Černá káva, ta sílu dává…
Pravděpodobně u mě nastala potřeba se vyzpovídat ze svých špatností. Začalo to vyprávěním o mém kocourovi, kde jsem doznal podlost vůči jeho konkurentovi a teď se ve mně pohnulo svědomí za to, jak jsem se zachoval vůči některým spolupracovníkům. Jestli právem, posuďte sami!
Do roku 1991, do časů, kdy byl ten šílený nesmysl ve formě největšího státního statku ve Východočeském kraji rozpuštěn, jsem v uvedeném podniku pracoval celých 35 let. Ve všemožných funkcích a postaveních, v posledních létech jako „hasič“ tam, kde něco nevycházelo, kdy něco i pro tehdejší poměry bylo až příliš průšvihové. Samozřejmě po tolika letech, jsa pokládán za živý inventář, za co nejnižší plat. To úvodem, pro orientaci.
Nějaký čas patřilo rovněž k mým povinnostem vždy v období žní pracovat na tzv. žňovém dispečinku, který se staral o nákladní automobily jak vlastní, tak na žně nasazené z okolních podniků a přesuny sklizeného obilí sem a tam - a tam a sem. A protože ten dispečer, jako já, seděl od rána do večera, celý týden, v soboty či neděle na zadku u telefonu a nepříliš spolehlivé vysílačky zn. Tesla, patřilo k jeho a jemu přidělené pomocnici povinnostem vždy ráno a večer žňové komisi, tj. pohlavárům podniku, stejně jako důležitým návštěvám a kontrolám vařit kávu. Tenkráte samozřejmě „Turka“, překapávače ještě nebyly, filtry jen umělohmotné z Dederónska.
A kvůli té kávě docházelo k nepříjemnostem. Někteří z těch důležitých pracovníků, bojujících o každé zrno v zájmu zničení imperialistů a revanšistům, byli tak přepracovaní, že jaksi zapomínali mně, níže postavenému zaměstnanci s podstatně nižším platem podanou kávu platit. A to vyžadovalo řešení, nějaký zásah z mé strany.
Dovolím si zde poznamenat, že znám své předky až do 15. století a nikdo z rodu Švejků se v mém rodokmenu nevyskytuje. To proto, abych nebyl podezříván, že mám ve svých genech něco z jejich Josefa. Jeho činům se totiž značně podobá mnou vymyšlené řešení vztahů vůči neplatičům.
Nejsou peníze, nebude káva! Myslel jsem si. Pud sebezáchovy a snaha si zachránit místo byli proti. Upomínat! Na to jsem byl příliš zbabělý a o dvě koruny za kávu? Pověst skrblíka nakonec mohla zvrátit možný můj kádrový postup! A tak …..
Zkrátka začal jsem po odchodu členů žňové komise z hrnečků vyškrabovat to, čemu se česky říká lógr a ten sušit. Různě. Když byl spěch na akumulačních kamnech. Usušené jsem pak pečlivě, aby nebyly hrudky, rozválcoval lahví a získaný produkt jsem schraňoval do všem známé sklenice, ze které jsem pochopitelně nejprve přemístil zásobu tehdy jednotné kávy „Standard“ do jiné. No, a pak to začalo. Platící nefalšovaný Standard, neplatiči ten již jednou vylouhovaný! Dívčina, kterou jsem přesvědčil, aby při té činnosti nakonec ještě šetřící zdraví vybraných neplatičů, spolupracovala, se z počátku bála, kávu roznášela třesoucíma se rukama, až budila pozornost. Za její nepřítomnosti jsem členům žňové komise vysvětlil, že ten třes je asi důsledkem sexuální přitažlivosti některých jejích členů. A byl klid. Nakonec si rovněž servírující zvykla.
Přece jen některým postiženým s citlivějšími chuťovými buňkami začal ten nestandardní „Standard“ nechutnat. Abych předešel případnému podezření z manipulace výrobkem „Balíren a pražíren“ obchodu, začal jsem do každého šálku přidávat celé zrnko kávy! Pomohlo to, reptalové po té mi jen občas doporučovali, abych kávu kupoval v jiném obchodě.
Pro případného následovníka v dnešních časech radu - toho sušeného lógru je třeba dávat tak o třetinu více. Nebezpeční jsou ti, co nesladí. „Druhák“ obsahuje cukr! Některé je možné oklamat tím, že před jejich zraky jim rychle hodíte do šálku třeba kostku cukru. 
Ten trik však nemůžete opakovat do nekonečna.
Zpět k na chléb pracujícím a zachraňujícím dispečink. Neměl jsem to vždy lehké. Nehorázně mi třeba ředitel vyčinil, když jsem do vysílačky oznámil příjezd zemědělského tajemníka OV hláškou, že je „škodná v revíru“. Rovněž mi hrozil malér, ale ten se nikdy nevyšetřil, když jsem večer ukončil činnost dispečinku zapískáním melodie televizního Večerníčku do vysílačky. Zatloukal jsem, zatloukal a předvedený můj kontrolní pískot mě zbavil všeho podezření.
