Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renoncy (74)
Do těchto vzpomínkových paradoxů si snad mohu dovolit i zařazení několika svých cest služebních, které se konaly v letech 1970 až 1985. Všechny tři směřovaly na východ od železné opony, neboť na opačnou světovou stranu jsem nikdy nebyl „nominován“. Poprvé jsem vyjel - tedy spíše „vylétl“ koncem října 1970 na krátkou stáž do moskevského CIPu. A tu zkratku asi musím vysvětlit - jedná se o Centrální institut pogody - tedy počasí. Na našem tehdejším ministerstvu „Lesů, vod a strání“ jsem odevzdal vojenskou knížku, dostal služební pas, adresu našeho vyslanectví, další „důležité“ pokyny a už nevím kolik rublů. A protože opravdu nepíšu cestopis, ale jen vzpomínkové paradoxní střípky, mohu jich i zde pár zařadit.
Shodou okolností jsem se v Praze o svých pětatřicátých narozeninách asi týden před odletem seznámil s jedním Moskvanem, redaktorem technického časopisu, kterého si „nabrnkla“ rozvedená kolegyně mé první ženy. Ruslan se s Prahou loučil nerad, moc se mu u nás líbilo a za „vstup spřátelených vojsk“ se nám velice omlouval. Dokonce mi sám navrhl, že bychom si mohli navzájem vyměnit nějaké peníze. To se mi hodilo, neboť jsem si chtěl v Moskvě koupit fotoaparát, jednookou zrcadlovku Zenit.
500 Kčs jsem tedy vyměnil za 50 rublů, které jsem měl dostat až Moskvě, protože Ruslan se větší množství rublů neodvážil vyvést! Dal mi však své moskevské telefonní číslo domů a také adresu Technického nakladatelství, kde pracoval. V Moskvě jsem se mu pak po dva dny nemohl dovolat, a pomalu jsem se lučil se svou pětistovkou. Ale pak další den odpoledne jsem šel hledat to nakladatelství. Bylo poblíž centra Moskvy, kupodivu jsem ho brzy našel, a co následovalo, je neuvěřitelné! Ve vrátnici nebyl nikdo, klidně jsem vešel do velké budovy a prvního člověka, kterého jsem potkal, jsem se zeptal, kde má kancelář Ruslan. Měl jsem zřejmě štěstí, dotyčný to věděl a tak jsem v prvním patře po nesmělém zaklepání vstoupil do prázdné místnosti. Chvíli jsem čekal, ale nikdo nepřicházel, a protože na stole byl telefon, drze jsem ho použil. Rozechvěle jsem vytočil Ruslanovo číslo a na druhém konci drátu se ozval jeho hlas. Když jsem řekl, že volám z jeho kanceláře, zděsil se! Rychle jsme se dohodli na schůzce a druhý den odpoledne Ruslan v obchodě nějak obešel frontu a za chvíli jsem držel nový foťák v ruce. Dokonce mi bylo sděleno, že mám štěstí a mám výrobek určený pro export! Ruslan mě pak předposlední den mého pobytu pozval na opulentní večeři do novinářského klubu. Kromě jiného jsme samozřejmě měli kaviár, který jsem moc nemusel, ale také čerstvé raky z řeky Moskvy, po nichž zbyl na stole pořádný „binec“. A ještě jedna pikantérie. Věřte - nevěřte, po mírném sondování jsem si u stolu v úzkém kruhu asi pěti lidí dokonce troufl dát k lepšímu pár našich anekdot o SSSR a Rusech! Samozřejmě jsem odvahu dostal až po pár „stakanech“ vodky a divil jsem se hned dvakrát. Přítomní mi pochválili mou ruštinu, asi ze zdvořilosti, a navíc některé anekdoty dokonce znali! Teď už se ale opravdu musím vrátit ke své služební cestě.
Odletěli jsme a i v Moskvě jsme přistáli bez problémů, ale organizace mé cesty trochu „zahaprovala“ už na vyslanectví, kdy navečer tam „pracoval“ pouze vrátný! Naštěstí po chvíli našel obálku s mým jménem, kde byly další pokyny – adresa hotelu pro ubytování a adresa CIPu. Ubytoval jsem se a na pokoji jsem spal se dvěma českými studenty, kteří studovali v Kyjevě a byli zde na několikadenní návštěvě. Hotel byl opravdu mezinárodní, mne nejvíce zaujali Korejci – samozřejmě severní, kteří každé ráno provozovali na „zajímavě“ ovoněných chodbách rozcvičku! O zajímavých „toiletách“ se nebudu zmiňovat, je to snad dost známé! Na snídaně a večeře jsem chodil do bufetu poblíž hotelu, obědy jsem si posléze koupil v „CIPu.
