Česká povaha a český humor
Tomáš Masaryk, Josef Pekař i četní jiní myslitelé si kladli otázku po smyslu českých dějin. To je velmi pozoruhodné; ani ne pro výsledky, jichž se v té věci dobrali, jako spíš pro to, co je k těm úvahám vedlo. 
Proč si takovou otázku, jak se zdá, nepoložil nikdo jiný než zrovna Češi. Že bychom o smyslu svých dějin pochybovali?
Co vůbec je národní povaha?
Jak lze tento fenomén definovat? V tom je potíž. Český list Lidové Noviny vyhlásil před nějakým čase anketu, v níž se různí autoři k té věci vyjadřovali. Sledoval jsem ji a zjistil, že všechny soudy o řečeném jevu byly rozpačité, neurčité, často povrchní, a to vesměs z jednoho důvodu: nedokázaly přesněji stanovit, o čem je řeč. Chyběla jim definice. Jeden z autorů se nad nemožností zplna vyhovět zadání ankety rozkatil do té míry, že zpochybnil existenci národní povahy vůbec, nazvav předmět debaty kýčovitým a kašovitým – inu, junáci jsme my Čechové, s jemností slůvek se nepářeme, Bůh ví, zda i to není kus národní povahy. Nicméně je jeho závěr pozoruhodný: co nelze definovat, je nevědecké. Co je nevědecké, neexistuje, není to víc než pouhé zdání, pověra, kašovitá a kýčovitá iluze. Opravdu?
Je těžké stanovit definici něčeho tak nesnadno vymezitelného, jako je národní povaha. Je obtížné podrobit vědeckému zkoumání společenský jev, který se v některých případech potvrzuje, v jiných ne. Ať stanovíme českou či jinou povahu jakkoli, vždy je možno namítnout – podívejte se na ty spousty lidí, na něž vaše definice vůbec neplatí! Nesmysl! A přece. Je cosi takového, jako celkový charakter národa, ledaže jen citem vnímatelný. A zkušeností, pokud možno vlastní. Pohlédněme tedy do ní.
Snad každý z nás si několikrát do roka zajede do staré vlasti. Nejsou-li naše vnímací schopnosti rovny pařezu, zjistíme hned, že jsme se octli někde trochu jinde. Vycítíme jistou změnu atmosféry, jakési obtížně popsatelné, ale výrazné fluidum. Lidé se k nám i k sobě navzájem chovají o něco jinak, než jsme zvyklí z našich hostitelských zemí, jednají podle trochu jiných zásad, vyznávají jiné pořadí hodnot. Jinakost je občas taková, že exulantovi, přivyklému za ta léta vzorci jednání holandskému či německému, se nad ní chce vyskočit z kůže. Ne, že by bylo možno určit – tento pán je Čech, proto myslí a chová se tak a tak. Jsou miliony individualit, v různé míře se vzájemně od sebe odlišujících. Nicméně všechny tyto individuality dávají dohromady velmi osobitou směs, kterou v té podobě jinde nenajdeme. Můžeme, což je nejdůležitější, předem odhadnout, s čím se setkáme, vstoupivše do Čech. Stejně tak se můžeme, máme-li tu zkušenost, připravit na to, s čím se setkáme dejme tomu na Sicílii, v Anglii, v Rusku nebo v Egyptě, s čím musíme počítat, nač si dát pozor a co si pro jistotu odpustit, co nám bude příjemné a.nad čím se nám bude chtít vyskočit z kůže. Nazvěme toto stěží definovatelné, ale velmi výrazné fluidum specifickým charakterem té či oné zemské či národní společnosti, zkráceně národní povahou.
Kde se vzala? Z čeho, kdy a jak vyplynula? Je zde už od samého úsvitu věků, nebo se formovala zkušenostmi, jak přicházely během staletí? Mění se a vyvíjí, nebo je dána jednou provždy? Mohou její jednotlivé složky vznikat a zase pomíjet? Zkusme na ty otázky najít odpověď.
