Vánoce s Eliškou
Kdo by nevzpomínal rád na vánoce svého dětství! Má trpělivá a laskavá babička Eliška uměla i 
v těch nejskromnějších poměrech navodit tu kouzelnou atmosféru, o kterou by žádné dítě na světě nemělo být ochuzeno. Už samotné přípravy, nejdřív důkladné gruntování, do kterého jsme se rády zapojily i my děti, vědouce své. Vždyť po té troše námahy následovaly už jen samé radosti. Na vánoce jsem se těšívala už od podzimku. Jakmile se říjen chýlil ke konci a blížily se dušičky, hýřila příroda barvami.
Pak už to začalo hezky utíkat. Přišel předvečer Mikuláše. Pro nás děti byla signálem blížících se vánoc sváteční výzdoba v cukrárně, téměř naproti škole. V hlavní výloze se objevily dvě papírové postavy veliké skoro jako dospělý člověk. Byli to čert a Mikuláš. S obdivem jsme u nich postávali, velcí i malí.
Když jsem ještě tak říkajíc v útlém věku provázívala babičku o vánocích do kostela, i tady bylo vše velmi sváteční. Pan farář míval bílý, zlatě vyšívaný ornát. Hlavní oltář i ty postranní byly ozdobeny kromě květin i mnoha jinými vánočními symboly, svíce a kadidlo dávaly dohromady velmi specifickou vůni. Hlavní byly ovšem jesličky. Cestou domů jsem pak prosila o vyprávění, kterak před ošklivým Herodesem prchali rodiče s dětmi a Maria porodila v chlévě na slámě. A jak ta betlémská hvězda přivedla i tři krále, kteří se přišli Ježíškovi poklonit.
Vánoční úklid měl svá pravidla a každý svoje úkoly. Starší bráška vynášel a klepal matrace, potom roury od kuchyňských i pokojových kamen. Ty se vymetaly štětkou a čisté pak natíraly havraním stříbrem. Mívala jsem na starosti cídit vše mosazné (kliky dveří i oken a vodovod), také šmirglovat okraje plotny a lemování trouby. Drhnout pískem kachle kamen, to panečku, trvalo. Zapřáhla jsem prcka, aby aspoň naoko taky něco ošmudlal. Nejhorší to bylo okolo dvířek a popelníku. Mamka omývala postele, jemně voněla dezinfekce a pak povlékala čisté prádlo. Babička začala vyprazdňovat kredenc.
“Marie, ty to vem namokro, já zatím umeju sklo a porcelán. Bohuško, dám ti na starost ještě špajz, jo?”
Vytřít a přerovnat obsah bílé almárky nebylo pro dítě těžké a hlavně se přece jen našlo něco k uzobnutí, aspoň marmeláda a někdy tam už byla byly první várka cukroví!
A co barborka? “Jé, babi, už leze! Tušíte správně, vždycky 4. prosince byl výlet do Šárky. Tam jsme měli svoji planou višeň, jejíž větvičky nikdy nezklamaly a do Štědrého dne rozkvetly něžnými bílými kvítky. V čase pečení cukroví kluci loupali ořechy a já pak mlela těsto. Kdo neví, proč se mele těsto, teď se to dozví. Babička udělala jednoduché těsto na sušenky. Do části se dala skořice, do dalšího dílu jemně strouhaná mrkvička, jiný kus byl kakaový a pak zase kokosový a nechyběla ani hrouda ořechového. Vyrábět ty různé bochníčky byla moje radost a maminka topila a pekla. “Holka, nejez to syrový, bude ti to v břiše kvasit!” Na pečení jsme měli hodně plechů, na které jsem pokládala kousky těsta, první dva tři hezky pravidelně, až mě to bavilo míň a míň a - babi, pojď pokládat! Vystřídali jsme se, takže zase mlela ona. Do mlýnku se místo šajbičky na maso dala vložka s posuvným plechovým páskem, co v něm byly různé otvory. Tak při mletí lezli zubatí, nebo válečkovití hadi, levá ruka odštipovala a dávala je na plech. Ještě se to mohlo tvarovat do kroužků a obloučků, jak bylo libo. Podle chuti a tvarů už to bylo vlastně 6-8 druhů a vychladlé cukroví se mohlo cukrovat, či máčet v různých polevách. Kromě toho se ještě pekly vanilkové rohlíčky a linecká kolečka. Když jsem prosívala, že by se mohly péci i jidáše a boží milosti, babička se smála, že bych chtěla všecky svátky dohromady. Ať si prý nepletu vánoce s velikonocemi!