Druhý den ráno jsem jel metrem do institutu, kde se do organizace opět vloudila chybička. Očekávali totiž meteorologa střednědobé předpovědi, a já byl tehdy ještě „krátkodobý“. Narychlo mi tedy hledali odpovídajícího kolegu. Po dvanáctileté výuce ruštiny jsem sice tento světový jazyk (s mírnou směsicí slovenštiny) jakžtakž ovládal, ale moc mluvit se mi z pochopitelných důvodů nechtělo. Můj průvodce byl ale Sibiřan a měl pro mé „nechtění“ kupodivu pochopení… Co říci ještě o mé stáži - nic moc! Na jedné předpolední konzultaci, podobně jako u nás, se několik minut meteorologové dohadovali, zda bude druhý den v Moskvě sněžit nebo pršet, a tak jsem se osmělil a navrhl déšť se sněhem. Kupodivu to akceptovali, a tak jsem se jeden den podílel na předpovědi počasí pro Moskevskou oblast! Teď nevím, zda se tím mám chlubit…
Pro mne nejzajímavější bylo oddělení „celosvětových“ předpovědí. Protože tehdejší sovětské loďstvo „jakéhokoliv zaměření“ operovalo doslova ve všech oceánech a mořích, muselo mít pochopitelně i podrobné informace o počasí v celém světě.
A tak jsem poprvé viděl synoptické mapy jižní polokoule. Jsou zajímavé tím, že je na nich všechno meteorologické „obráceně“! Proudění v tlakových nížích i výších je obrácené, severák tedy není krutý, ale naopak teplý tropický a krutý je zde „jihák“ vanoucí od Antarktidy. Ukázka této mapy je pochopitelně podstatně mladší! Ke konci října jsem pak byl svědkem mimořádných předpovědí. Blížilo se výročí Velké říjnové revoluce a ještě před tím měl kamsi letět velký Brežněv! No – bylo zajímavé, jak kolegové kmitali!
V Moskvě začínala pomalu zima, dle „mé“ předpovědi opravdu padal déšť se sněhem, a tak jsem toho po městě moc nenachodil.
Prošel jsem se pochopitelně po Rudém náměstí, ale přiznám se, že větší dojem než známý chrám Sv. Blažeje na mne udělal malý kostelík na Arbatu mezi paneláky, kterým nesahal ani do druhého patra! Navštívil jsem i známý a tehdy otřesný obchodní dům GUM. Většina starých dřevěných podlah zde páchla olejem, ale přesto jsem koupil pár hraček pro děti. Dodnes pak mám před očima opravdu nepřeberné řady matrjošek a sošek Lenina, s čepicí i bez ní, ve všech velikostech a z nejrůznějších materiálů.
Jinak jsem ještě poznal, že nejtěžší práce, například úklid na ulicích a podobné, vykonávají zde v Moskvě - a zřejmě i v celé té velké, široké zemi - ženy, zatímco pánové tvorstva - muži si kliďánko „užívají“ vodky… A to by ze země, kde zítra znamenalo včera, asi stačilo! „Důležité“ bylo, že od té doby jsem - jak se tehdy říkalo - mohl radit, protože jsem byl v Moskvě!
Pamětníci, vzpomínejte!
500 Kčs jsem tedy vyměnil za 50 rublů, které jsem měl dostat až Moskvě, protože Ruslan se větší množství rublů neodvážil vyvést! Dal mi však své moskevské telefonní číslo domů a také adresu Technického nakladatelství, kde pracoval. V Moskvě jsem se mu pak po dva dny nemohl dovolat, a pomalu jsem se lučil se svou pětistovkou. Ale pak další den odpoledne jsem šel hledat to nakladatelství. Bylo poblíž centra Moskvy, kupodivu jsem ho brzy našel, a co následovalo, je neuvěřitelné! Ve vrátnici nebyl nikdo, klidně jsem vešel do velké budovy a prvního člověka, kterého jsem potkal, jsem se zeptal, kde má kancelář Ruslan. Měl jsem zřejmě štěstí, dotyčný to věděl a tak jsem v prvním patře po nesmělém zaklepání vstoupil do prázdné místnosti. Chvíli jsem čekal, ale nikdo nepřicházel, a protože na stole byl telefon, drze jsem ho použil. Rozechvěle jsem vytočil Ruslanovo číslo a na druhém konci drátu se ozval jeho hlas. Když jsem řekl, že volám z jeho kanceláře, zděsil se! Rychle jsme se dohodli na schůzce a druhý den odpoledne Ruslan v obchodě nějak obešel frontu a za chvíli jsem držel nový foťák v ruce. Dokonce mi bylo sděleno, že mám štěstí a mám výrobek určený pro export! Ruslan mě pak předposlední den mého pobytu pozval na opulentní večeři do novinářského klubu. Kromě jiného jsme samozřejmě měli kaviár, který jsem moc nemusel, ale také čerstvé raky z řeky Moskvy, po nichž zbyl na stole pořádný „binec“. A ještě jedna pikantérie. Věřte - nevěřte, po mírném sondování jsem si u stolu v úzkém kruhu asi pěti lidí dokonce troufl dát k lepšímu pár našich anekdot o SSSR a Rusech! Samozřejmě jsem odvahu dostal až po pár „stakanech“ vodky a divil jsem se hned dvakrát. Přítomní mi pochválili mou ruštinu, asi ze zdvořilosti, a navíc některé anekdoty dokonce znali! Teď už se ale opravdu musím vrátit ke své služební cestě.