Charakter každého jednotlivého člověka je dán z jedné části jeho zkušeností, jak ji postupem života získával, z části jeho vrozenými, geneticky danými vlastnostmi. Ze zkušeností vyplynuvší část charakteru se může měnit, naproti tomu genetický podíl je stabilní. Víme-li o nevhodnosti některé ze svých vrozených vlastností, můžeme ji potlačit, ne však vymazat; vždy bude spát v koutě duše a čekat na situaci, v níž se znovu prodere na povrch. Totéž platí i o lidském společenství,.zemském či národním. Nerad užívám termínu „národ,“ jenž se v současném chápání zúžil na jediný, filologický aspekt – ten je Čech, kdo mluví česky. Velmi prosté a velmi zcestné. Mnohem spíš se jedná o společenství téhož genetického základu, vystavené v průběhu dějin týmž kolektivním zkušenostem, z čehož vyplynuly společné charakterové rysy. Existuje velmi výrazný charakter židovský, třebaže po dvě tisíciletí nebylo žádné židovské země, státu, ani jazyka. Naproti tomu si koledujeme o nepříjemnost, označíme-li Skota za Angličana, navzdory jazykové shodě jde o dva národy, dva velmi rozdílné charaktery, vyplývající z odlišného historického vývoje a patrně i genetického základu.
Obvykle se dopouštíme chyby při hledání kořenů našeho civilizačního způsobu, že odmítáme kutat příliš hluboko. Jen k počátkům psaných dějin. Jen k antice. Jen k příchodu křesťanství. Co bylo předtím… ach, jacísi divoši, běhající po lese a žeroucí žaludy, jimi se přece nemusíme zabývat. A vida, musíme. Vývoj posledního jednoho či dvou tisíců let je jen poslední z vrstev, vynořujících se postupně z pradávných dob. Sahají snad ještě před výskyt živočišného druhu homo sapiens, ale ovlivňují naše jednání dodnes a určují charakter našeho společenství. Uveďme si příklad asi dost živočišný, ale taková byla ta pradávná doba. Jdeme-li se, my pánové, ve volné přírodě vyvenčit, činíme tak obvykle na nějaký strom nebo kůl, třebaže nutnost značkovat svůj sběračsko-lovecký revír dávno pozbyla aktuálnosti. Shromažďujeme-li se v společenské místnosti, obsadíme zpravidla nejdřív rohy, poté stěnu s dobrým výhledem na dveře a teprve naposledy a neradi si sedáme ke stolu uprostřed; inu, co kdyby přišel jeskynní medvěd, že ano. Stereotypy, nutné k obhájení života počátkem čtvrtohor, se nám usadily v genech a dělají z nás to, čím jsme, totiž příslušníky lidského rodu.
Výraznější a na užší okruh omezené vlastnosti nám zanechali naši předkové z doby zhruba před deseti tisíci lety, krátce po odeznění poslední ledové doby. Tehdy přitáhly do střední a západní Evropy lidské tlupy odkudsi z jihovýchodu a rozhodly se v tomto chladném, výrazným střídáním léta a zimy poznamenaném klimatickém pásmu živit se zemědělstvím. To byl velmi významný počin, jenž položil základ společnosti dnešního Západu s jeho ojedinělými charakterovými vlastnostmi: schopností organizace, předvídavosti, uvědomělé práce nikoli pro okamžitou spotřebu, nýbrž pro úrodu příštího jara. Tím se západní člověk odlišil od společností loveckých nebo pasteveckých, jakož od společností rovněž zemědělských, ale teplejších pásem, jež si starosti o zítřek nepřipouštěly – a dodnes nepřipouštějí, jakkoli by toho měly zapotřebí. Abychom se vrátili k české národní povaze: její nejcennější složkou jsou charakterové prvky, vyplývající ze zakotvení v civilizační oblasti Západu, třebaže ledakdo ze zvyku rád pošilhává do slovanských stepí, s duchem Západu jen nevelmi souznících.