Ještě před ukončením žní jsem začal mít přebytečnou zásobu kávy – druháku a litoval jsem ji vyhodit. Pamatujete ty bílé sáčky s hnědým tiskem kávy Standard? Tak ty jsem při dalších nákupech nefalšované kávy opatrně vyprazdňoval, abych sáčky nepomačkal. No a po žních jsem je plnil tou ozdravěnou kávou, zbavenou kofeinu a nově naplněná balení jaksi rozvážel po podniku a „zapomínal“ tam v místech k vaření kávy určených. Zejména vhodný byl ZV ROH, ten měl vývařovnu za plentou v odděleném konci chodby. Pochopitelně jsem se výsledku své péče o zdraví odborových funkcionářů nikdy nedozvěděl, ale ve své nitru jsem měl takový blahý pocit.
V popsaném postihu neplatičů jsem pokračoval několik let, vždy o žních, prakticky po celou dobu mé činnosti dispečera. Neplatiči byli vždy ti stejní, asi trpěli vrozenou vadou.
Časem ale začalo něco o mém vaření kávy prosakovat, sem tam padla poznámka o její kvalitě. Zkrátka zrádci se vždy najdou. Jednou si u mně rovněž objednal kávu ten již zmíněný zemědělský tajemník OV a přítomný náš „žbrunda“ kádrovák ho varoval:„Nedávej si u Karla kafe, vaří prý z lógru!“ Na to soudruh tajemník, kterému se při míchání podařilo vylovit celé zrnko kávy:“Co blbneš, to nemůže být lógr!“ a kávu, samozřejmě bez zaplacení vyzunkl.
Snad poslední balíček po ukončení své dispečerské činnosti jsem vpašoval do kanceláře technického náměstka. Navíc s vylepšením - takovým ze západu dovezeným žertíkem. Kostkou cukru, ze které po jejím rozpuštění v tekutině vyplavala umělohmotná moucha masařka! No, bylo z toho nějaké vyšetřování, podezření vůči mě, svoji nevinnost se mi ale opět podařilo obhájit.
Tím by měla episoda skončit. Ne-e však! Nestandardní „Standard“ mi byl připomenut v roce 1997! A z ciziny!
V létě 1996 jsem byl s delegací našeho města v Mnichově na oslavě stého výročí narození básníka, spisovatele a novináře pocházejícího z našeho kraje. Tam jsem se seznámil s dcerou nežijícího již jubilanta a jejím manželem. Slovo dalo slovo a za rok se ta hodná paní, doprovázená manželem, přijela podívat do své staré vlasti. Učinil jsem nějaké přípravy, mohla navštívit dvůr svých předků a dokonce ji přijala starostka příslušné obce.
Večer jsem se pak s uvedeným manželským párem setkal v hotelu, ve kterém bydlel a dlouze jsme vzpomínali a vyprávěli. Najednou se na mne obrátil manžel dcery básníka a spisovatele s dotazem:“Jakpak, pane, ještě vaříte takovou dobrou kávu?“ Pokoušela se o mě mdloba, sáhla na mne smrt! Takové bylo moje leknutí! Mozkové závity se mi roztočily, já vzpomínal, o čem jsme před rokem v Mnichově spolu hovořili, nic mi však nepřišlo na mysl. A tak mi nezbylo, než se s nejistým úsměvem dotázat, zda jsem v návalu nějakého pominutí mysli něco tak přihlouplého hned při prvním setkání s nimi vyprávěl. K mé nehorázné radosti pan manžel zavrtěl hlavou a začal:„Pracuji ve Füssenu v kanceláři bytového družstva a před rokem, po návratu z Mnichova, jsem v kanceláři vyprávěl o oslavě na počest mého tchána. Jen tak, náhodou, jsem se zmínil o delegaci z Broumova a při tom řekl Vaše jméno. Na to vylétla jedna moje spolupracovnice a tázala se, který to ze dvou bratří toho jména tam byl, zda Josef nebo Karel. Když jsem řekl, že Karel, přiznala, že před vystěhováním do Německa v létě 1989 pracovala u Vás v kanceláři. No a pak se (to jsem si nevymyslel, to opravdu ten pán řekl! Pozn. autora) v naši kanceláři tři dny nepracovalo a stále ta paní vyprávěla o všech lotrovinách, podrazech, šprťouchlatech a legráckách, které jste Vy, často s vydatnou pomoci Vašeho bratra, tam vyváděl. Samozřejmě také o tom vaření kávy.“
To je již opravdický konec vyprávění. Jen jsem byl v pokušení, uvedený manželský pár pozvat k nám domů a nabídnout jim kávu. Byl jsem totiž zvědav na jejich reakci. Nevyšlo to, nevím proč, začali oba spěchat. Prý odjeli hned další den ráno.
Jak zní ta píseň:“…černá káva, ta sílu dává a proto věčná ji budiž sláva…..?“ Dáte si někdo?
Karel Bůna
Další články autora:
