„Pojď na houby!“ vyzval jsem svou choť ve 14 hodin středoevropského času.
Tentokrát jsem nevyslechl obavy o nákaze od klíšťat, ba ani připomínku, že na houby se chodí ráno.Vyhlédla jen z okna pronesla: „Vždyť bude pršet!“
Tuto poraženeckou poznámku jsem ignoroval a začal se převlékat do houbařského.
„Ty půjdeš sám?“ zeptala se.
„Pokud se hned neoblékneš, tak ano“, odvětil jsem a s potěšením pozoroval, jak se také chvatně převléká.
„Řekni světovou stranu!“ vyzval jsem ji.
„Jih!“ zněla odpověď.
A tak jsme vyrazili na jih, ale už po 200 metrech jsme se stočili na západ, protože jedině na jihu žádný les nebyl. Na svém místečku jsem našel dva ztepilé kozáky, a v lese za polem se zdálo, že nás žádné velké úspěchy nečekají. Vzpomněl jsem na moudrá slova jisté stařeny, kterou jsme loni potkali v lese, že nejvíc hub se najde na kraji lesa a u cest. Proto jsme se nezanořili do hlubin lesa a šourali se jen po jeho okraji.
Úspěch se vbrzku dostavil.
„Podívej, není to paráda?“ jásala má pesimistka a začala plnit svůj košík. Ani já jsem nezahálel. Mezi vzrostlými stromy se objevily travnaté ostrůvky, a v každém z nich trůnily rodinky modravých hřibů. Tužili jsme se o překot a košíky se úspěšně plnily. Radostné výkřiky ohlašující šťastný nález už dávno dozněly. Procházka se změnila v popocházení a popolézání, už ani nestálo za to se postavit a shýbnout. Houbaření začalo být skoro nudné.
Košíky byly plné, ale nám se pořád ještě nechtělo se vydat na zpáteční cestu. Ještě tamtoho, a tohohle krasavce tu přece také nenecháme, ozývala se slova mající ospravedlnit houbařskou nezažranost.
Konečně byly košíky vrchovaté vydali jsme se na cestu domů.
„Podívej se! Taková rodinka! A tamhle. A tuhle.“
S pocitem bezmoci jsme odcházeli a utěšovali se navzájem, jak jsme velkorysí a přející, když ponecháváme ty krásné plody lesa jiným houbařům.
Doma jsme obsah košíků narovnali na stůl a se zalíbením si prohlíželi posbíranou úrodu.
Pak zazněla ta věta hrůzy: „Co s tím proboha budeme dělat?“
Představa, že to vše se bude muset očistit, vytřídit a nakrájet nebyla právě příjemná.
„Zítra k obědu bude smaženice!“ padlo první rozhodnutí. „Nejhezčí vybereme, uchováme v ledničce, odvezeme pozítří domů do Prahy a obšťastníme jimi sousedy v domě. A zbytek nakrájíme a usušíme.“
Obestřely mě mrákoty.
Odcházím dobrovolně-povinně čistit a krájet několik set hříbků. Kondolence se s díky přijímají.
S pocitem bezmoci jsme odcházeli a utěšovali se navzájem, jak jsme velkorysí a přející, když ponecháváme ty krásné plody lesa jiným houbařům.