Tou uštěpačnou poznámkou docházím k dalšímu, prostorově ještě omezenějšímu vývojovému stupni. Naši vlastenečtí dědečkové se rádi vymezovali proti okolnímu Germánstvu, se vší zaujatostí svého věku se prohlašujíce za Slovany. Pro určení národního charakteru má to označení jen malý význam, protože se týká výhradně filologické a žádné jiné stránky věci. Jisto je, že někdy počátkem šestého století přišly do českého prostoru slovansky mluvící skupiny odkudsi z ruského pomezí. Nevíme jak početné byly, ani jaké charakterové vlastnosti s sebou přinesly a vložily do budoucí národní povahy české. Ta však obsahuje – a možná převážně - i prvky jiné, mnohem západnější. Navzdory tradiční představě mládenci praotce Čecha stěží našli svou zaslíbenou zem liduprázdnou, jen zvěří a strdím oplývající, mnohem pravděpodobněji se v ní setkali s roztroušenými zbytky starších populací. Ve svém románu „Praotcové“ jsem vytvořil historickou fikci, v níž se příchozí Slované střetají s pozůstatky někdy mocného keltského kmene Bójů, zápasí s nimi a zároveň přebírají prvky jejich vyspělejší kultury, až smíšením obého vzniká národ a charakter český. Ruku do ohně bych ovšem za svou teorii nedával; českým sídelním prostorem protahovaly nebo se v něm na čas usazovaly i houfy germánských Markomanů, Langobardů, Gepidů a Herulů, okrajově snad i Avarů, takže náš rodokmen bude patrně mnohem pestřejší než prosté slovansko – keltské schéma. Ostatně jsem psal román, ne historickou studii. Nicméně nám z toho smísení něco trvalého zůstalo, a ať jsem pes, jestli ta stopa neukazuje spíš ke Keltům než k Herulům či Markomanům. Například česká zdatnost řemeslná – a pohleďme, jak dovední, vynalézaví řemeslníci byli tehdejší Keltové. Možná i dnes už povadlé nadání muzikální je vklad původně keltský, jakož ovšem i rozličná hašteřivost, odbojnictví a zároveň neumění si vládnout, sklon štěpit se na rozkmotřené skupinky, postrádající odpovědi na otázku – co tedy, když ne toto. Navrch pak pěkná porce ironie a nevážnosti, o čemž ale bude řeč dál. Ale ať slovanské nebo keltské či jiné: i toto jsou vlastnosti rostlé po dlouhá staletí i tisíciletí a proto stabilní, třebaže už spíše otřesitelné než hlubší civilizační základ evropsko-západní.
Mladší specifika českého charakteru jsou snadněji vysledovatelná a zároveň i mnohem nestálejší. Začněme v jejich výčtu českou nebojovností, abych to opatrnické zalezlictví, ochotné se pokaždé spíš přikrčit než se chopit zbraně, nenazval drastičtěji. Přitom bývali Čechové obávaní rváči a válečníci – ten válči s Čechy, kdo nechceš živ býti, poznamenává hrdě Dalimil. Bez Boha a krále českého není v světě boje žádného, znělo Evropou za časů Jana Lucemburského a ovšem i jeho početného rytířstva, bez nějž by si slepý Jan svou pověst nedobyl. Ještě v patnáctém století zní česká bojovnost neodolatelným zvukem chorálu, ještě krátce poté se všichni evropští králové předhánějí, aby získali pod svůj prapor české válečné roty… a najednou dost.
Kam se nám poděli čeští bojovníci nepřátel se nelekající a na množství nehledící? Dávám k uvážení, zda i v tom nemáme hledat záležitost genetickou. V husitských válkách vyrostlá generace profesionálních válečníků neměla po jejich skončení do čeho píchnout, takže téměř beze zbytku opustila zemi, hledajíc nové uplatnění v cizích službách. S ní zmizely z české krve válečnické geny, proto už z Čechů, s nimiž kdysi mohl válčit pouze ten, kdo nechtěl živ býti, zbyly jen hloučky legionářů a jiných dědiců české statečnosti, bojujících však už jen na cizích polích válečných, neboť v domácím opatrnickém prostředí pro ně nebylo místa. Roztržky kolem bratří Mašínů jsou trapným i směšným dokladem nejen ztráty veškeré bojovnosti, nýbrž i schopnosti pochopit ji.
