Zážitek
Minulý týden se mi stala podivná věc. Vracela jsem se z vesnice domů do pěkného údolíčka, na jehož konci bydlíme. A jak jsem tak sestupovala z kopce, měla jsem najednou velmi intenzivní pocit, že někam zmizel rok mého života, respektive, že jsem ho vůbec neprožila. Zmínila jsem se o tom v jednom dopise Ludmile a ona mi v podobném duchu odepsala.
Tady jsou výňatky z obou mailů:
. loňského
roku jsem
stála přesně na tom samém místě jako letos a fotila krásně zbarvené
stromy v údolí. Dole po cestě tehdy projížděl traktor, den byl jak vymalovaný,
nádherný. To samé se mi stalo letos. Den jak vymalovaný, stejně barevné stromy,
já na stejném místě jako loni, traktor na stejném místě... A já se najednou
zarazila, měla jsem pocit, že jsem ten rok vůbec neprožila, že je stále ten
stejný podzim jako před rokem, stále ten stejný okamžik zastavení. Nebyl to
vůbec!!! příjemný pocit. A tak se už týden ptám, co se za
ten rok vlastně stalo v mém životě zvláštního a odpovídám
si, že nic a kdybych ho neprožila vůbec o nic bych nepřišla, takže je vlastně
úplně jedno, jak dlouho ještě budu žít a že je fakt, že nezáleží na délce
života, ale na jeho náplni, jak praví klasik, v tomto případě K. Čapek.
.myslím, že jsme na tom právě
úplně stejně. Já se nacházím v podobném nedobrém duševním rozpoložení jako ty.
Určitě víš o co jde. Není to patologické, ani na sebevraždu, ale je to takový
nepříjemný, neuspokojivý pocit. Asi nám život utíká mezi prsty a je nám to líto
a neumíme s tím nic udělat. Určitě je to způsobeno i tím ročním obdobím a pak
také, co si budeme povídat - věkem.
Je to zvláštní, přece podzim je nádherné, barevné období, je radost se dívat po
okolí, tak proč právě v tomto krásném období na nás chodí takové chmurné
myšlenky? Neumím to tak dobře vyjádřit jako ty, moc pěkně jsi to napsala,
nemůžeš to trochu dokulatit a dát jako vlastní tvorbu? Myslím, že je to docela
téma na zamyšlení pro všechny. Určitě mnoho lidí cítí totéž a potěší je, že na
tom nejsou tak sami...
A tak tady sedím a
snažím se myšlenky trochu dokulatit, jak píše Ludmila. Nedaří se. Vím že můj
psaný projev má značné nedostatky, raději kreslím a vyjadřuji se obrázky. Je mi
jasné, že poutavý článek na dané téma dohromady nedám. Prostě na to nemám.
Kdybych měla, rozepsala bych se o čase a prostoru, o relativitě, zamotala bych
do toho i podzim života a jeho silné barvy a smysl. Ale ať bych napsala cokoliv,
vždy takové úvahy zůstanou jen těžko uchopitelnou myšlenkou, něčím, co se jen
mihne a u čeho máte na okamžik pocit, že jste pochopili, abyste v zápětí
okamžitě zjistili, že vám poznání opět uniklo.
A to je celé. Nezbývá mi než doufat, že ten, kdo prožil podobné pocity jako já, pochopí co jsem se snažila říci.
Foto a text
Magdalena Vlachová