Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Taioviny
Tai maminku nesužuje
„Některé státy Severní a Střední Ameriky sužují povodně,“ diktuji Taiovi další větu. Severní Amerika, na které se prohřešil minulou hodinu, už má správná velká počáteční písmena, ale Tai se nějak ošívá. Bleskne mi hlavou:“Tai, víš, co znamená slovo sužují?“ „Vííím!“ kývá Tai hlavou , a aby mě přesvědčil, pokládá pero a oběma rukama mi ukazuje dvě sbíhající se pomyslné čáry. „Ne, Tai! Tohle je „zužovat“-třeba „cesta se zužuje“- a píše se to se z na začátku,“ uvádím věci na pravou míru a pokračuji: „ Sužovat napsané se s na začátku znamená trápit. Např. když si hraješ s počítačem,místo aby ses učil, trápíš čili sužuješ maminku!“ „No to nééééé!“ vyletí Tai. „Maminka mi dá facká a je to,“vysvětlí mi se širokým úsměvem.
Na konci hodiny nám zbyla chvilka času, a tak se Taie ptám, co bylo ve škole zajímavého.Rozzáří se jako sluníčko a vítězně mi hlásí: „My už víme, jak vysrát na Zámečníková!“ Honem mu opravím závadné s na z,doplním chybějící „paní profesorku“ a ptám se: „A jakpak jste to dokázali?“(Profesorka Zámečníková je velice milá paní, která Taie učí přírodopis a která se pro něho stala hned na začátku září z neznámých důvodů postrachem.) „Nooo, ona vždycky přijde do třídy a zeptá:Jak se dnes máte? A když řekneme dobře, hned ona dá pšekvapení!“zachmuřil se Tai. („Překvapení“ byl malý testík vědomostí.)
„Ale téééď my přišli na tó!“ rozzářil se Tai znovu. „Když ona zeptála,my řekli špatně. Ona zeptala, co se stálo, a překvapení nebylooo!“neskrývá Tai své nadšení.
No jo, děti jsou vynalézavé!
Tai a airbag
Asi před dvěma týdny přišel Tai do hodiny se zachmuřeným výrazem. Mlčky si nachystal sešit a zasmušile koukal před sebe. To bylo nezvyklé, obvykle mívá hned po příchodu spoustu řečí. A tak jsem se zeptala po příčině jeho tristní nálady. Hluboce si povzdechl a suše mi sdělil:“Paní profesorká říkala, my psát diktát.“ Upravila jsem mu podobu vyřčené věty a podivila se:“No a co je na tom tak tragického? Vždyť diktát píšete každý týden!“ Podíval se na mne přísně a upřesnil:“Velký písmená.“ „Ale nic se neboj, to si hned procvičíme!“ snažila jsem se ho potěšit. On však zesmutněl pokud možno ještě víc a svou informaci rozšířil:“Už jsme psali pokus…“ „No a jak pokus dopadl?“ chci vědět. „Neklasifikován!“ „A to znamená co?“ snažím se dopátrat příčiny Taiovy smuteční nálady. „No pšecé,“podíval se na mne s výrazem, z něhož bylo zřejmé, že si v duchu klepe na čelo, „pěěěět!“ Pak na mne obrátil zoufalé oči :“Dyš ty čésky název tak bllllby!“ Zaznamenal, že „blllby“ se mi asi nelíbí, proto honem vysvětlil:“Oni dlouhy,já nevím,co znamená, tak nerozumim!“Uznala jsem, že pro Taie je pražské Národní divadlo či Hrad stejně blízké jako pro nás kanály na Marsu, a tak ke každému názvu, který jsme se učili psát, jsem přidávala výklad , popřípadě i obrázek.
Po dvou hodinách už chyby ve velkých písmenech téměř nedělal a jeho nálada se také viditelně zlepšila. Ten den jsme si vysvětlili, jak se píší názvy domů a demonstrovali jsme si to na výraze „dům U Zlatého lva“. Taiovi vrtalo hlavou, proč se dům jmenuje právě tak a podle čeho bychom poznali, že je to zrovna tento dům. Říkám mu: „Až budeš v historické části města, všimni si, že hodně domů má nad vchodem takový štít a na něm vyobrazené znamení. Podle toho znamení se dům jme…“ „Jóóó! Vííím!“ skočil mi nadšeně do řeči a pokračoval: „Když jsme jeli autem přes jedna vesnice, tam zámek a nad vrata móc hezký airbeg-na něm dva s klepeta-jak se jmenuje- rak. Mně móc líbil!“ Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála, a povídám: „ Tai, co to bylo nad těmi vraty?“ „Nó - airbeg pšece…“ V tu chvíli vykulil oči, chytil se za pusu a vzápětí se rozřehtal: „ Já blllbes! Airbegy v autě pšece! Tam to erb!“ Chechtali jsme se spolu, ale já se snažila zapůsobit i výchovně řkouc, že blbec se neříká. Tai se na mne podíval, jako bych spadla z višně, a „uklidnil“ mne:“Ale to já znám ještě horší slová!“
Pamětníci, vzpomínejte!