Jinou proměnu českého ducha můžeme pozorovat právě nyní. Sám jsem se domníval, že jakmile zmizí ostnaté dráty na české hranici, okamžitě přes ni budou proudit zástupy lidí, dychtivých hledat své štěstí ve světě, budou procházet Evropou, nabízet um svých rukou i hlav, někteří nastálo, jiní se budou plni nových zkušeností vracet, jak ukazovala tradice českých krajánků, vandrovních tovaryšů, sládků a muzikantů. Nuže, ostnatý drát zmizel, ale nestalo se dohromady nic. Osamělce, kteří si sbalili tovaryšský raneček a vydali se do světa, bys málem spočítal na prstech. Tady jsem doma, jinam nepatřím, tady jsem se narodil, tady mám svou jistotu, co bych si kde počal… tak obhajují dnešní Čechové své zápecnictví. Vandrovnické geny, jak se zdá, se jim z duše povytrácely. Nemusíme dlouho hledat, kam, sami máme na té ztrátě svůj podíl. Jedna za druhou se po staletí valily z Čech vystěhovalecké vlny a odnášely s sebou vždy týž materiál: lidi zvídavé, podnikavé až dobrodružné, schopné riskovat, ochotné začínat v cizím prostředí od ničeho a dopracovat se solidního postavení. Obávám se, že emigrační vlnou komunistické éry se genetický potenciál českého krajánkovství vyčerpal. Co je horší – a prosím o shovívavost, vyřknu-li příliš drsný soud – oslabila i celkový potenciál vyšších schopností. Rozhlížím se po domácím českém publiku a nemohu se ubránit zjištění, že v něm jsou ve srovnání se západnějšími populacemi mnohem silněji zastoupeny typy prosté a velmi prosté, když už se ze zdvořilosti nevyjádřím pádněji. Mnohem víc také určují celkový obraz národa. Vinou emigračního odlivu se v Čechách oslabil vliv ušlechtilejších vrstev a posílil sklon k primitivismu, k hrubosti, hospodskému chlapáctví a neurvalosti. Tím je bohužel završen stoletý vývoj, v němž byla v Čechách zdůrazňována lidovost a prostota jako cosi povýtce kladného a obdivuhodného. Ale abych pověděl také něco pochvalného, zůstali Češi v značné míře národem čtenářským, čímž se pozitivně liší od svého západnějšího okolí. Bohdá se tento pozůstatek českého písmáctví neroztratí v invazi obrázkové povrchnosti.
Zato patrně drží současný Čech světový primát v bezbožnictví. To si nevykládejme moderním časem, samý pokrok a samá věda; jsou národy mnohem modernější a rozvinutější, přesto však silně nábožensky založené. Kde je bojovné náboženské zaujetí, které bylo s to nadělat z půl Evropy kůlničku na dříví? Také se nám vytratily nějaké geny? Snad ne tak docela, ale je hodná pozoru jistá shoda. V časech husitských a krátce pozdějších se mezi Čechy čítalo na devadesát procent kališníků a deset procent katolíků. Ten poměr se nám zachoval do dneška, jenže v jistém posunu: věrných katolíků zůstalo týchž deset procent, ale žáci Rokycanovi a Chelčického se proměnili v mdlou většinu jednak materialistických ateistů, jednak majitelů soukromého vyznání, nepotřebujících žádné církevní příslušnosti. Inu, měliť Čechové svou víru, k níž dospěli vlastním hloubáním a vlastní krví ji byli ochotni hájit; ale víra jim byla odňata a nahrazena jinou, ze Španěl a odjinud importovanou. Nemíním nyní brojit proti rekatolizačnímu úsilí těch časů, jenom že vedlo k poněkud nechtěným a nešťastným výsledkům. Jak z vlastní zkušenosti víme, komandem natloukaná věrouka může převládnout, může být vlažně a vnějškově přijata, ale nemívá schopnost se zapsat do srdce. Když protireformační tlak pominul, zbyl ze všeho poměr k duchovním věcem jen velmi zředěný až vůbec žádný, jakož i nezničitelných deset procent opravdové víry.
Velmi výrazným rysem naší národní povahy je specifiky český demokratismus, vyznačující se mimořádným smyslem pro rovnost. Bohužel pro rovnost na relativně nízké, chalupnické úrovni. Český chalupník, mající dvě krávy a deset slepic, vyžaduje, aby nikdo neměl o krávu ani o slepici víc; pokládá za správné a spravedlivé, aby se širší obec přizpůsobila jemu, nikoli aby se sám povznesl do vyššího stavu. Pohádky, nejhlubší a nejpravdivější sonda do lidové duše, toho podávají doklad: pouze Honza z chudé chaloupky je přijímán pozitivně, kdokoli nad jeho úroveň, statkář se zlatým řetězem na pupku, měšťák nebo nedej Pámbu šlechtic je živel podezřelý, podle okolnosti směšný nebo podlý, ve svých vyšších provedeních pochopitelně nečeský. Můžeme vystopovat původ tohoto jevu: po osm století u nás existoval dualismus jazyka i společenského způsobu. Čech v něm představoval složku selskou, přesněji řečeno maloselskou. Poslechněme si českou pohádku, českou písničku: znějí nám venkovem, město jí je čímsi cizím, kam se chodí do služby nebo na vojnu, ale doma je Čech na vesnici. V tom tkví nejpříšernější zločin komunistického experimentátorství, že tuto kolébku a hodnotovou základnu češství zničilo.
Z chalupnicky chápaného rovnostářství vypučela anomálie českého závistnictví a nepřejícnosti, jíž se ve světě sotva najde rovné. Je pro ni typické počítání soust v sousedově talíři, provázené nevraživými úvahami – kde on na to bere… mělo by se vyšetřit…ten si žije, ten si jezdí, ten si medí, tomu se to… hledejme, zda nějaký jiný jazyk zná použití zájmen si a se v tomto specifickém významu. Filologie sice nevytváří národní charakter, jak věří slovanští národovci, zato může mít charakterový rys svůj vliv na gramatiku. Najít toho původ a příčinu není nesnadné: staletí, během nichž býval Čech vždy spíš ten vespod, ušlápnutý a neprivilegovaný, dala vzniknout představě spravedlivosti jakožto požadavku rovnosti na vlastní nevalné úrovni. A ovšem i přísné kontroly těch, kteří se kdovíjak octli nad ní, neboť kdo je na tom příliš dobře, bude asi pěkný lotr. Jestli se český duch z této svěrací kazajky někdy vyprostí, je nejisté; několik desítiletí demokracie a rovnost příležitostí zatím nezměnilo mnoho. Snad další vývoj, v němž Češi budou mít příležitost nahlédnout přes plot své národní zahrádky a srovnat své obyčeje s vnějším světem, povede k jejímu uvolnění. Ale může to chvíli trvat. Co dlouho roste, bývá nesnadné rychle vykořenit.
A naopak, chci s jistou úlevou dodat. Od české povahy bych oddělil vzory chování, již do ní vneslo půlstoleté období komunismu, předcházející národně-frontového prekomunismu a zatím trvajícího postkomunismu: nedůvěru, cynismus, sobectví, nevíru v pozitivní vývoj, preventivní útočnost a hulvátství, přátelství, obětavost a předpoklad dobrého úmyslu jen v rámci dobře prověřené vlastní party, a ovšem naježená obrana vůči každému, kdo by chtěl takto pokřivený charakter kritizovat. Lze však doufat, že současný morální úpadek je pomíjivý, protože k tomu, aby se nastálo vtiskl do genetiky národa, trvaly zhoubné vlivy komunistické deformace příliš krátce. Čas obratu nadejde tehdy, až se Čech bude méně zabývat otázkou, jak se jeví sám sobě a raději začne přemýšlet, jak se jeví ostatním, blízkým i vzdáleným. Ostatně se domnívám, že i národní povaha se posuzuje ne snad lichotivěji, zato pravdivěji z vnějšího odstupu.