Jidášky, to jsou malé bochánečky z kynutého těsta, potřené vejci a sypané mákem. Boží milosti byly malé křehké smažením nafouknuté trojhránky, obalované v cukru.
Po cukroví přišly na řadu i vánočky. Byly jak vysoustruhované a pojištěny špejličkami se nerozlezly. Brzy jsem se je naučila zaplétat. Hlavně musely ty válečky být jeden jako druhý, ty si babička válela vždycky sama. Při kynutí jsme k těstu moc nesměli, abychom nevyďobali i tu 
trochu rozinek, co mohla babička do těsta přidat. Na pečení vánoček se patřilo dopřát si malý luxus. Totiž koupit si v uhelných skladech pět kilo briket.
Hurá, máme napečeno, uklizeno. Konečně Štědrý den! Ale ouha, ten je tak dlouhý! Oběd nebude, kdepak! Kdo se na Štědrý den postí, uvidí na stěně zlatá prasátka. My se nikdy tak docela nepostili a tak jsme je nikdy neviděli. Ale už je tu maminka, červené tváře od mrazu a hejla na nose. V ruce drží síťovku s kaprem.
“Mami, mami, eště néé … Dáme ho plavat!” Kapřík měl k dobru ještě hodinku ve škopku a než se začalo smrákat, šlo se na něj. Mamka ho vzala do utěrky, pěkně bác ho po hlavičce a nožem zařízla pod skřele.
“Marie, ještě ho pro jistotu píchni do míchy!” Pozorně jsem se dívala, číhajíc, až se bude kuchat. Mamí, nepropíchni mu duši! Á, tady je, malý bělavý měchýř s ocáskem, plavací bublina! Šup s ní do škopku, skutečně plave, to je zajímavé! Kdybych měla v sobě takovou plavací bublinu, nikdy bych by se neutopila.
Babička vybrala dvě pěkné, velké šupiny a usušila je na kraji plotny. Pak si je dali s maminkou do peněženek, prý, aby se nás držely peníze.
A už začíná vonět rybí polévka a mamka si zamlouvá jikry, hm, co na nich má …
“Děti, děti, nepřekážejte, za chvíli budu smažit, ještě se mi popálíte!”
Daly jsme se rády odehnat, protože babička míchala salát a my honem běžely ochutnávat. Když šla mísa do špajzky, byl čas jít do pokoje.
Přece strojit stromeček! Litinovou trojnožku babička zatížila starou žehličkou. Pak stojánek oparádila krepovým papírem, uměla vyrobit takovou velice ozdobnou sukýnku. Začali jsme uvazovat okolo kmínku červená jablíčka, pěkně naleštěná kůžičkou od špeku. Vedle stopky zapíchnout sirku - ale děti, tu hlavičku odlamujte! Uvázat nitku a zavěstit. Potom také pomocí sirky a nitky vyvázat vlašské ořechy. Půlky skořápek natřené bronzovou barvou jsme slepené věšeli sice prázdné, ale zato zlaté! Dále jsme brali papírky z barevných staniolů s třepením a balili certle. Do nich, co se našlo. Někdy fondánové bonbóny, jindy drops anebo i kostky cukru. Také želé kroužky, máčené v čokoládě, to bylo něco! Když přišla na řadu kolekce, hlídali jsme se navzájem, aby nikdo neujídal předem. A někdy byly napečené i mrňavoučké preclíčky, polévané cukrem a vybrali jsme z cukroví k zavěšení i několik zdařilých kroužků mlejnkovýho pečiva. Smrček už byl docela slušně plný. Míval většinou tak půldruha metru. Ač se sousedovic děti pravidelně chlubily, že u nich mají stromek do stropu - heč!, my jsme svorně kvákali:
“Ale krz ten náš nejni ani vidět zeď!” A byla to pravda. Po cukroví přišla na řadu vata. Chomáčkem lehce potřít větvičku proti srsti a bylo to jako zasněžené. Poté přišly na řadu ozdoby, koule a kuličky, ale nejhezčí byly ty ze stříbrných korálků, domeček, motýlek, letadýlko. Také kouličky na klipsičce a ptáčci s dlouhým duhovým ocáskem. A pak spousta řetězů. Trpělivě střádané staniolky, sbalené do kuliček jsme navlékali na nit a rok co rok nějaký ten půlmetr přibyl. Pak ještě lehké, kupované stříbrostřapaté řetězy a ty se věšely hezky kolem dokola, aby na větvích tvořily hezké girlandičky. Těžší cukroví patřilo blíž ke kmínku, lehké ozdoby k okraji větví.
