Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Pramének vody čisté
Chodíme kolem sebe, míjíme se a někdy se i setkáme. Tak jako Sylva Jarošová, tenkrát ještě Haldová, netušila, jak osudový bude pro ni vstup nové spolužačky Edy Jarošové do frenštátského gymnázia v roce 1949.
“My jsme se vracely ze studentské mše, byla legrace a na chodbě stálo takové skromné děvčátko, nenápadné, vpadly jsme společně do třídy, a ono za chvilku přišlo za námi a představilo se, že je nová žačka, že přichází z Prahy. Bylo nám to divné, proč z Prahy zrovna k nám, do Frenštátu. Dověděli jsme se, že studovala v Praze, na klášterním gymnáziu, kde i bydlela. V roce 1949, když toto gymnázium zavřeli, její strýc Bordovský, dobrodinec, který měl ve Frenštátu třídírnu, zařídil, že tady bude bydlet u jeho sestry, protože její rodiče už byli nejen bez statku, který jim zabavili, ale samozřejmě i bez práce. Tím pomohl nejen jim, ale také Edušce.
Eduška Ottová mezi nás zapadla sice nečekaně, ale jako kdyby byla mezi námi už odjakživa, což mohou potvrdit všichni spolužáci. Celý náš kolektiv byl velmi přátelský, ale my s Eduškou jsme se tak sblížily, že mě po maturitě pozvala k nim do Čech.
Neměly jsme za sebou žádné společné výlety, ale když jsme vyjely za Frenštát, na kopec Pindulu, a zahlédly jsme frenštátské věže, nepředstavitelně jsme se radovaly, byly jsme šťastné, škola za námi a před námi samozřejmě jenom něco překrásného. Celý život. Byly jsme mladé, hloupé holky a vůbec jsme netušily, co nás čeká.
Přijely jsme k nim a vrátil se Eduščin bratr. Ta jiskra byla mohutná z obou stran. Hned ten první večer jsme šli po večeři na procházku do parku, další den jsme byli zase spolu a dopadlo to tak, že za šest týdnů přijel k nám na dovolenou, požádal rodiče o mou ruku, no a pak už přijel začátkem října na svatbu. Po svatbě jsme jeli do Čech.
První dva měsíce byly krásné, takové jako v každém začínajícím manželství. Ale manželovi začaly první soudy – okresní, z těch manžel vyšel dobře, protože svědkové byli falešní. A za deset měsíců přišla ta strašná noc. Já už jsem byla v jiném stavu.
Uprostřed noci někdo zabouchal, manžel šel otevřít dveře a do našeho domku vtrhli chlapi v gumácích s nastraženými samopaly, jeden mířil rovnou na mne, a manžela zatkli. Přišla manželova maminka s Eduškou, protože slyšely nějaký kravál a myslely, že už rodím, (měla jsem šest týdnů do porodu). Zůstaly u mne. Podívaly jsme se z okna a viděly jsme, že obstupují náš dům. Později znovu zabouchali a musely jsme jim otevřít. Maminka byla bílá jako křída, Eduška stála před bílým kuchyňským stolem (do dneška ji vidím) a usmívá se.
Jeden z těch mužů šel kolem ní a řekl: půjdete s námi! Ona mu řekla, nemůžu, protože švagrová je těhotná a mohlo by dojít k předčasnému porodu, oni však sehnali nějakou starou ženskou, která byla se mnou do rána, a je obě odvezli." O osudech Sylvy Jarošové mi vyprávěla v Kanadě její švagrová Eduška Ottová. Dlouho jsem přemýšlela, zda mám právo křísit rány, které už zhojil čas. Pak jsem si uvědomila, že ptát se musím, že musím připomenou hrůznost totality a stále ji připomínat, aby se nám pro zapomnětlivost, někdy nevrátila. Jak asi bylo ženě, které v květnu 1951 odvezli manžela, pak vyšetřování a soudy, v srpnu se jí narodil syn a na posledním soudu byl vyřčen ortel, v jehož uskutečnění Sylva Jarošová nikdy nevěřila.