Byl jsem však požádán, abych ohodnotil českou povahu i vzhledem k jejímu nadání pro humor, legraci, švandu… pohleďme, jak bohatý slovník má čeština pro vyjádření směšnosti, což, tuším, není ani běžné ve srovnání s jinými, ani náhodné. Čech je opravdu ptáček posměváček, v čemž také tkví převážná část jeho humoru. Popadat se za břicho nad nehodou druhého je ovšem odvěký obyčej snad všech dob a zemědílů; přesto v tomto druhu veselí jaksi vynikáme nad jiné, což nebývá vždy přijímáno s porozuměním. Vzpomínám si na své vojenské časy, kdy jsem býval občas vytažen v časných hodinách z postele za účelem škrábání brambor. Seděl nás kolem té neubývající hromady houf a všelijak jsme se škorpili. Dělali jsme si ze sebe vzájemně legraci a moc jsme se smáli, až jsme celí překvapení koukali, že Slováci najednou vstávají a chtějí se prát. Co pro nás ještě bylo dobromyslné žertování, jež jsme dovedli snést i ocenit, jim už překročilo hranici urážky. Máme svůj specificky český humor, který ale nemusí být každému po chuti, a sejdou-li se dvě rozdílné národní nátury, může být vykládán i jako výraz povýšenectví.
Humor, jak již výše řečeno, po výtce posměšný, beroucí si na mušku pochybení a nedostatky druhých. Liší se tím od jiného velmi výrazného humoru, židovského, směřujícího naopak k vlastním absurditám a nedokonalostem. Čech je sice schopen sebeironie také, ale její cípek musí vždy utkvět na někom vnějším, jak dokazuje celá antologie vtipů s komunistického období. Počínám si směšně, ano, ale může za to bolševik.
A obvykle ani žádný hromosvod nepotřebujeme. Národní anomálií, jinde se v té míře nevyskytující, jsou česká příjmení. Z nějakého dílu je tvoří zkomoleniny křestních jmen – o sklonu ke komolení si povíme za chvíli – zčásti určení místopisná nebo povolání, a všechno ostatní je posměch, jejž už ani nevnímáme. Hlaváček, Hubený, Louda, Kvapil, Zaplatil, ba i Procházka a Plachetka, to všechno jsou upomínky na jakési směšné příhody, čísi někdejší klopýtnutí, čísi povahovou či tělesnou vadu. A to nám už nejpeprnější jména vyhynula, jak dokládá Pavel Eisner ve své krásné knize o českém jazyce. Nazývaliť se naši předkové například takto: Pozřihuovno, Zlámaljelito, Sněddítětikaši, nebo dočista Nasralvhrnec. Jistě humor, ale humor značně hrubý a zlomyslný, při němž se nelze divit, zvedne-li se kdo a chce se prát.
Měl bych sklon se domnívat, že humor v podobě obhroublých šprťouchlat je výsledkem mnohasetletého poddanství, v němž si robotězi buď ulevovali vtípky na nedosažitelné panstvo nebo ventilovali svou ušlápnutost na účet svých stejně ušlápnutách sousedů. Ale nevím. Čtu nejstarší historický záznam českého šprýmu a poznávám v něm totéž: náramnou chuť se bavit na účet druhého. Biskup Jaromír, bratr přemyslovského krále Vratislava, ubíraje se do Mohuče k potvrzení své hodnosti, zastavil se k odpočinku na břehu Rýna. Jistý člen jeho průvodu si chladil nohy ve vodě; tu se k němu Jaromír zezadu přikradl a shodil ho do řeky se slovy: „Podruhé tě křtím, Viléme!“ Postižený jen s námahou unikl utopení, načež prskaje a rýnskou vodu vyplivuje děl: „Tak-li křtíš, velmi blázníš, biskupe!“ Na jednu stranu doklad demokratického ducha, jelikož si prostý člen družiny zřejmě mohl dovolit vynadat členu panujícího rodu bláznů. Na druhou stranu potvrzení humoru ve formě zlomyslnosti, asi staršího původu než teprve z dob Lomikarových. Svědectví značně hrubého humoru najdeme i v středověkém studentském dramatu Mastičkář, o hodně jemnější, ale rovněž žertující na účet dvou ubohých figurek je téměř geniální veršované skládání Podkoní a žák. Kde se v nás ten druh humoru vzal… snad už v časech keltských? Že stále ohřívám tuto svou kaši, ale opravdu mě česká, v nízkém stavu ukotvená nevážnost silně upomíná na Irsko.