Svíčky byly bílé, žluté, bleděmodré a růžové a hezky kroucené. Svícínky měly nad klipsou malý kloubek. I když se větévka prohnula, daly se svíčičky hezky napřímit. A teď byl na řadě ten největší přepych - totiž každoročně nová, hladká lameta. Byly to dlouhé stříbrné vlasy vánočních andělů, víme? Na přiostřenou špici se připevnil svazek kolem dokola, aby pak stromeček mohl být zabalen do pláště z třásní. “Babi, babi, sem víc, ať neprosvítá zeď!”
Poletovala jsem radostně a navěšela bych ještě kdeco, jen aby to bylo krásně přeplácané a neprůhledné, kampak se hrabal ten Šejblovic jehličnatej topol, že.
Ale nezapomněli jsme, kdež! Krásná skleněná špice, kde dovnitř vpouklá část koule měla ještě zdobení, to přece je to poslední, ten správný puntík celé té nádheře. Pod krček se schová úvazek lamety a je to. Teď byli zase na řadě kluci, které strojení už před hodnou chvílí omrzelo, ale zavěšovat prskavky, hlavně zkusit, jestli prskají, to byla jejich výsada. Třeba se taky přitom ze stromku dá něco uzobnout. Ale neúprosné strážkyně Bohunka a Eliška, stojíc každá z jedné strany, žádné ochutnávky předem stejně nepřipustily.
“ My stejně víme, že Bohuša si tu užírala, jen my nic!”
“Však jste nestrojili,” bráním svou samozřejmou odměnu za práci, “měla jsem jen jeden kousek, co se nitka utrhla ze staniolu, že ani pověsit nešel!”
Těch náhodou nezavěsitelných kousků samozřejmě bývalo víc ... Zavoněla purpura, jindy jsme 
na plotně pálili františky. Konečně prostřeno! Zazpívali jsme, že se narodil Kristus Pán, veselme se a pustili se do polívky. Nic moc, ale aspoň v ní křupaly dozlatova opečené kostičky. Potom smažený kapr, děti, jezte pomalu, ať vám nezaskočí kost!
A ještě kompot. Aby s námi přestali šít všechny čerti, byl uvařený z rozinek a sušených švestek, ovšem ne z ledajakých. Ty přece byly z mikulášských čertů, špejlových figurek, co jsme vyrobili před třemi týdny.
“Babí, babí, kdy už ten Ježíšek zazvoní?”
“Ále, přestaňte mouzovat, ještě jsme nezkoušeli, kdo bude mít nejdelší život!”
