Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (64)
Vzpomínky jsou prevít, jako rozsypané střípky paměti se snad každému vybavují velmi „neorganizovaně“ a není tedy divu, že opět váhám, kam následující „jazzové“ vzpomínky zařadit.
Koncem padesátých let jsme velmi fandili novému Studiu 5 Luďka Hulana a Karla Velebného, které hrávalo v kavárně starého Zimního stadionu v Praze na Štvanici a dokonce zde pořádalo poznávací soutěže a různé hudební kvízy pro posluchače. Z té doby si dodnes pamatuji nádhernou skladbu Django, rekviem za báječného levorukého kytaristu Reinhardta. Přítel emigrant mi pak po čtyřiceti letech přivezl z Ameriky jiné nahrávky tohoto – s dovolením – cikána, na kterých hraje s jiným velikánem – jazzovým houslistou Grappellim.
Ale zpět na Štvanici v roce 1959.
Vynikající byly tehdejší jam sessions, kdy kolem půlnoci přicházeli z divadla i muzikanti od Karla Vlacha a různě se při svých sólech hecovali. Nezapomenutelný je „duel“ trumpetistů Jiřího Jelínka a Richarda Kubertnáta. „Ríša“ improvizoval na tehdejší západní hity, ve kterých měl u Vlacha trumpetová sóla Jiří, a ten mu geniálně odpověděl improvizací na téma Ťomnaja noč. To byl naopak „sovětský hit“ Kubernáta, jakási úlitba hudebním cenzorům!
Do této doby zapadá také mé zajímavé setkání se skupinou mladých konzervatoristů, kteří hráli o prázdninách v jednom vrchlabském hotelu. Kluci začínali, byli o něco mladší než já, a slíbil jsem jim, že seženu nějaký magnetofon, aby se poslechli. No – tehdy jsem svůj slib bohužel nesplnil, ale zřejmě to nevadilo, neboť z nich „vyrostli“ muzikanti par excelence! S Honzou Endem jsem se pak sešel po drahných letech v Čs. rozhlasu, kde byl hudebním redaktorem, Milan Kymlička emigroval s naší vrchlabskou kamarádkou do Kanady, kde se prosadil jako jeden z mála našich skladatelů, podobně jako Jan Hammer junior. A třetí z nich je asi nejznámější – Karel Růžička, jeden z našich nejlepších jazzových klavíristů. Hrál s mnoha jazzovými orchestry, pak s vlastním triem a od podzimu 2016 už hraje bohužel pouze andělíčkům…
Jméno Jan Hammer mě ale navádí k přeskoku na můj další zajímavý renonc. Myslím, že to bylo v roce 1968 nebo 69, na přesnosti nezáleží, ale každopádně jsme měli ještě naše první autíčko - malého ojetého Fiátka – Jagsta. A protože tehdy se ještě dalo po Praze dosti pohodlně jezdit a dokonce i parkovat, jezdil jsem na natáčení počasí do televize ve Vladislavce autem a téměř vždy jsem zaparkoval poblíž vrátnice. Jednou to však nevyšlo, našel jsem jediné volné místo o notný kus dále, a bohužel jsem zaparkováním „trochu“ bránil vjezdu do jednoho domu. Když jsem po více než hodině přišel ke svému autu, našel jsem za stěračem lísteček s velmi slušnou zprávou, abych až odjedu, zavolal na uvedené číslo, aby mohl níže podepsaný zajet do své garáže ve dvoře. Podepsán – Jan Hammer! Hanba mě málem fackovala, ihned jsem letěl zpět do vrátnice televize – mobily tehdy nebyly - a zavolal na uvedené číslo. Vzala to jeho manželka paní Vlasta Průchová a s klidem „gentlemanky“ prohlásila, že děkuje a někam do bytu křikla: „Honzo, to auto můžeš přeparkovat!“ Kdybych mohl, omlouval bych se ještě nyní! Možná bych měl na vysvětlenou připomenout, že Jan Hammer senior byl výtečný kardiochirurg, jazzový kontrabasista a vibrafonista, a jeho žena Vlasta Průchová, ve své době a po dlouhá léta naše nejlepší jazzová zpěvačka. Možná si někdo ještě pamatuje na její hezkou písničku „Je po dešti“ („a kosové si štěstím pletou noty…“). A ještě jedna vzpomínka. Počátkem devadesátých jsme byli s kamarádem v jednom pražském jazzovém klubu ve Smečkách na jejím malém koncertu a o přestávce jsme si s ní malou chvilku povídali. Vzpomínali jsme na její staré jazzové skladby a já se i zeptal, zda si náhodou nevzpomene na drzouna, který jim před více než dvaceti lety bránil ke vjezdu do jejich garáže ve dvoře. A ona s nonšalantním úsměvem prohlásila, že takových drzounů bylo habaděj…
Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky jsou prevít, jako rozsypané střípky paměti se snad každému vybavují velmi „neorganizovaně“ a není tedy divu, že opět váhám, kam následující „jazzové“ vzpomínky zařadit.
Jméno Jan Hammer mě ale navádí k přeskoku na můj další zajímavý renonc. Myslím, že to bylo v roce 1968 nebo 69, na přesnosti nezáleží, ale každopádně jsme měli ještě naše první autíčko - malého ojetého Fiátka – Jagsta. A protože tehdy se ještě dalo po Praze dosti pohodlně jezdit a dokonce i parkovat, jezdil jsem na natáčení počasí do televize ve Vladislavce autem a téměř vždy jsem zaparkoval poblíž vrátnice. Jednou to však nevyšlo, našel jsem jediné volné místo o notný kus dále, a bohužel jsem zaparkováním „trochu“ bránil vjezdu do jednoho domu. Když jsem po více než hodině přišel ke svému autu, našel jsem za stěračem lísteček s velmi slušnou zprávou, abych až odjedu, zavolal na uvedené číslo, aby mohl níže podepsaný zajet do své garáže ve dvoře. Podepsán – Jan Hammer! Hanba mě málem fackovala, ihned jsem letěl zpět do vrátnice televize – mobily tehdy nebyly - a zavolal na uvedené číslo. Vzala to jeho manželka paní Vlasta Průchová a s klidem „gentlemanky“ prohlásila, že děkuje a někam do bytu křikla: „Honzo, to auto můžeš přeparkovat!“ Kdybych mohl, omlouval bych se ještě nyní! Možná bych měl na vysvětlenou připomenout, že Jan Hammer senior byl výtečný kardiochirurg, jazzový kontrabasista a vibrafonista, a jeho žena Vlasta Průchová, ve své době a po dlouhá léta naše nejlepší jazzová zpěvačka. Možná si někdo ještě pamatuje na její hezkou písničku „Je po dešti“ („a kosové si štěstím pletou noty…“). A ještě jedna vzpomínka. Počátkem devadesátých jsme byli s kamarádem v jednom pražském jazzovém klubu ve Smečkách na jejím malém koncertu a o přestávce jsme si s ní malou chvilku povídali. Vzpomínali jsme na její staré jazzové skladby a já se i zeptal, zda si náhodou nevzpomene na drzouna, který jim před více než dvaceti lety bránil ke vjezdu do jejich garáže ve dvoře. A ona s nonšalantním úsměvem prohlásila, že takových drzounů bylo habaděj…