Den jako každý jiný, a přece se trochu lišil od ostatních. Před nedávnem mě zaujala černobílá fotografie našeho největšího menhiru, zvaného Kamenný pastýř, který se nachází poblíž Klobuk na Lounsku. A tak jsem rozložila na stůl malířské náčiní, abych své dojmy z tohoto zajímavého setkání přetavila do barev.
Menhir
Jak tajemně zní toto slovo a ještě tajemnější je jeho původ i význam. Dnes tento mlčenlivý svědek dávné minulosti, připomínající postavu muže, stojí osaměle v poli a rozhlíží do kraje. Přitahuje pozornost lidí a je opředen nejrůznějšími legendami. Co by nám asi vyprávěl, kdyby uměl mluvit ten železitý kvádrový pískovec.... o místě svého zrození, snad někde u Peruce v dávném prvohorním ordoviku, takových kamenů jako on tu bylo víc, snad jen menších. Miliony let klidu na suchu i pod hladinou moře a znovu na suchu, vydán na pospas slunečního žáru i mrazu, jimž dokázal vzdorovat. Pocítil mohutné záchvěvy Země, kdy se lámaly její desky a žhavá krev tryskala na povrch.
Byl stranou tohoto bouřlivého dění a další miliony let sledoval jak mocné a rozeklané pohoří rostlo a celé se zdvihalo. Pak zvolna dohasínaly jeho ohně a už jen vítr, déšť a mráz si pohrávaly s jeho vrcholy, které snížily a vymodelovaly do úhledných homolí. A jediná, zcela osamělá homole čedičového bratra těchto hor se tyčila opodál.
Přehnala se doba ledová a další tisíce let, kdy přišli odkudsi ze západu lidé, urostlí, ošlehaní větrem, kteří kámen objevili a odtáhli do rovinaté stepi, kde ho slavnostně vztyčili. Tehdy se stal menhirem. Jeho menší kamenné bratříčky potkal podobný osud - i ony byly odtaženy a
"rozsety" v okolí do řad. Jen Kamenný pastýř sám by mohl vyprávět o době své slávy, kdy byl člověkem uctíván.
Vše je pomíjející. Přišli jiní lidé, postavili v okolí vesnice a města s kostely, step proměnili v pole. Jen kámen jako pamětník zůstává, vzdoruje erozi a mlčí. Probouzí zvědavost, ale i úctu člověka, který vše tajemné opřádá legendami. Vědec jde dál. Pátrá po minulosti, obchází
kámen a zkoumá, měří, chce vědět, proč právě tady a ne jinde byl menhir vztyčen. Hledá souvislost v postavení Kamenného pastýře vzhledem k Řípu a zde nachází jistou odpověď. Při pohledu od Kamenného pastýře k Řípu je možné dva dny v roce vidět vycházet slunce přímo nad temenem Řípu, a to 30. dubna a 13. srpna. A právě v tyto dny slavili Keltové svátky Beltine a Lugnasad.
Dosud jsem u Kamenného pastýře nebyla. Nasávám atmosféru místa prostřednictvím černobílé fotografie a "tancuji" štětcem po papíře.... asi nejtěžší je vystihnout podstatu Kamenného pastýře, tvar je jasný, ale barvy a povrch zůstávají tak trochu na mé fantazii. Maluji plochy kamene a zářezy v nich, pak je uhlazuji, nanáším barvy všech možných odstínů, některé smývám, ale jiné znovu přidám - musí prosvítat rezavá, protože pískovec
obsahuje železitý tmel.
Je večer, akvarel je hotový, ale abych mohla posoudit, zda jsem se strefila, musím Kamenného pastýře navštívit. A co bych si přála ještě? Spatřit východ slunce nad Řípem...
