Historie vějířů je stará asi 5.000 let. Původně byly skutečně jen symbolem postavení, moci, jak u čínských mandarinů, tak u vysokých hodnostářů v Egyptě, kde byly vějíře původně ve formě velkých „mávátek“ na tyčích. Otroci jimi ovívali své pány.
Přes Japonsko se v 16. století dostaly vějíře do Evropy. První exemplář byl zaznamenán v Lissabonu roku 1543 a odtud nastoupily vějíře svůj vítězný postup.
Ale až 200 let později, v době rokoka se stávají luxusním přemětem a jsou stále bohatěji zdobené.
Na jemném potahu z hedvábí, kůže či papíru byly malovány scény z mythologie, historie a nebo z Bible. Jejich držadla, většinou ze slonové kosti, ozdobená perletí a často i drahokamy doplňovala cenný výrobek do unikátní dokonalosti. Na obrázku vlevo vidíte vějíř s mythologickou scénou, dlouhý 28 cm, vyrobený ve Francii kolem roku 1740. Je papírový, s držadlem ze slonové kosti, perletě a laku . Tato módní drobnůstka, kterou si dámy z nejvyšší společnosti, ušněrované v toaletách v dusných tanečních sálech přivívaly trochu čerstvého vzduchu, inspirovala i mnohé umělce. Proslulý Petr Carl Fabergé zhotovoval ve svých ateliérech nejen šperky, ale i tyčinky a držadla, na kterých a za které se vějíře držely. Jen ty emailované například, byly ve 114 barevných odstínech. Jiní výrobci vějířů dodávali dámám kuriosní předměty, například vějíř s vestavěným zvětšovacím sklem, s pudřenkou, zrcátkem a dokonce i s teploměrem. Na plesech se v 19. století někdy na vějíře, zvlášť k tomu účelu vyrobené, zapisoval tak zvaný taneční pořádek.
Vpravo je vějíř z roku 1901. Krajkový, tyčinky, zvané kostice, které ho drží pohromadě, jsou z laku a stříbra, na jedné straně vějíře jsou namalovány něžné třešňové květy. Dole vidíte vějíř stylu „tudor“ , vyrobený z pštrosích per a stříbra.
V souvislost s vějíři se často také hovoří o tak zvané tajné „řeči vějířů“. Byla prý vyvinuta ve Španělsku v 17. století a všechny evropské země jí nadšeně přijaly. V roce 1830 byla pravidla této „řeči“ přeložena do němčiny a angličtiny. Je to prý nejgalantnější řeč světa. Existovalo víc jak sto možností, jak vějíře k tomuto způsobu dorozumění používat. Setkání pánů s něžným pohlavím se tehdy odehrávala téměř výhradně ve společnosti a tyto němé zprávy byly nejlepší formou, jak se na něčem nenápadně domluvit, sjednat tajnou schůzku, případně přijmout vyznání lásky, nebo uchazeče odmítnout.
Vějíř, držený levou rukou před obličejem znamenal - hledám seznámení, třepotat vějířem v levé ruce - jsme pozorováni, kdežto stejné gesto v ruce pravé znamenalo - miluji jiného, zavřený vějíř - miluješ mne? A tak dále, až k vějíři, spočívajícímu na pravé tváři, což znamenalo - ano.
Musel to být krásný pohled na vějíř v rukou dámy, která s ním opravdu uměla zacházet. Vějíř se vlnil, tančil, rozvíjel, stahoval do sebe, rozkvétal jako květina. Je ovšem nutné podotknout, že tuto řeč určitě neovládaly jen dámy: jak by jim byli tehdy pánové rozuměli? Pochopitelně, že se tu řeč naučili také.
Až do 20. století byly vějíře nezbytným módním doplňkem. Složitá a drahá výroba z nich udělala symbol postavení ženy ve společnosti, jeho jemnost a zranitelnost symbol ženství.
S vějíři jsou spojeny mnohé příběhy, jeden z nich je tento: známý malíř Oskar Kokoška byl kdysi velmi zamilován do Almy, vdovy po proslulém skladateli Gustavu Mahlerovi, tehdy prý nejkrásnější ženy ve Vídni a jedné z nejkrásnějších žen v Evropě. Byla to velmi bouřlivá známost, která neskončila dobře. Alma, která se narodila roku 1879 v rodině renomovaného malíře, krajináře Emila Schindlera, byla velmi nadaná studovala hudbu a komposici, ale po svatbě s Mahlerem v tom na jeho rozkaz nesměla pokračovat. Byla to ale skutečná „fam fatal“, s mnoha aférami. Po smrti G. Mahlera byla postupně provdaná ještě za Waltra Gropia a pražského rodáka, spisovatele Franze Werfla, autora známých knih „Píseň o Bernardetě“ a „ Čtyřicet dnů Musa Dagh“. Alma byla během svého života spřátelena s mnoha muži. Za Kokošku se odmítala provdat, obávala se prý jeho příliš jeho nepříčetné žárlivosti. Matka Kokoškova jí vyhrožovala zastřelením, bude-li se s Oskarem dále stýkat.
