Lajka
V listopadu bylo připomenuto výročí letu první živé bytosti do vesmíru, ve sputniku byl vyslán pejsek.
Z toho mála co o psíku bylo napsáno jsem se dočetl, že to byla šikovná fenka původně nazývaná Kudryavka, do vesmíru však již vzlétla pod jménem Lajka. Pokud jde o rasu, tak z náznaků, které byly v tisku usuzuji, že to byl oříšek, vždyť pravě oni jsou často ti nejšikovnější.
Pojmenování pejska Lajka však nebylo zrovna nejšťastnější, neboť ona existuje rasa psů-lajky a tak často dochází k omylům. Lidé si pod rasou lajka často představují tu Lajku, která vlastně nebyla lajka.
Pokud jde o rasu-lajka, existuje jich několik: západo-sibiřská, východo-sibiřska, karelo-finská, rusko-evropská. Lajky pochází ze Sibiře, jsou to lovečtí psi, osvědčili se především při lovu medvědů, sobů a další zvěře. Myslivci u nás využívají lajky při lovu divočáků a dohledávání zvěře. Jsou velmi odolní, snáší zimu a nepřízeň počasí, výborně se orientují v terénu a jsou věrnými pomocníky člověka i v jiných činnostech a situacích.
K naší rodině patří již téměř 30 let západosibiřská lajka, vždy fenka a není jistě bez zajímavosti, že nyní máme teprve třetí, které ještě nejsou ani 3 roky. Obě její předchůdkyně se dožily úctyhodných 16 a 15 roků a při tom u zvěrolékaře byly jen na očkování. Je sice pravda že s první-Dellou jsme šli jednou na veterinu i z jiného důvodu, zpříčené kosti v krku, nicméně než jsme přišli na řadu vyřešila to sama a v čekárně kost vykašlala.
Dellinka byla vizáží velmi podobná na vlka a z s touto podobou jsme proto zažili bezpočet dotazů zda se nejedná o vlka. Odpovídali jsme po pravdě s výjimkou několika případů, vesměs pokud dotaz byl od manželského páru či více osob najednou. V několika těchto případech jsem prohlásil, že je to vlk, že ho ochočujeme a se zájmem poslouchal odezvu ." no vidíš já to říkal (a) to nemůže být pes, vždyť to bylo jasný, že je to vlk...".
Ve vztahu k lidem jsou lajky rozhodně neagresivní, člověka nenapadnou, nikdy jsem neslyšel o pokousání člověka, nicméně je třeba říci, že to nejsou zrovna pejskové ke hraní s každým. Svérázná byla v tomto smyslu i naše Della. Ke členům rodiny byla ochránce a kamarád, ve vztahu k ostatním dodržovala přísné regule. Spočívaly v tom, že když k nám přišla návštěva, tak jsme pod dohledem Delly si s návštěvou pro jistotu dvakrát podali ruce, aby jsme ji, tedy Dellině potvrdili, že je vše v pořádku a stejně tak jsme pro jistotu nejméně dvakrát návštěvníky instruovali, aby si fenky nevšímali. Zásadu vzájemné ignorace Della přísně a vždy dodržela , v několika málo případech kdy tuto zásadu porušila návštěva a po jisté době pobytu projevila snahu fenku pochválit a pohladit, tak se setkali s rezolutním připomenutím zásad od pejska.Byla to vždy takové spíše hlasité a nastiňovací gesto, nikdy nikoho nejen že nekousla, ale ani jinak neohrozila, ale bratříčkování se také nekonalo.
Obdobně se chovala její nástupkyně Cinda, při které vyrůstala vnoučata a jejichž všechny nápady snášela i přesto, že jsem přesvědčen, že ji nemohly zase až tak vyhovovat. K ostatním lidem tam byl opět vztah vzájemného respektu.
Pokud jde o povely, které mnozí chovatelé a jejich psíci tak bravurně ovládají, tak my jsme si to zjednodušili a na naše pejsky jsme prostě mluvili, říkali jim co chceme, co by neměli dělat a ono to fungovalo, tak jsme u těch rozhovorů zůstali a nepamatuji si, že by jsme kdy pejska trestali, i když pochopitelně také "něco provedli", ale ty jejich přestupky vlastně obohatily naše vzpomínky na ně a do jisté míry posílily sympatie k nim chované.
