Když jsem v květnu 2006 odjížděla na cestu napříč pobaltskými republikami, slíbila jsem přátelům, že se s nimi o své zážitky podělím. Od té doby sice uplynul už víc jak rok, ale myslím si, že poznatky na cestě získané, neztratily ještě nic na své aktuálnosti. Takže pro ty, kdo neztratili zájem, se dnes POBALTSKÉ POSTŘEHY otvírají…
Možná si říkáte, proč jsem zamířila právě do Lotyšska, Litvy, Estonska. Kdysi před lety jsem se na jediný den dostala do estonského Tallinnu a město, které jako by vystoupilo ze středověkých severoevropských pohádek a které mi svým duchem v mnohém připomnělo náš Český Krumlov, uvízlo v mé paměti navždy. Slíbila jsem si, že se tam ještě určitě podívám… Jednou! A to „jednou“ konečně nastalo na začátku minulého roku, když se mi do rukou dostal katalog Čedoku nabízející „Velký okruh Pobaltím“. Tak zněl název našeho zájezdu. Nezaváhala jsem ani okamžik. Čekalo nás týdenní putování Pobaltím a na jeho konci byl Tallinn.
Tallinn naše putování ukončoval, avšak my jsme teprve na začátku. Čeká nás přistání ve Vilniusu…
VILNIUS
Vilnius je jak známo hlavním městem Litevské republiky. Se svými 600 000 obyvateli zaujímá druhé místo v trojici měst Vilnius, Riga, Tallinn. Ve srovnání se známými evropskými letišti bylo to, na kterém jsme přistáli, spíše letišťátko. Ale aspoň všech 23 účastníků zájezdu při vstupu do letištní haly (která svými rozměry nemohla soupeřit ani s polovičkou příjezdové haly na pražském Wilsonově nádraží) nepřehlédlo sympatickou ženu kolem padesátky držící list papíru s nápisem „Velký okruh Pobaltím“. Tak jsme poprvé uviděli naši průvodkyni. A protože její litevské jméno začínající na „V“ bylo pro všechny nezapamatovatelné, překřtili jsme si ji prostě na Vasilisu.
S Vasilisou jsme se věru nenudili! Její "čeština" byla prostě kouzelná. O všem nás iniciativně informovala směsicí češtiny, slovenštiny, polštiny a ruštiny s nezaměnitelnou a výraznou ruskou intonací. Hned na počátku první cesty nás poněkud udivila sdělením:"A téď my pojedéme na zachód!" Podobnými perličkami byla její řečnická vystoupení protkána bohatě.
Vytrvale nás přesvědčovala, že ve městech je hodně "církví". Hbitě jsme si to přeložili - věže mnoha kostelů se přehlédnout nedaly. Zpočátku jsme leknutím nadskakovali pokaždé, když se ozvalo její důrazné:"Déjte pozór!" Rychle jsme se však uklidnili. Obvykle totiž následovalo:"...na dómy naprávo", eventuálně "...na církev ve stíle baróko" atd. Obyčejné "povšimněte si" se Vasilise prostě nezamlouvalo. A tak jsme nepřetržitě "dávali pozór". Ale brzy jsme si zvykli a naše koexistence probíhala v duchu mírového soužití. Společnými silami jsme se k jádru pudla vždycky dobrali.
