Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Taioviny
Duch
Na začátku prázdnin, mi Tai tajuplně sdělil, že „na konec červenec“ nebude ke mně na hodiny chodit. Když jsem se ptala po příčině, vykulil oči a nadšeně zvěstoval: „Letíme za babišká-na či týden!“ Nejprve jsem ho jako správná kantorka donutila, aby své sdělení přeložil do češtiny.Po krátkém zápase s koncovkami a sykavkami jsem se dozvěděla, že maminka s Taiem a malým Namem letí k rodičům do Vietnamu, a to na tři týdny. Tai se nemohl dočkat, a tak od toho dne mne občas stálo velkou námahu přitáhnout ho k realitě. Pořád byl myšlenkami u babičky a dědečka, na které se velmi těšil. Jejich odlet se však oddálil o týden, protože malý Nam v nejméně vhodné době onemocněl pořádnou letní angínou, ale nakonec přece jen odletěli. Já jsem mezitím taky trochu cestovala, a tak jsme se s Taiem setkali až po měsíci.
Tai mi z Vietnamu přivezl krásný obrázek na dřevě - leštěný a vykládaný perletí. Ale to bylo také to jediné hezké, co mi v této hodině poskytl. Jeho myšlenky se rozbíhaly na všechny strany, místo aby myslel na diktát, začínal mi každou chvíli sdělovat nějaký zážitek, dělal chyby i tam, kde se mu to nikdy jindy nepovedlo….No co vám mám povídat! V jednom kuse jsem mu musela vytýkat, že je zase duchem nepřítomen. Když hodina skončila, třeštila mi hlava a byla jsem od stálého usměrňování ochraptělá. A tak, když se Tai loučil, zmohla jsem se jedině na :“Na shledanou ve čtvrtek a nezapomeň prosím zase doma hlavu!“ Nato se Tai na okamžik zamyslel a pak vítězně vypálil: „ Hlavu mám v pořádku na krk! Já zapomněl doma jen duch!“
Bílý šátek
S Taiem si užiji hodně zábavy, třebaže mi tu a tam i zvedne hladinu adrenalinu, ale občas se díky němu i o něčem poučím.
Bylo to brzy potom, co se Tai vrátil z pobytu u vietnamské babičky. Napsali a opravili jsme tradiční diktát a Tai už se rozhlížel, kde je knížka, z níž čteme na pokračování.
Když jsem totiž zjistila, že Tai čte velmi rychle „pro sebe“, rámcově obsah čteného pochopí, ale horší už je, když má obsah interpretovat svými slovy, rozhodla jsem se, že budeme každou hodinu číst nahlas a Tai mi bude o přečteném úryvku vyprávět. Přemítala jsem, co bych mu měla předložit, aby ho to zaujalo. Na klasické pohádky už je trochu velký,různé „krváky“,které mu doporučují kamarádi, jsem rázně zamítla, Harry Potterra a podobná módní díla zná z filmu, navíc by to mělo být z českého prostředí a taky něco,co mám doma… Tak jsem přemýšlela stojíc před svou knihovnou, když vtom můj zrak padl na útlou knížku. „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ stálo na obalu, z něhož na mne koukala šibalská tvář malého Vaška. „To by mohlo být ono!“ řekla jsem si a hned další hodinu knížku Taiovi předhodila. Netvářil se zrovna nadšeně a s první stránkou docela bojoval. Zjistila jsem totiž, že sice čte velmi rychle, ale polyká koncovky, některá slova komolí a jiná zase odhadne podle první slabiky, a tak jsem ho každou chvíli stopla, musel se vracet a vyslovovat pořádně. Jeho hlasité čtení se však hodinu od hodiny lepšilo a už od druhého pokračování ho knížka vtáhla do děje. Tai si malého Vaška velmi oblíbil a nepokrytě mu fandí, zatímco nepokrytě nesnáší Jindřicha, který je přítelem Vaškovy maminky Anny. Nejprve se mne Tai snažil „ukecat“, abych mu prozradila, jestli si Anna Jindřicha vezme. Když nepochodil, chce teď číst stále delší úryvky, aby dřív zjistil, jak to s Jindřichem dopadne. „A ty bys nechtěl, aby si Anna Jindřicha vzala? A proč?“ zeptala jsem se Taie jednou. „Protože nemá Vaška rád!“ vypálil zamračeně. „Však Vašek ho taky nechce, copak to neslyšíte?“ Nezbylo mi než souhlasit.
Nu a v té hodině, na niž vzpomínám, jsme četli o tom, jak Jindřich veze Annu domů z představení a vedou rozhovor o svém vztahu. „Anna si přitáhla úžeji kabát a víc se zahalila do bílého šátku…“ přečetl Tai a zaraženě zmlkl. Bylo vidět, že o něčem usilovně přemýšlí.“A proč do bílého šátku?“ obrátil na mne po chvilce tázavě oči. Nechápala jsem, v čem je problém, a tak jsem jen řekla:“No přece venku foukalo a sněžilo, tak aby jí nebylo zima.“ „Ale proč do BÍLÉHO?“ ještě jednou a s důrazem opakoval Tai. „Asi jí bílá barva slušela,“ ještě pořád jsem nechápala, kam Tai míří. „Ale u nás ve Vietnam se nosí bílý šátek, když někdo umže!“ namítl Tai. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem někde četla, že v zemích jihovýchodní Asie je bílá barvou smutku. „Aha! Ano, máš pravdu-u vás je bílá barva barvou smuteční. Ale to je u nás barva černá.“ „Černá taky,“ vysvětloval Tai, „ale když někdo umže, jeho máminká nebo bábišká nosí bílý šátek. Ten znamená,že duch umželého vítají v nový domov!“ Oddechl si a dodal:“To mi teď ve Vietnam žíkala bábišká.“ Pochopila jsem, že se Tai při zmínce o Annině bílém šátku polekal, že ve Vaškově rodině někdo umřel.
Vida, co se člověk při hodině češtiny všechno nedoví…
Pamětníci, vzpomínejte!