Maminka se někam vytratila, kluci se prali o škrabku na brambory, aby mohli loupat první, ale nic naplat, stejně jsme museli vyčkat, až se vystřídáme všichni. To si každý vybral jablko co největší. Pěkně se loupalo spirálou dokola a kdo měl slupku nejdelší, měl naději na dlouhý život. Ono to nebylo jen tak. Když se hádek příliš zužoval, znamenalo to nemoc, kde byl ostrý zub dovnitř, znamenalo to těžkou nemoc. Když jste loupali pomalu úzkou slupku, těžko se dalo zářezům předejít. Zkusíte -li loupat pěknou stejnoměrně širokou, nevyjde zase tak dlouhá. Jablíčka se snědla a slupky dala babička sušit na čaj.
Vánoční zvyky jsme po celé svátky provozovali rádi. Pouštěli jsme ve škopku svíčičky ve skořápkách, daleko-li doplují, anebo zůstanou u kraje a my doma? Vybrali jsme pěkné kulaté jablíčko a rozkrojili napůl. Kdepak křivé a hrbolaté, co kdyby místo hvězdičky zdraví mělo uvnitř z jadýrek křížek!
Jednou mě poslali třást bezem, ale zábly mě nohy. Muselo se bosky a třikrát odříkat, že třesu, třesu bez, přijď můj milý, třeba dnes! Házení střevícem mi zarazili tehdy, když jsem shodila ze stěny obrázek. Stejně mi vždycky padl špičkou do světnice, jakože ještě zůstanu doma.
Napětí rostlo, až konečně! Z pokoje se ozval zvoneček a prcek Jeníček letí první: “Jé, mami, jak to, žes mně předběhla?” Kdepak, žádné vrhání se na balíčky! Poposedáváme na posteli. Díváme se na zapalování svíček a prskavek, je to krása. Znovu zpíváme, že půjdem spolu do Betléma dudlajdá, pak se pusinkujeme pod jmelím a přejem si šťastný a veselý. Nakonec usedáme po postelích na židle i na zem. Tak Jeníčku, rozdávej!
Ten nejmladší (snad proto, že neumí číst) bere balíčky a nosí k přečtení. Tak rozhoduje náhoda a když je balíček předán, všichni pěkně čekají. Ten, komu náleží právo rozbalovací, většinou to nedočkavě rve. “Nono, děti, aspoň ty papíry dávejte na jednu hromadu!” Babička se durdí, ale my víme, že jen tak naoko.
Hračky, knihy, ponožky, rukavice, vše vítáno s jásotem. Pak se kluci vrhají znovu zapalovat
prskavky, já taky. Ten malý si kápne horký vosk na prstík a kňourá, ten velký zase hrdě všecko stíhá sám, bude mu přece už brzo třináct. Pak jsme ponechány svým radostem ukazování, zkoušení a půjčování, malému berou hračku a on kňourá, já se plácnu na postel a okamžitě čtu svou vlastní novou knížku. V kuchyni cinká nádobí a Vláďa se ometá u stolu, kde je cukroví.
V pokoji je přítmí, jen svíčky a noční lampička svítí, protože čtu, přímo hltám tu novou krásnou knížku
Ale cosi tu čoudí, asi dohořívají svíčky, měla bych je zhasnout, jen co si dočtu odstaveček ...
Nedočetla jsem ho. Okolo mne se strhla jakási vřava, stromeček v plamenech, malej brečí, velkej letí s kýblem vody, - Marie, strhni tu záclonu, už chytá - kdepak holka, ty si čteš a víš hovno, že vedle tebe hóří, bóže, to je mi hospodyňka - Ježíšmarjá, Vanulku, nelej tu vodu, dyť už sme to zadusili, koukej vzít hadr a utřít to! Jeníčku, už neřvi, co bulíš?
Tomu neušel můj výhružný pohled a radši zmlknul, jen skojíká, že si chtěl utrhnout cukroví a že stromeček se skácel. Totiž jenom on slyšel moje zasyčení - Tumáš, hajzle, zase budu bita jenom já - a preventivní pohlavek na kebulku samozřejmě nikdo nezahlíd. Leč bita jsem nebyla, “požár” šťastně uhašen a i když stromeček nevydržel do Tří králů, jak se podle zvyku slušelo, byly to ty nejhezčí a nejveselejší vánoce s Eliškou, co pamatuji.
Bohumila Trnková
