O hodnotách

Hodnoty bývají přerůzné. Lze je rozčlenit nejen do skupin, ale dát jim i pořadí. Tato pořadí se uplynulými věky ustálila a není nutné je měnit. Ale stává se to. Domnívám se, že ti, co je bourají a mění, nejsou in. Pravé hodnoty, prověřené životy tisíci generací, celou lidskou historií, se nemění. K takovým patří přátelství, láska se všemi afinitami tj. k ženě, k dětem, k rodičům a předkům, k vlasti, rodnému kraji a obci, kde jsme se narodili a žijeme. Dále hodnoty jako jsou cit a soucit, tolerance, svobodomyslnost, odpovědnost, smysl pro spravedlnost. Soupis je možno zajisté rozšířit.

Ve společnosti ale je a byla vždy menšina, která si pořadí pozpřevracela nebo je zcela zrušila a vyznávala a vyznává jiná božstva. K těm častým patří bohatství. Ještě nedávno tito lidé byli nazýváni obdivovateli zlatého telete, které ovšem bylo a je falešnou modlou. Dále tito lidé řadí k hodnotám, jež uznávají, drzou rvavost, nepotřebnost soucitu k trpícím, pohrdání ke starším a starým lidem, nelásku k dětem a slabším, lhostejnost ke spravedlnosti, utrpení, bolesti a bezpráví.

Nemají tyto „nevlastnosti“ napsány na čele, ani je neproklamují. Ale podle jednání a činů, postojů, myšlení je lze poznávat. Ale není to až tak snadné. Kam se proti nim hrabou chameleoni, klauni a jidášové. Kážou vodu a pijí víno. Tento výrok vznikl ve středověku jako výstižné a pravdivé vyjádření na tehdejší chování římskokatolické církve. Pozor na jejich otevřené náruče, jež naznačují, jakže tě chtějí obejmout. Když se necháš, ztrácíš dech a vypustíš duši. Půjčí ti víc, než je polovina tvého majetku, aby jej později získali celý. Lháři, lichváři, podvodníci, zloději a vrazi. To je ona kategorie, která vždy a všude existovala a existuje, bez ohledu na hranice, národnosti, vyznání apod. Proto ten stálý boj mezi dobrem a zlem. Mnozí z nich se hlásí okázale k charitě a dávají na tyto účely drobky ze svého stolu. Kolem svých domů staví betonové zdi, vzhledolamy, aby ti dole, ti kolemjdoucí neviděli na jejich majetky, na jejich prakticky nevyužitelný a někdy nelogický a nepotřebný přepych. Branky a vstupy, ale i uvnitř jsou vybaveny čočkami hlídacích kamer, naslouchacími štěnicemi a další bezpečnostní technikou, aby jim, nedejčlověk, nikdo nic nevzal, aby jim, člověkvíjak, neublížil. Ale každá mince má dvě líce. Tímto svým jednáním si vylidňují území, prostor, v němž žijí jenom oni. Nemohou si zajít na pivo do blízké hospody. Nemají čas povídat si s dětmi, nemají čas na lásku a přátelství. Nemají kamarády. Mají jenom partnery, zákazníky, klienty a také svoje společnice a společníky.

My, obyčejní, normální lidé, kteří tvoří většinu, žijeme plněji, smysluplněji, užitečněji. I když jsme často nespokojeni, potkáváme nespravedlnost k sobě i okolí, jsme ponižováni, čelíme bezpráví, nacházíme se v bezradných situacích, to všechno vždycky překonáme. Často bolestně, se slzami v očích, modřinami z utrpěných ran, nanicovatými pocity apod. Ale není to tak stále. Konáme, věříme, pracujeme a to nám přináší časté chvíle štěstí, radosti z dětí, z podařeného díla, opětované lásky, naplněného úsilí a splněného předsevzetí. My tu menšinu s polámaným žebříčkem hodnot převálcujeme.

Lid, masa se svými utrpeními, radostmi, pláčem a úsměvy, je věčný. A v lidských dějinách to bylo podobné. Nebylo to nikdy jednoduché, nebylo času bez bolesti a slz, ale také bez radosti a štěstí. Blahobyt není totiž a přece lidským právem. Ten se rodí a vzniká z práce. Z práce odpovědné, poctivé, cílevědomé a nenaříkavé. Obyčejní lidé nejsou celebritami na hodiny a dny. Jsou jimi se svými plnokrevnými životy od narození až do odchodu z tohoto světa.

Milan Dubský

* * *
Koláž anotačního obrázku © Olga Janíčková
Ilustrace © František FrK Kratochvíl

Zobrazit všechny články autora