Jak už to tak bývá i moje dcera byla ve věku asi od roku a půl, když už perfektně mluvila, neuvěřitelně zvídavá.
Všechno si chtěla vyzkoušet, ohmatat nebo se alespoň zeptat…
Proč jsou na obloze mráčky, proč slunce svítí, proč voda teče, proč se motýl jmenuje motýl.
Zlatým hřebem bylo, když se v autobuse zeptala:
Proč ta paní je tak ošklivá?
Otázky kladla s očima do široka rozevřenýma a důsledně vymáhala odpověď.
Proč já jsem tu výšku nedodělala, ptala jsem se v duchu já sama sebe, teď by se mi hodila. Přesto jsme se snažila odpovídat, seč mi síly a rozum stačily.
Mnohdy to bylo vážně těžké. Jednou si vybrala jinou oběť, mou sousedku.
Šla za ní do prádelny a spustila:
Ahoj teto, co tady děláš?
No, peru prádlo, Mirečko!
Proč to musíš dělat, ptala se dle svého zvyku dál.
Protože bylo špinavé!
A kdo ho ušpinil a proč?
A proč si ho tvoji chlapi nevyperou sami?
A tak dál asi půl hodiny…
Nakonec toho měla sousedka dost, a řekla:
Mirečko, běž prosím tě domů a vyřiď mamince že ji lituji…
A proč? Vyhrkla Mirečka překotně…
To už sousedka nevydržela a s hurónským smíchem opustila prádelnu…
Já nevím proč se ta teta tak smála, ty víš proč?
Nedokázala jsem jí to tenkrát vysvětlit, směji se však tomu dodnes.
