Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Podnět ke vzniku této rubriky dal Karel (kmet), který mi napsal: Píši Ti z jiného důvodu. V našem kraji jsem se narodil, mezi zdejšími Němci strávil i celou dobu války a tím mám nikdy nepřerušované kontakty k nim. V posledním roce jsem pro jednu zdejší agenturu přeložil asi 250 stránek osobních vzpomínek našich Němců na období od třicátých let až do poslední doby. Teď nějak nejsou prostředky uvedené vzpomínky vydat knižně, snad budou vycházet na pokračování v městských novinách. Snad jen dvě nezní českým uším dobře, jsou takové německo-nacionalistické. Jinak opravdu je vše lidské. Mezi vzpomínkami jsou i velmi úsměvné či překvapující. Kdyby Ti někdy chyběla náplň, dej mi vědět.
Náplň sice nechybí, přesto se teď s námi do jednoho „příběhu“ přeneste…
Ludmila Holubová
Hubertova poslední cesta
Ze vzpomínek Manfreda Peukera z Broumova
Znám ji z vyprávění otce. Nechci tvrdit, že se vše událo přesně tak, ale ten příběh určitě nebyl vycucán z prstů. A tak proč bych neměl, pieta sem, pieta tam, něco, co má dle mého posouzení svou vyprávěčskou hodnotu, svěřit ostatním.
Zemřel jistý Hubert z Broumova, Horního Poříčí. Byl starým mládencem, žil úplně sám a měl jen vzdálené příbuzenstvo. Za to měl ale hodně přátel, hlavně mezi stálými hosty místních hospod. V jednom se však podstatně lišil od ostatních broumovských spoluobčanů. Byl volnomyšlenkářem, nevěřil tedy na zmrtvýchvstání, ani na život věčný.
Stalo se, že jeho přátelé i ostatní stejného smýšlení překvapila zpráva o náhlém úmrtí tohoto jinak tak veselého a v nejlepšího létech jsoucího spoluobčana. Většina volnomyšlenkářů již tehdy dávala přednost pohřbu žehem a toto bylo rovněž přáním pana Huberta. V Broumově však krematorium nebylo, nejbližší se nacházelo až v Trutnově. Takže poslední cesta na tomto světě našeho Huberta měla vést tam.
Lidé z jeho okolí mu však chtěli připravit důstojné rozloučení s jim tak milovaným městečkem a krajem, a tak pověřili známé pohřebnictví Wilhelma Knauera organizací rozloučení a převozem. Vše se důkladně připravilo.
Pan Knauer, jako vždy při takových příležitostech obléknut do černého vycházkového kabátu a cylindru, nechal rakev důstojně ustavit a vyzdobit na nádraží, smuteční společnost stála tiše a vážně v půlkruhu okolo rakve, připravené na poslední cestu Huberta. Mlčky a důstojně se čekalo na smutečního řečníka objednaného pro tuto příležitost z řad volnomyšlenkářů. Přijel již před hodinou z Trutnova a narychlo se posiloval v nádražní restauraci. Takové obřady byly pro něj věcí pouhé rutiny a jeho, nebožtíka vzpomínající, rozlučkový projev byl takový všeobecný, nic neříkající a dal se vždy přizpůsobit každému pohřbu. Jedinou důležitou informací, kterou řečník vždy potřeboval bylo jméno zemřelého.
Když se konečně smuteční řečník objevil na nástupišti, došel důstojným krokem k panu Knauerovi. Teď je na místě připomenout, že pan Knauer byl silně nahluchlý. Smuteční řečník z Trutnova se pana Knauera tichým hlasem zeptal: “Jak se jmenoval zemřelý?“ Majitel pohřebnictví mu nerozuměl jediného slova a pouze předpokládal, že se mu řečník přestavil. „Wilhelm Knauer,“ řekl majitel pohřebnictví, představil se a přátelsky mu podal ruku.
Po té se přicestovalý řečník postavil před smuteční shromáždění a slavnostním hlasem započal: “Loučíme se zde s našim milým spolubratrem Wilhelmem Knauerem ……..!“
Všichni přítomní najednou udiveně rozevřeli své předtím přivřené a sklopené oči a probrali se ze svého smutečního uvažování. Lehce do sebe dloubali lokty a těkání očí přešlo v poškubávání rameny. Čím častěji řečník vyslovoval jméno Wilhelma Knauera, tím více se stupňovalo všeobecné veselí následkem nezvyklé situace. Bez jediného slova přítomných došlo k vzájemné dohodě, že řečník nebude přerušován, ani opravován. Zaprvé ho chtěli ušetřit trapnosti a zadruhé si všichni chtěli vychutnat nastalé až do konce.
Pouze jeden se tvářil ve své vznešeností naprosto vážně - Wilhelm Knauer. Stál šikmo za řečníkem a nerozuměl jedinému slovu. Pouze z množství kapesníků v rukou smutečních hostů utírajících si uslzené oči mohl on přepokládat, že ze slov smutečního řečníka všem puká srdce. S jistou nedočkavostí všichni čekali na další vyslovení jména a raději již své obličeje schovávali za kapesníky.
Netrpělivě čekající strojvedoucí, nervózní ze zpožďujícího se a k odjezdu připraveného vlaku celý obřad ukončil ostrým hvizdem píšťaly lokomotivy. A tak smuteční řečník uzavřel svůj projev slovy: “Milý Wilhelme Knauere vydej se na cestu, nikdy na Tebe nezapomeneme!“. Všem rychle stiskl ruce a spěšně nastoupil do vlaku. Rakev s ostatky Huberta byla urychleně naložena do zavazadlového vagónu a vlak s hlasitým supěním odjel. S velikou důstojností řečník zamával smutečným hostů z okna vlaku svým kloboukem a oni opětovali máváním rukou.
Teprve když se v dáli ztrácela koncová červená světla vlaku, vypuklo shromáždění v osvobozující smích. Dokonce smuteční hostina v hostinci „U Wittichů“ prý byla velmi veselá a protáhla se do pozdních hodin. Hubertovi přátelé, pak již řádně rozveselení, jen litovali, že tu legraci nemohl zažít samotný Hubert. Prý by se byl usmál k smrti.
Pamětníci, vzpomínejte!