Důvěra a opatrnost
Někteří lidé jsou velice nedůvěřiví. Nemají dostatečnou důvěru ani k přátelům, jsou prostě značně opatrní na to, co řeknou ať již sami o sobě, či o jiných. Nebo vám ani neporadí, když je o radu žádáte, protože co když se potom jejich rada neuplatní, mohli by být obviněni, že radili snad dokonce úmyslně špatně.
Co ale potom s lidmi, kteří jsou naopak velice důvěřiví, tedy neopatrní ? Jsou v tom případě snad naivní?
Nu, já osobně mám obavu, že i v tom prababičkovském věku stále taková jsem. A že se mně to v životě již tolikrát vymstilo. Ne, již nemám možnost to změnit, protože to začalo již asi velmi dávno.
Cestou ze školy na Zlíchově do kopce Žvahova podél vilek na mě čekávaly sousedky, protože věděly, že zase něco vypovím. Pobavily se a já jsem na oběd chodila pozdě, ale na to maminka byla zvyklá.
To bylo opravdu již velice dávno.
Potom mně jednoho dne bylo osmnáct let a přišla znenadání ta skutečná pravá první láska. Nepřeháním, přetrvala „hory a doly“ již celých padesát šest let.
A když přijde láska ? Co je důležitější, věnovat se studiu, nebo chodit na schůzky s tím jediným? Tedy na schůzky většinou odpoledne, večer zase na koncerty a ty končívaly procházkami třeba i po Petříně a vltavských ostrovech.
(Pro zvětšení a lepší čtení klikněte na obrázky)
Studovat ? Učit se ? No snad to chápete, na to v takové době není čas.
No kdo by měl čas na učebnice ?
Znát, znát ? No a co zkoušky ?
Nemyslím maturitu, tu už jsem měla více jak rok za sebou. Tady již nejde o lásku, to je prostě průšvih. Co teď, jejda, dělat. To nemohu hodit za hlavu. Pár dní, snad týden by stačil, abych to dohnala. Je tu jedna paní profesorka (na oslovení soudružka si nepotrpěla), ale to mne tehdy nenapadlo. Muselo uběhnout dosti let, než jsem pochopila, že jsem měla jít za ní, svěřit se jí a dnes jsem si téměř jistá, že by mně byla pomohla. Špatná studentka jsem naštěstí nebyla.
Našla jsem ale docela jiné řešení. Obstarala jsem si falešnou omluvenku na týden a u jedné velmi dobré kamarádky jsem doháněla, co jsem zanedbala. Omluvenku bylo nutné doručit a tu jsem uvěřila nezodpovědně jedné „spolužačce“ s tím, že jsem jí řekla plnou pravdu. Ona omluvenku odevzdala a nezapomněla dodat, že je falešná.
Důvěra, nedůvěra, zodpovědnost a hloupá naivita.
Život mi to zamotalo. Dalo mně to poučení? Mám obavy, že ne příliš.
I v tom zamotaném životě ale láska pokračovala.
Že zbylo jen pár neumělých básniček. Moment, je jich víc, jenom za první rok lásky dvacet devět.
A ta důvěra? Jistě, tu dostal táta mého syna, dědeček mých tří vnoučat a pradědeček tří pravnoučat. Prostě důvěra a neopatrnost.
Jana Reichová
* * *
Fotokoláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky