Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Taioviny
Skromný Tai a minerálka
Když k nám Tai začal chodit, panovala právě venku velká vedra. Proto jsem vždy postavila na stůl láhev minerálky a sklenici, aby se Tai mohl osvěžit. Většinou se na láhev vrhl hned po příchodu a než odcházel, zvládl nejméně tři čtvrtě litru minerálky. Lahve jsem stavěla na stůl bez výběru, tak jak mi přišly pod ruku, a tak jednou na stůl přišla pomerančová poděbradka, podruhé třeba malinová hanačka, ale občas i rájec bez příchuti. Spotřebu jsem nijak nesledovala, ale po určité době jsem si všimla, že kupodivu někdy zůstane láhev netknutá. Začala jsem si tedy Taiovy žízně všímat pozorněji. A ejhle! Když byla na stole malinová minerálka, byla žízeň přímo neuhasitelná. Když to byla minerálka pomerančová či citronová, žízeň ho trápila také. Jestliže se však na stole objevil nesycený rájec či dobrá voda, klesla spotřeba na minimum či se dokonce rovnala nule.Udělala jsem tedy pokus.
Ten den bylo snad 35 stupňů a já jsem lstivě postavila na stůl rájec bez příchuti. Tai přiletěl jako obvykle rozžhavený a hnal se rovnou po vodě. Když uviděl rájec, jeho obličej se protáhl, ale protože žízeň byla tentokrát opravdová, voda v něm jenom zasyčela. Po chviličce zaváhání si nalil ještě jednu sklenici, vypil ji už pomaleji a pak mi povídá: „Víte, proč já u vás tak hodně piju?“ Zakroutila jsem hlavou, a tak mi to vysvětlil:“Máminká žíkala minerálka né zdravá, a tak doma piju jen dobrá voda.“ „Nebo voda z vodovoda!“ dodal ještě. Pak se rozzářil: „A já mám minerálka máliná moc rád!“ „Nooo…pómeranš taky snáším,“ dokončil skromně.
„Perlorodka“ Tai
Dnes se asi Tai rozhodl mi vynahradit několik hodin, při nichž „neperlil“. Padaly z něj totiž perličky drobné, ale kvalitní.
Nad tím, že Tai zvládl záhady psaní velkých písmen, jsem zřejmě jásala poněkud předčasně. Čím víc se velkými písmeny zabýváme,tím častěji se objevují chyby – ale chyby takové, které ukazují, že Tai se ještě dostatečně neorientuje v českých reáliích.Čeká nás ještě kus práce…
Sotva se tedy dnes usadil za stolem, sdělil mi: „Tak moje známky jsou sranda…nó, sranda a hrůza …tak napůl!“ Když viděl můj nechápavý výraz, dal se do vysvětlování: „Dostal jsem čiži jedničky: či z matematika a jedna z anglický jazyk –to je sranda.“ „No a ta hrůza?“ začínala jsem tušit odpověď. „Na doplňovací cvičení,jak jsem říkal minulá hodina ty velký písmená, zase V!“ „Takže jsi udělal hodně chyb?“ptám se.“Jako můůůch!“přisvědčuje odevzdaně. „Tak to budu muset poprosit paní profesorku, abych si mohla z tvého sešitu vypsat to,v čem děláš nejvíc chyb, abychom to lépe procvičili!“uvažuji nahlas. Tai obrátil oči v sloup a upřímně mě varuje: „To ale budete počebovat hóóódně času!“
A tak se pouštíme do dalšího diktátu. Tai píše naprosto správně Jižní Ameriku i Moravské Slovácko, ale na následujícím řádku na mne výsměšně kouká „morava“ s malým m. „No,Tai! Ty jsi pěkný nevděčník! Morava tě přijala jako svého a ty ji tak neuctivě píšeš s malým m!“ Šibalsky se na mne podívá:“Paní profesorká říkala,že můžeme s malý písmeno!“ „Můžete?“ nechci věřit svým uším. „Nóó! Že když na tom nezáležíme,můžeme psát s malý, ale když záležíme,píšeme velký!“ A tak jsme si nacvičili vazbu „záleží mi/nezáleží mi na něčem“…
Dalším oříškem, který se dnes Tai rozhodl rozlousknout, je pohoří Hrubý Jeseník. Tento název sice Tai napsal bezchybně,ba i správně pravopis odůvodnil, ale stále se k němu vrací očima a je vidět,že mu něco vrtá hlavou. Konečně z něho vypadne:“A je taky někde na Moravá Hladký Jeseník?“ Zasměji se a vysvětluji mu,že „hrubý“ tady neznamená „drsný“, že to dříve znamenalo „velký“. „No a v některých označeních to zůstalo,“ dodávám. „Když v diktátě uděláš velkou chybu, řekne ti paní profesorka, že jsi udělal hrubou chybu,ne?“ „A já jí řeknu,“ řehtá se Tai,“že ale není drrrrsná!“
Diktát tentokrát dopadl docela slušně, pochválím ho tedy, ale loučím se s ním výhrůžně:“A jestli i příště přijdeš s tím,že zase musels dostat jenom V, přinesu velkou vařečku a uvidíš!“ Taiovi bleskne v očích šibalská jiskřička a s dokonale nevinným výrazem se zeptá: „Budeme važit?“
Pamětníci, vzpomínejte!