Zvláštní a už na nic neupomínající je české umění vyhmátnout směšnost i ze situací nesměšných, ba jakoby vážnost a toporná ctihodnost Čecha k smíchu přímo provokovala. Vzpomínám na nepříliš vzdálená léta, kdy se takhle po půlnoci vyvalil z hospody shluk přinamazaných postav, zpívajících u velikém řehotu například Internacionálu nebo píseň Až povstane proletariát… co na ní shledávaly směšného? Jejich absurditu? Rozpor mezi vznešeností ideje a jejími žalostnými výsledky? A proč, jak se zdá, veselí pominulo, když se řečená idea odebrala do hrobu dějin? Proč, dejme tomu, dnešní odpůrci americké politiky nezpívají řehtajíce se ďábelsky Stars and Stripes Banner, nýbrž se rituálně vztekají, čímž jsou pravému Čechovi zase tak trochu k smíchu?
Jiný zdroj směšnosti nacházejí Čechové – opět na rozdíl od jiných etnik – v překrucování všeho, co překroutit jde a někdy i nejde. Jezdíval jsem ve službách Dolnosaského úřadu pro geologii na služební cesty do okolí obce Pevesdorf, již jsem samozřejmě hned po česku překřtil na Perversdorf. Avšak moji němečtí kolegové tomu žertu nerozuměli. „Pevesdorf, ne Perversdorf, Herr Frybort,“ napomínali mě domnívajíce se, že jsem zase něco pomotal ve výslovnosti. Byla před chvílí řeč o českých příjmeních; povězme tedy něco i o jménech křestních, na nichž Čech nenechá nit nepřekroucenou. Ne že by jiní národové neměli svého Beppa místo Giuseppe a Billyho místo Williama; ale kolika různými způsoby přetvořil český duch například Jana, Josefa nebo Václava, je naprosto unikátní. Oslovit někoho v nepřekroucené podobě uvádí Čecha do rozpaků a raději svým potomkům ani taková jména nedává. Nevím, lze-li ten úkaz ještě zařadit do kategorie humoru. Nejspíš ano, ale už humoru neuvědomělého, prostě že to posměvačná česká huba ani jinak neumí.
Humor na jednu stranou obhrouble útočný, na druhou vynalézavý, schopný najít směšnost i na berním úřadě, to obojí je výraz českého ducha. Povaha jadrná, hloubavá a nezávislá, jenomže staletími emigračních vln a ochuzením o vyšší společenské vrstvy vtlačená do formy ušlápnutého proletáře, v čemž už dokonce našla jakési uspokojení a důvod k hrdosti. Nestatečná vypočítavost jakožto důsledek staleté robotězovy zkušenosti, že se nevyplatí moc vyskakovat. Základ západoevropský se vším, co k této úspěšně dynamické civilizaci patří, ale poničený neustávajícím odlivem tvořivých genů. Jako v málokteré jiné se v české duši střetá klad se záporem, energie s ochablostí, ušlechtilost s proletářskou ubohostí. Svou politickou nezávislost si Čech na dějinách vyvzdoroval, ale pokles povahových kvalit zatím zastavit nedokázal, či spíš, neuvědomuje si jej a kohoutí se uraženě, je-li naň upozorněn. Ale žádný vývoj nejde po přímce, ani vzestupné, ani sestupné. Jsou předpoklady k tomu, aby sestupná tendence byla ukončena. Odstraněním bariér, dělících Čechy od vnějšího světa. Vystřídáním stálého odlivu kvalit přílivem za předpokladu, že k němu bude přistupováno selektivně, s přihlédnutím k odborné i morální kvalitě. A především schopností kritiky sebe samých, až dosud pokládané za popírání národního zájmu a málem za vlastizradu.
Luděk Frýbort
Předneseno na symposiu v Baarn, Nizozemsko