Do našeho příběhu o vějířích patří především to, že spolu v roce 1913 podnikli cestu do Itálie a jako upomínku na tuto cestu jí pak Kokoška daroval k narozeninám vějíř, jeden z celkem sedmi, které pro ni vytvořil, a které sám pomaloval různými výjevy z jejich bouřlivého vztahu. Na vějíři, vzpomínce na jejich společnou italskou cestu, vidíme soptící Vesuv a mileneckou dvojici Almu a Oskara v několika různých situacích. Motiv milenců uprostřed potom Kokoška použil, na svém známém obraze „Nevěsta větru.“ (Kunstmuseum, Basel) Představuje Kokošku s Almou Mahler. V roce 1915 byla Alma těhotná, ale dítěte se zbavila, což jí Kokoška nikdy neodpustil. Potom se Oskar, prý na naléhání Almy, přihlásil dobrovolně na frontu, byl těžce raněn a Alma se s ním rozešla. Bylo to rozloučení navždy, přestože oba žili ještě dlouho. Alma zemřela roku 1964 v New Yorku, Kokoška až 1980 ve švýcarském Montreux.
Je mnoho lidí, kteří vějíře sbírají, v Evropě existují také musea vějířů, jedno ve Vídni, další v Londýně a poslední v německém Bielefeldu.
Dodnes vějíře používají například španělské flamengo tanečnice a v zemích, kde bývá velké horko se jimi ještě dnes ovívají běžně ženy i muži všech společenských vrstev. Módního návrháře Karla Lagerfelda můžeme vidět na přehlídkách, jak se ovívá malým černým vějířem.
Na jemném potahu z hedvábí, kůže či papíru byly malovány scény z mythologie, historie a nebo z Bible. Jejich držadla, většinou ze slonové kosti, ozdobená perletí a často i drahokamy doplňovala cenný výrobek do unikátní dokonalosti. Na obrázku vlevo vidíte vějíř s mythologickou scénou, dlouhý 28 cm, vyrobený ve Francii kolem roku 1740. Je papírový, s držadlem ze slonové kosti, perletě a laku . Tato módní drobnůstka, kterou si dámy z nejvyšší společnosti, ušněrované v toaletách v dusných tanečních sálech přivívaly trochu čerstvého vzduchu, inspirovala i mnohé umělce. Proslulý Petr Carl Fabergé zhotovoval ve svých ateliérech nejen šperky, ale i tyčinky a držadla, na kterých a za které se vějíře držely. Jen ty emailované například, byly ve 114 barevných
odstínech. Jiní výrobci vějířů dodávali dámám kuriosní předměty, například vějíř s vestavěným zvětšovacím sklem, s pudřenkou, zrcátkem a dokonce i s teploměrem. Na plesech se v 19. století někdy na vějíře, zvlášť k tomu účelu vyrobené, zapisoval tak zvaný taneční pořádek.
způsobu dorozumění používat. Setkání pánů s něžným pohlavím se tehdy odehrávala téměř výhradně ve společnosti a tyto němé zprávy byly nejlepší formou, jak se na něčem nenápadně domluvit, sjednat tajnou schůzku, případně přijmout vyznání lásky, nebo uchazeče odmítnout. 
S vějíři jsou spojeny mnohé příběhy, jeden z nich je tento: známý malíř Oskar Kokoška byl kdysi velmi zamilován do Almy, vdovy po proslulém skladateli Gustavu Mahlerovi, tehdy prý nejkrásnější ženy ve Vídni a jedné z nejkrásnějších žen v Evropě. Byla to velmi bouřlivá známost, která neskončila dobře. Alma, která se narodila roku 1879 v rodině renomovaného malíře, krajináře Emila Schindlera, byla velmi nadaná studovala hudbu a komposici, ale po svatbě s Mahlerem v tom na jeho rozkaz nesměla pokračovat. Byla to ale skutečná „fam fatal“, s mnoha aférami. Po smrti G. Mahlera byla postupně provdaná ještě za Waltra Gropia a pražského rodáka, spisovatele Franze Werfla, autora známých knih „Píseň o Bernardetě“ a „ Čtyřicet dnů Musa Dagh“. Alma byla během svého života spřátelena s mnoha muži. Za Kokošku se odmítala provdat, obávala se prý jeho příliš jeho nepříčetné žárlivosti. Matka Kokoškova jí vyhrožovala zastřelením, bude-li se s Oskarem dále stýkat. 
Potom se Oskar, prý na naléhání Almy, přihlásil dobrovolně na frontu, byl těžce raněn a Alma se s ním rozešla. Bylo to rozloučení navždy, přestože oba žili ještě dlouho. Alma zemřela roku 1964 v New Yorku, Kokoška až 1980 ve švýcarském Montreux.