Jenže přišel den 16. května 1952
“Já jsem měla stařenku v Kunčicích u Ostravy, byla jsem tam jenom na návštěvě, ale malý chlapeček tam dostal těžké spalničky. A právě když byl v těch nejtěžších horečkách a bylo mu moc zle, přijelo auto. Bylo to k večeru. V autě seděli STB, kteří předtím byli u mých rodičů, kde jsem bydlela. A přišli s tou zprávou, že ráno je poprava a že se můžu přijet rozloučit. Já jsem jim řekla, že nikam nejedu, že to není pravda. Ale maminka mne ujistila, že je to pravda a že tam mám jet. Tak jsme naložili nemocné dítě a jeli do Ostravy.
Vznikl problém. Vlak už žádný nejel a aut bylo tenkrát skutečně pomálu. Nakonec jsme sehnali taxikáře, který slíbil, že mne tam do těch pěti hodin ráno zaveze. A jeli jsme. strašně jsme hnali s tím jeho autkem, pokud to šlo a bylo mnoho objížděk. Tak já jsem vždycky vystoupila, sundala lampu, odsunula závory, on přejel a já jsem vše uvedla do původního stavu a jeli jsme dál. Skutečně jsme k páté hodině do té Prahy dojeli, a když jsme byli na vysočanském kopci, stalo se něco s brzdou, řidič poprosil nějakého mladíka, aby nás na Pankrác dovedl bočními cestami. Vyhověl nám a já do dneška nevím, kdo to byl, jeli jsme opatrně, aby řidič nemusel používat brzdu, nevěděli jsme, jestli dojedeme, nebo nedojedeme. No a přijeli jsme tam 17. května. Bylo asi pět hodin a sedm minut když jsem se dostala dovnitř Pankráce, ohlásila jsem, za jakým účelem jsem tam přijela a oni na mne: přijela jste pozdě, paní. Volali velitele a ten řekl totéž: přijela jste pozdě, paní! Vypakovali mne z věznice, já jsem poodešla, abych se trochu vzpamatovala. Potom jsem žádala, aby mi vydali tělo k tichému pohřbu a kdy si pro něho můžu přijet. Řekli mi, že to nepřipadá v úvahu, že takový člověk propadá nejen duší, ale i tělem státu. Vyšla jsem před věznici, v takové tiché uličce jsem se rozplakala. S kapesníkem na očích mne viděla hlídka a vykázala mne z té ulice.
Taxikáře jsem poslala pryč a šla jsem k našemu advokátovi panu dr. Rádlovi, kterého jsem měla moc ráda, protože pro manžela moc udělal.
Čekala jsem na něho (bylo časné ráno) na Karlově náměstí. Bylo nádherné květnové ráno, slunce zářilo a já jsem viděla všechno černé. Květy černé, nebe černé, všude byla jenom černá barva. Tak jsem tam seděla a potom otevřeli kostel sv. Ignáce. Šla jsem tam a snažila jsem se vzpamatovat z nejhoršího. A do dneška – když přijedu do Prahy, jdu se tam vždycky pomodlit.
Když si vzpomenu na to, jak jsme jely po té maturitě – veselé, radostné, plné rozesmátého mládí a očekávání. Zatím co Eduška s maminkou byly ve vězení, já jsem byla doma, u rodičů, měla jsem svůj přístav u maminky a u táty, kde jsem se mohla kdykoliv vrátit a věděla jsem, že budu vítána, že mi v tom nejhorším pomůžou. Rodiče mi také do dvou let vychovávali chlapce. Já jsem nechtěla žít v velkém městě, protože jsem byla člověk venkovský. Šla jsem ke stařence do Kunčic a po půl roce se mi podařilo dostat do Frenštátu.