Vedle nespočetného množství zážitků, které by vydaly na knihu, nám naše fenky Della a Cinda daly štěňátka, Della jeden vrh, Cinda dva. Zážitky se štěňátky popíši později v souvislosti s aktuálním vrhem naší současné fenky -Anissy. Štěňátka nám dala řadu přátel, jejich nových chovatelů, výlety za nimi v podstatě po celé republice včetně Slovenska. Pokud hovořím o lidech se kterými jsme se seznámili pomocí chovu lajek, musím uvést i manžele Voločnikovy ze Sibiře. Manželka četbou literatury o lajkách narazila opakovaně na jejich jméno, navázala s nimi korespondenci, darovali nám svoji několikaset stránkovou publikaci o lajkách, zřejmě doposud nejucelenější dílo a dokonce i jednu lajku- překrásného psa Kunaka, kterého jsme věnovali jinému chovateli lajek. Byl to vynikající pes, byl v plné lovecké kondici do svých 15ti let.
Nesmím opomenou další zážitky s našimi lajkami a sice - výstavy. Začalo to velmi nenápadně. Když jsme se zúčastnili naší první výstavy v životě v Rokycanech, posuzovatel psů nám pejska vychválil a odstartoval naši účast v řadě dalších výstav. Fenky získaly nejrůznější ocenění, CAC, CACIB, BOB, vítěz plemene, vítěz třídy, šampión, řadu pohárů medailí a rozličných stužek. Ze všech ocenění jsme měli velikou radost, nicméně již samotná ta atmosféra výstav, setkání se se známými chovateli je vždy zážitek.
Nyní máme třetí fenku - Anissu, která právě v minulých dnech nás obdařila šesti štěňátky, čtuři kluci a dvě holky. Pochopitelně absolutně hlavní role a vše nejdůležitější bylo čistě na ní, ale nepohrdla naší asistencí od odvozu za ženichem, když před tím byla cesta sondážní, zda se jí bude líbit. Porodila štěňátka v boudě bez jakékoli asistence a výhradně pouze vlastí péčí se o ně postarala prvých pět dnů. Teprve poté nastoupila naše asistence.
Otevření stěny boudy do garáže, přebudování garáže na kojící sál, neboť s rychlým růstem štěňat by bouda nestačila vzápětí nato se kojící sál přeměnil na cvičnou arénu, kde šest štěňat se přeměnilo na likvidační četu, ničící vše co je v dosahu a vyplňující si čas mezi cucáním a další stravou vzájemnými souboji. Ke vzájemným soubojům se postupně přidala instruktáž do života, kdy je mamina s ohromnou pozorností ale s důrazností, která v našich očích budila až zděšení připravovala aby se nebáli, před nepřítelem neustupovali.
A během těch sedmi týdnů, které uběhly do předání štěňat novým chovatelům pracovala manželka na dvě směny, respektive jednu dlouhou, každý den od sedmi ráno do půlnoci. Byla to kombinace práce a radosti, a zřejmě ta radost, všechno to neopakovatelné co z těch štěňat vyzařovalo dávalo manželce sílu. Mimo průběžné přípravy potravy pro štěňata a fenku zvlášť to byla nepředstavitelná hromada prádla, neboť s ohledem na zimní čas nemohla být štěňata venku a bylo nutné měnit "podestýlku " (koberečky, osušky, ručníky).
I ukončení tohoto rituálu bylo takové zvláštní. Na jednu stranu úleva, že kolotoč povinností končí, na druhou stranu lítost, že to končí, že končí ta radost, kterou smečka poskytovala.
Ale opět jsme se setkali s novými lidmi, navázali nová přátelství a již máme plán výletů na příští léto, plán návštěv "těch našich štěňátek", kteří již budou statnými psíky. Máme důvod navštívit další výstavy, kde se možná některý z těch našich kabrňáků předvede.
Ale nejbližší plán je odjezd na chalupu na několik dní, všichni se těšíme na procházky v lese při kterých Anissa bude mít navíc možnost kontroly všech pachů, z lesa jí tak důvěrně známých a nám utajených.
Text a foto: Jaroslav Petřík
