Hříbeček
„Nechej mě,“ ozvalo se zpod keříku a Honza se leknul. „Když mě necháš, splním ti přání…“Je to možné? Ten hříbek opravdu mluví? Honza vyvalil oči a myšlenky z mozku se mu rozprchly na všechny strany.
„Povídám, schovej ten nůž a můžeš si přát, co chceš.“
„Ty jsi fakt kouzelný dědeček Hříbeček?“
„Osobně.“
Honza, vědom si faktu, že inteligence je schopnost přizpůsobit se změnám, mozek stabilizoval a okamžitě chtěl získat výhodu.
„Proč jedno přání? Proč ne tři?“
„To víš, inflace,“ povzdechl Hříbeček. „Kde jsou ty časy, kdy jsem plníval tři přání. Zato však nabízím kvalitnější služby: přenesením v čase ti umožním, abys nejdřív viděl následky svého přání.“
„Ty mě podezříváš, že jsem tak hloupý, abych si přál pro sebe něco špatného?“
„No jen si nemysli. Je to sice dávno, co tady byl jeden kvůli kupónové privatizaci – a jak to všechno dopadlo. Vidět do budoucnosti je dobrá věc. Tak co, bereš?“
„A ono by to fungovalo i jako kdybych…“ Honza mírně zčervenal.
„Myslíš na děvče? Samozřejmě.“
„Tak bych chtěl vidět, jaké by to bylo, kdybych se miloval s Magdou, co chodí do áčka.“
„Poslyš, pornografické filmy ti promítat nebudu, ale jestli chceš vidět, jak by vypadalo vaše manželství třeba po patnácti letech…“
Honza horlivě přikývl.
„Tak teď zavři oči.“
Stalo se.
„Počkej, já jsem chtěl Magdu,“ řekl Honza překvapeně.
„Jen vydrž, je to ona. Vždyť ty už taky máš bříško a pleš.“
„Co si to… Ty jedna… Rychle mě z toho vysvoboď. Takovou potvoru ani za zlaté prase!“ vykřikl Honza najednou, trhnul sebou a otevřel oči. „Víš, jak po mně ječela?“
„Zkus tedy jiné přání,“ pokynul Hříbeček.
„Co takhle být šéfem nějaké hodně prosperující firmy, něco jako Bill Gates, rozumíš?“
„Rozumím. Po kolika letech?“
„Třeba po třiceti, ať vidím, čeho jsem dosáhl.“
Honza zavřel oči sám od sebe.
„Proč jsem tak sám?“ zeptal se po chvíli.
„Čím větší bohatství, tím méně opravdových přátel. Ty jsi velmi bohatý. A musíš se o své bohatství starat.“
„Jsem naštvaný, všude samé podrazy a cítím, jak mi život utíká mezi prsty… Je to opravdu to, co jsem chtěl? Ne, určitě ne,“ zašeptal Honza sám pro sebe. „Pryč s tím.“
„Máš tedy jiné přání?“
Honzovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval.
„Ono by asi nebylo špatné získat v restituci půl našeho náměstí, jako pan Kroupa, vybírat nájemné a jen si prostě užívat,“ řekl pak zvesela.
„No prosím, tak zavři oči.“
Honza se už už chystal, ale pak se zarazil a povídá: „Pan Kroupa je rozhádaný se všemi nájemníky, neustále lítá po soudech a zasklívá okna… Víš co, jak se tak na tebe dívám, mám opravdu jediné přání: dát si dobrou houbovku.“
„Ach jo,“ povzdechl dědeček Hříbeček a Honzovo přání splnil.
Od té doby je zbytečné kouzelného dědečka Hříbečka v lese hledat. I když – kdoví, možná má bráchu…
Jiří Muladi
***