Soused, pan Poledník, mi pomohl sehnat místo v Moravskoslezských pletárnách, to byla moje záchrana, protože před tím jsem se hlásila na asi pět či šest míst, všude mě odmítli, každý se bál. Nedělali to ze zlomyslnosti, ale ze strachu se báli mě zaměstnat. Až v těch pletárnách mě vzali. A tady bych chtěla říct, že to byl závod na medaili. Vedení bylo bezpartijní a pořád se tam scházeli slušní lidé a tolika pronásledovaným pomohli, že za to jim patří velký dík.
Takových závodů a firem bylo velmi málo. On tam byl zaměstnán jeden továrník a druhý továrník, potom tam byli řemeslníci, frenštátští řezníci, holiči, frenštátští ševci, i ti příštipkáři. Potom už tam byli ti droboučcí, ti malí, byl tam kněz a byla jsem tam já, s takovým těžkým kádrovým posudkem a všechny nás vzali. V sedmdesátém prvním jsem si požádala o nástup do školy a všude mne odmítli. Jedině Frýdecko-Místecký okres mne přijal. Byl to pan inspektor Uhlář – pocházel z Trojanovi. Byl to člověk, který se nebál. Nikdy jsem ho neviděla, neznala jsem ho, a přesto mne přijal.
V roce 1971 jsem začala učit první až pátou třídu. Rok jsem byla v Hrádku ve Slezsku, potom se mi podařilo dostat se do Rožnova, tam jsem jezdila pět let, potom jsem učila ve Frenštátě na Kopané, dokonce jsem učila jeden rok v Praze, protože kopanskou školu zavřeli, a vždycky se vyskytla nějaká třída, na kterou ráda vzpomínám.
Chtěla jsem mít rodinu, tři děti, též jsem chtěla studovat a byla jsem přihlášená na vysokou školu, ale protože manžel už měl nějaké potíže,tak jsem tam nešla, a bylo to dobře. Měla jsem syna, ten jeho pokračováním, mám vnoučata mám pěknou rodinnou pohodu kolem sebe. Mám dvě vnučky a mám z nich radost.”
Zřejmě to nebylo snadné , vychovávat sama dítě, zvlášť syna?
“Nebylo to snadné, ale já si nemůžu na nic stěžovat, chlapec byl velmi hodný, neměla jsem s ním žádné starosti, spíš jsem měla starost, aby ho pustili na školu, to byla moje velká starost. A tam nám pomohla doba. Na gymnázium šel v šestašedesátém (v pětašedesátém bylo první uvolnění) a on měl dobrý prospěch. Na vysokou školu šel v roce 1969, dokonce bez pohovoru, důležitý byl prospěch a ten měl výborný a též byl důležitý ten rok. Později už bych měla asi problémy.”
Splývá ti v představách syn s manželem, kterého jsi tak krátce užila?
“Je na něho moc podobný, má i jeho úsměv a vůbec je do Jarošova rodu.”
Sylva Jarošová často vzpomíná na muže, který byl svědkem jejího utrpení. Ani se nikdy nedověděla jeho jméno. Neznámý taxikář ji vezl na popravu jejího manžela a potom do věznice. kde byly zavřeny matka jejího manžela a sestra Eda, aby jim sdělila tu smutnou zprávu.
“Ony pracovaly v Doudlebech, ale věznice byla v Kostelci nad Orlicí. Když jsme s tím taxikářem jeli do Prahy, najeli jsme cestou na nějaký rigol, já jsem přepadla přes sedadlo, takže do odpoledne mi půlka obličeje zmodrala, oko jsem měla zalité krví. Stála jsem na tom vězeňském dvoře a čekala jsem, až se vězenkyně vrátí z práce. Když mne maminka viděla, tak vykřikla, protože se strašně lekla. Jak mi později řekla, myslela si, že jsem byla u výslechu. A já jsem si teprve až tam uvědomila, jak bylo s vězni nakládáno. To jsem vůbec netušila, že to bylo tak nelidské. Zatčení je zatčení, ale nikdo netušil tyto hrůzy.
Tak jsem jim tu strašnou zprávu sdělila a jeli jsme do Ostravy.
