Jako obvykle jsem se vydal ráno z domova na tramvaj a radoval se z hezkého jarního dne. Proti mně kráčel jakýsi dělňásek. Asi pět kroků přede mnou se náhle shýbl, cosi zvedl se země a okatě si to začal prohlížet. Netýkalo se mě to, a tak jsem šel dál. "Halo," zavolal na mne a začal mi ukazovat svůj nález.
"Zolotoj, vazmi," nabízel mi naleštěný masivní prsten ze žlutého kovu. Přistoupil jsem blíže, abych se podíval na jeho objev. V okamžiku, kdy začal poukazovat na výrazný punc, mi svitlo. "Máte to ale štěstí," řekl jsem a šel dál, aby mi neujela přijíždějící tramvaj. Ještě okamžik na mne nevěřícně zíral, pak pokračoval v cestě.
Z okénka jsem zahlédl, jak se shýbá a cosi volá na procházející důchodkyni. Zda za ten nález bytelného "zlatého" prstenu dostal nějaké odstupné, už jsem bohužel neviděl. Tramvaj zatáčela za roh...
Zahozené štěstí