Protože jsme ve Vilniusu přistáli až před 14.hodinou tamního času (bylo tam o hodinu víc než u nás) a do večera nás čekalo aspoň nakouknutí do některých místních památek, nepominutelný hrad Trakai a přejezd do města Kaunas, nastal hned od začátku závod s časem. Moderní autokar, do něhož jsme před letištěm nasedli, zastavil ovšem nejprve před směnárnou, abychom svoje eura mohli vyměnit za záhadné lity. Mezitím se pobaltsky rozpršelo, a tak k první pamětihodnosti jsme sprintovali pod deštníky. Byli bychom přivítali i gumové holínky, protože kanály nestačily vodu zachycovat a jedna z hlavních ulic Vilniusu se rychle měnila v potok. Ale přeskákali jsme ji šťastně a ocitli se před vstupem do Starého města - před Jitřní bránou, jedinou dochovanou městskou bránou. Tato stavba skrývá v horním patře kapličku Matky boží, patronky města. Pro věřící je i poutním místem, a tak jsme na schodišti předcházeli babičku zdolávající schody po kolenou. Interiér kapličky je poněkud stísněný, ale velmi krásný. Vévodí mu obraz Panny Marie namalovaný ve stylu ruských ikon a stěny jsou zdobeny velkými tepanými stříbrným tabulemi. A všude plno srdíček projevujících vděk uzdravených poutníků. Rychle jsme se pokochali a pádili dolů, neboť jsme očekávali, že vyrazíme směr Staré město, označované v průvodcích jako barokní perla Litvy. Ale ouha! Museli jsme se spokojit jen s "průletem"městem. Ještě že se počasí umoudřilo a provázela nás blankytně modrá obloha.Na Katedrálním náměstí všechny svou bělostí oslnila klasicistní katedrála a vysoká zvonice stojící opodál. Pozdravili jsme i pomník středověkého velkoknížete Gediminase - toho, jenž má na svědomí, že se Vilnius stal hlavním městem. Ale už zase čekal autobus, aby nás odvezl dál od centra - tam, kde se vypíná skutečná barokní perla - kostel sv.Petra a Pavla s překrásnou vnitřní výzdobou. Dominuje bílá barva nesčetných plastik a basreliéfů. A zase autobus, který nás zavezl na vyhlídku, z níž jsme měli Vilnius před sebou jako na dlani, a přiblížili jsme se na dosah i k Hradnímu návrší s dochovanými částmi starého hradu. Jenže čas kvapil a my museli stihnout ještě poslední prohlídku malebného gotického ostrovního hradu Trakai, ležícího asi 20 km od města, a pak nás čekal přesun do místa prvního noclehu - města Kaunas.
TRAKAI
… to je pohádka z červených cihel usazená na ostrově uprostřed velkého jezera Galvé. Když se k rekonstruovanému gotickému hradu blížíš po dlouhém dřevěném mostě, který hrad spojuje s pevninou, mimoděk očekáváš, že z otevřených vrat ti vstříc vyjede rytíř na bujném oři. A nebýt přístaviště bělostných jachet vlevo od hradu, člověk by měl dojem, že se ocitl v krásné pohádce...
Jenže místo rytíře se ze vrat vyřítila naše Vasilisa popohánějící poslední opozdilce, protože nás vzali na "poslédnij osmótr"ten den. (Ó, jak typické pro naši výpravu i pro dny příští!) V hradě samotném jsou umístěny expozice z dějin Litvy, dokonce až z doby, kdy městečko Trakai bylo centrem říše. Abychom aspoň proběhli všechny přístupné místnosti ve dvou poschodích, museli jsme se na hodinku změnit v horolezce, ba až kamzíky, protože uvnitř stavby najdete jen uzounká točitá schodišťátka bez zábradlí. Dávali jsme tedy přednost dřevěným žebříkovitým schodištím vedeným zvnějšku na ochozy táhnoucí se podél stěn hradních budov lemujících hradní nádvoří.V rozlehlé jídelně právě připravovali nefalšovanou historickou hostinu - snad pro nějaké celebrity. Vonělo to tam tak, že se nám povážlivě začaly ozývat hladové žaludky. A tak autobus, který nás měl dovézt do hotelu v Kaunasu, kde nás čekaly nejen postele, ale též vydatná večeře, byl vzat na milost. Jinak se nám z překrásné jezerní krajiny v nádherném slunném podvečeru vůbec nechtělo.
A ještě na jedno nesmím zapomenout! Na trakaiské suvenýry. To nebyly takové ty neosobní kýče, na nichž nepoznáš, zda sis je přivezl z Prahy, Vídně nebo Kanárů. Byly to půvabné výrobky ze dřeva, vlněné pletené čepice, rukavice, ponožky, vesty s typickými vzory, hadrové nejen panenky v litevském národním kroji, ale také za selky přistrojené hadrové kravičky, které mohly sloužit jako polštářek, a hlavně jantar, jantar, jantar... Od téměř černého, přes odstíny medu, až po ten nejdražší - skoro bílý. Nutno ovšem dodat, že za kvalitní suvenýr také turista pořádně zaplatil. Ale přesto...