Byla to cesta křížová a nedobře se na ni vzpomíná. Ale mám manželův poslední dopis, mám dopisy od jeho spoluvězňů a jeden z nich se stal později mým švagrem, s jinými spoluvězni jsem se později sešla a všichni na mého manžela vzpomínali – opravdu jen hezky.
Třeba takto: „Alek byl pramének vody čisté. Snad kryl pachatele, snad to byla léčka, těžko říci. Jasné je jen jedno. Že Alek se pro svou přímou páteř a se svým pojetím přátelství se do dnešní doby nehodil. A svému synkovi řekněte, aby na lidské řeči nic nedal. Lidi jsou zlí. Nemám námitek proti tomu, abyste můj dopis předala svému právnímu zástupci. Po tak dlouhé samovazbě může být má mysl oslabená a sděluji jen Vám, že jsem měl v kyčlích zaraženy dva hřebíky, které mne bolestí znemožňovaly upadnout do duševní apatie. Věděl o tom jen páter Vrba, který mne ošetřoval a pak má paní po mém návratu domů. Synka laskavě pozdravujte, měl nádherného tátu. Tisknu Vám ruku a budete-li potřebovat, napište mi. Pro mne je Alek pramének vody čisté”.
12. -14. února 1952 byl soud, byl to monstr proces, maminka dostala dvanáct let, její dcera, moje švagrová a přítelkyně Eduška deset let, odseděla si je celé, maminku propustili po sedmi letech, a můj muž trest smrti. A v tomtéž roce 7. března měl manžel odvolací řízení, ale bohužel v něm rozsudek potvrdili. Já jsem nikdy nevěřila, že k něčemu takovému dojde. Nikoho nezastřelil, nikoho nezabil, myslela jsem si, že nemůže být takto trestán. Proto jsem na radu příbuzných a přátel podepsala presidentovi a jeho manželce žádost o milost. Protivilo se mi to, ale říkali mi, hrdost stranou, zachraň Alkovi život. Nepomohlo to a 17. května 1952 byl popraven.”
Sylvo, ty jsi strávila celý svůj život sama, vychovávala jsi syna – pomáhali ti rodiče, jak říkáš, ale stejně jsi byla ty tím garantem jeho výchovy. Myslíš si, že ten člověk, kterého milujeme neustále náš život provází, i když už je dávno v jiných dimenzích? Měla jsi někdy takové pocity?
“Vždycky, když jsem něco začínala, nebo se rozhodovala, třeba o škole, o studiu, o způsobu výchovy, vždycky jsem si říkala, co by na to řekl Alek, a vždycky jsem vychovávala syna k tomu, aby si táty vážil. Však měl také proč. Se stářím jsem spokojená, syn je hodný a pomáhá mi, jak může.”
Dalo by se říct, že závěr života je šťastný?
“Nevím, jestli se dá říct šťastný, když někdo k tomu štěstí chybí, ale všechno ostatní vyšlo šťastně: syn, jeho děti, i maminku ještě mám, a jako rodina žijeme spokojeně a šťastně. I s nevyléčitelnou tragedií v srdci můžete navenek vypadat spokojeně a šťastně. Všední bolest se těžko skrývá, když se člověk rozčilí, nebo ho něco zlobí ve všedním denním životě, ale ty tragedie si neseme v srdci. Už to není rána, ale jizva tam zůstane navždycky.”
Rozhovor se Sylvou Jarošovou jsem natáčela někdy v roce 1993. Při jeho přepisování, se mi vrátila atmosféra tehdejšího dne ve Frenštátě pod Radhoštěm. Poslouchala jsem její zastřený hlas s mrazením v celém těle a bála jsem se její vyprávění přerušit. Jen s velkým ostychem jsem jí kladla otázky. Říkává se, že Pánbůh ví, na koho má utrpení poslat. A Sylva je přesně ten jeho objekt. Nikdo na ní nepozná, jak těžce musela svůj dlouhý životě prožít. Vděčím osudu za to, že se naše cesty setkaly. (Přepis rozhlasového pořadu „ A léta běží..“)
Pamětníci, vzpomínejte!
