Necháme to na zítra?
Malá úvaha prababičky
Ano, však zítra je také den. Proč spěchat. Až zítra! „Maňána“. To přeci také znáte.
Myslím, že nemusí jít vždy jenom o někoho značně lenivého. Náš přítel, který již bohužel s námi dlouho není říkával „Odklada horší lenocha jest“.
Já si vedle tohoto jeho výtečného pořekadla, také vždy připomínám jednu ze Sládkových básniček. Měla jsem tu knížku od dětství, potom ji maminka za mnou přivezla do Austrálie a já jsem ji přivezla zpět do Prahy vnoučatům mé mladší sestry, spíše jako rodinnou památku. A jedna z těch básniček, kterou si stále pamatuji je právě o tom mnohdy nepěkném zítra.
V střeše byla díra,
váhal sedlák Jíra
vynésti pár došků;
ucpal to jen trošku.
Řek': „Ten trochu deště
předrží to ještě,
zejtra je den taky!" —
V noci přišly mraky.
Přišla bouře v spěchu,
odnesla mu střechu,
a co nastal zmatek,
zatopila statek.
Ano, tak to je.
Někdy tedy lenost, jindy to ale může být nedostatek odvahy řešit určité události. Říká se tomu, „strčit to pod koberec“, či „schovat pod stůl“. Naprosto nic se tím nevyřeší, mohou nastat slunečné dny, ale také mohou přijít v noci mraky a potom je těžké dohánět čas.
Snažím se tomu odkládání vyhýbat, nechci se spoléhat na to hezky znějící „maňána“. Nevěřím tomu. Jsou ale lidé a znám jich dost, kteří si takto chtějí ulehčit udělat určitá rozhodnutí, která mnohdy nemusí být lehká, to dokáži pochopit.
Jenomže člověk může mít své zásady, ale také trochu vynechávající paměť. A právě proto, si snažím stále připomínat tu jednu básničku Josefa Václava Sládka.
Pokud rozhodujeme jen sami za sebe, neseme také za to sami odpovědnost.
Dnes ve světě rozhodují za nás ale jiní lidé, rozhodují o dalším udržení naší západní kultury, našeho způsobu života, nejen pro nás, ale pro naše děti, vnoučata a pravnoučata.
Tato myšlenka mě neopouští a při každém setkání s mladými lidmi a malými dětmi, s jejich úsměvy na tvářích vyjadřujících jistotu jejich budoucího radostného života. Spoléhají se na nás, vždyť my jsme je do tohoto světa přivedli.
Má-li zlo triumfovat, stačí jediné – aby dobří lidé nedělali nic.
Jsou ti, kterým jsme dali možnost rozhodovat za nás skutečně ti praví dobří lidé ? Jestliže nejsou musíme se jimi stát my. Tady potom platí
„Odklada horší lenocha jest“, protože kdo jiný by potom mohl zastavit ty mraky ?
Jana Reichová
* * *
Zobrazit všechny články autorky