Tak to je z dnešního putování vše. Na další se vydáme opět příští pátek...
Text a foto Míla Nová
Popisky k foto:
1. Jitřní brána s kapličkou Matky boží.
2. Z interiéru kapličky Matky boží-vpravo část stříbrné stěny se srdíčky.
3. Barokní chrám sv. Petra a Pavla.
4. Z interiéru chrámu.
5. Klasicistní katedrála se zvonicí v popředí.
intonací. Hned na počátku první cesty nás poněkud udivila sdělením:"A téď my pojedéme na zachód!" Podobnými perličkami byla její řečnická vystoupení protkána bohatě. 
prostě nezamlouvalo. A tak jsme nepřetržitě "dávali pozór". Ale brzy jsme si zvykli a naše koexistence probíhala v duchu mírového soužití. Společnými silami jsme se k jádru pudla vždycky dobrali. 
abychom svoje eura mohli vyměnit za záhadné lity. Mezitím se pobaltsky rozpršelo, a tak k první pamětihodnosti jsme sprintovali pod deštníky. Byli bychom přivítali i gumové holínky, protože kanály nestačily vodu zachycovat a jedna z hlavních ulic Vilniusu se rychle měnila v potok. Ale přeskákali jsme ji šťastně a ocitli se před vstupem do Starého města - před Jitřní bránou, jedinou dochovanou městskou bránou. Tato stavba skrývá v horním patře kapličku Matky boží, patronky města. Pro věřící je i poutním místem, a tak jsme na schodišti předcházeli babičku zdolávající schody po kolenou. Interiér kapličky je poněkud stísněný, ale velmi krásný. Vévodí mu obraz Panny Marie namalovaný ve stylu ruských ikon a stěny jsou zdobeny velkými tepanými stříbrným tabulemi. A všude plno srdíček projevujících vděk uzdravených poutníků. Rychle jsme se pokochali a pádili dolů, neboť jsme očekávali, že vyrazíme směr Staré město, označované v průvodcích jako barokní perla Litvy. Ale ouha! Museli jsme se spokojit jen s "průletem"městem. 
Ještě že se počasí umoudřilo a provázela nás blankytně modrá obloha.Na Katedrálním náměstí všechny svou bělostí oslnila klasicistní katedrála a vysoká zvonice stojící opodál. Pozdravili jsme i pomník středověkého velkoknížete Gediminase - toho, jenž má na svědomí, že se Vilnius stal hlavním městem. Ale už zase čekal autobus, aby nás odvezl dál od centra - tam, kde se vypíná skutečná barokní perla - kostel sv.Petra a Pavla s překrásnou vnitřní výzdobou. Dominuje bílá barva nesčetných plastik a basreliéfů. A zase autobus, který nás zavezl na vyhlídku, z níž jsme měli Vilnius před sebou jako na dlani, a přiblížili jsme se na dosah i k Hradnímu návrší s dochovanými částmi starého hradu. Jenže čas kvapil a my museli stihnout ještě poslední prohlídku malebného gotického ostrovního hradu Trakai, ležícího asi 20 km od města, a pak nás čekal přesun do místa prvního noclehu - města Kaunas.
Když se k rekonstruovanému gotickému hradu blížíš po dlouhém dřevěném mostě, který hrad spojuje s pevninou, mimoděk očekáváš, že z otevřených vrat ti vstříc vyjede rytíř na bujném oři. A nebýt přístaviště bělostných jachet vlevo od hradu, člověk by měl dojem, že se ocitl v krásné pohádce...
budov lemujících hradní nádvoří.V rozlehlé jídelně právě připravovali nefalšovanou historickou hostinu - snad pro nějaké celebrity. Vonělo to tam tak, že se nám povážlivě začaly ozývat hladové žaludky. A tak autobus, který nás měl dovézt do hotelu v Kaunasu, kde nás čekaly nejen postele, ale též vydatná večeře, byl vzat na milost. Jinak se nám z překrásné jezerní krajiny v nádherném slunném podvečeru vůbec nechtělo.