelíbila se mu ale holandština a se zaměstnáním to byl také problém. Tento pohledný muž byl totiž důstojníkem čs. armády. Odešel od nás do Německa, kde se za pomoci různých starších dam za čas dost dobře uchytil, ale osud mu nebyl příznivě nakloněn. Utopil se v moři, na francouzské riviéře.
Ale problémů bylo víc. Piet nám hned zpočátku našeho pobytu oznámil, že má k firmě přijít další český litograf, který si prý už někdy v červenci zařizoval povolení práce v zahraničí. Zatím se neohlásil a na dopisy neodpovídal. Asi za půldruhého měsíce se náhle i s manželkou objevil v Holandsku. Piet nás prosil, zdali by několik dnů mohli bydlet u nás, než jim firma sežene byt. Svolili jsme, netušíce, že se to zatraceně protáhne.
Zabrali tedy jednu ložnici a také celý náš velký sklep pro své věci, skoro kompletní vybavení domácnosti, které si přivezli. Používali suverénně naši kuchyni a veškeré nádobí, koupelnu a samozřejmě obývák. Odmítali všechny jim nabízené byty z různých malicherných důvodů. Například v přízemí, to ne, tam by jim prý lezli zloději. A tak všelijak podobně. Po třech měsících se konečně uvolili jeden z nabízených bytů přijmout, na vlas stejný jako ten náš, jen v jiném domovním bloku. Na elektřinu a činži nám nic nepřispěli, řkouce, že jsme jim ten byt vlastně ukradli, protože jsme přišli před nimi. A oni vlastně chtěli přijít dřív než my, jenže nepřišli, protože jim to nevyšlo. Zírali jsme na ně oněmělí, plni úžasu. Byli to podivní lidé, s podobnými jsme se předtím nikdy v okruhu přátel a známých nesetkali. Maloměšťáčtí, podezíraví, opatrní, lakomí. Ale mělo být hůř. Naštěstí to člověk předem většinou ani netuší.
Vzpomínáte na pravidlo: když nám někdo ublížil, vždycky to byli Češi…???
Protože firma Smeets hledala v roce 1968 v Praze odborníky, začali se teď různí pracovníci hlásit. Kolega, se kterým jsem léta pracovala v jedné pražské tiskárně, přišel na rok, prý aby si vydělal na auto. Pak se vrátil do vlasti, do lůna rodné strany. Zažil v Holandsku strašlivý šok, ze kterého se asi už nikdy nezotavil. V osobním oddělení mu totiž při přijímacím pohovoru řekli, že doufají, že bude tak vynikající pracovník jako já, teda ta holka, která dostávala v Praze jen podřadné, špatně placené práce a na které si komunisté (on byl jeden z nich) shlazovali žáhu, kdykoliv si vzpomněli.
Jazykové i intelektuální vybavení tohoto vzácného jedince bylo minimální, zachránilo ho jenom to, že hrál s holandskými kolegy fotbal.
Jeho klasický výrok:„To sem zvědavej, jak se se mnou ti voříškové domluvějí“, používáme občas dodnes.
Občas byla naštěstí i setkání příjemná. Jednoho dne za námi přišel do podniku úhledný starší pán. Měl vysoké postavení u firmy Baťa, která sídlila už od roku 1934 v blízkém městečku Best, on, pan U. pomáhal vše vybudovat, v zahraničí žil už dlouho před druhou světovou válkou. Tehdy pracovalo v Baťových továrnách v Bestu 2500 lidí, někteří dojížděli do práce na kole až z Amsterodamu. V té době vznikl také Batadorp, komplex stovek firemních domků, stejných jako ty ve Zlíně. Vzpomínám, jak mne při pozdější návštěvě v rodině tohoto pána téměř k slzám dojala kovová klička u okénka na WC, s nápisem „Made in Czechoslowakia“. Podivné momenty v životě emigranta.
Pán tehdy vysvětlil, že o nás četl v novinách a nabídl nám zapůjčení maličkého tzv. kolibřího česko-holandského slovníčku, který byl tehdy úplná rarita. Byl velmi milý, mírně slavnostní, jako nějaký Čech z dob obrozeneckých. Prošel skoro celý svět, byl například také jeden čas ředitelem Baťových kaučukových plantáží v Indonesii, kde se jednou také setkal s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem. Popřál nám vše dobré a kladl nám na srdce jen jedno : abychom vždycky mysleli na to, že representujeme Čechy a Československo a podle toho se chovali. Opravdu jsme se o to vždycky snažili, a troufám si říct, že jsme ho nezklamali.
Věra Pokorná
Dnešní podoba Baťových továren v Bestu
