Zatraceně smolný den
Jistě se každému někdy stane, že se probudí do dne, na který by později nejraději zapomněl. Ovšemže to potkalo mnohokrát v životě i mne, ale to jsem byl ještě mladší a proti takovým zlomyslnostem života odolnější. Zpravidla jsem na to reagoval výbuchem zlosti a prokletím všech okolností a viníků, čímž jsem uvolnil napětí nervů a došel brzy úlevy.
Dnes jsem už klidnější, a tedy jsem si myslel, že už tuto možnost dekompresního ventilu nepotřebuji, což je sice lepší pro rodinné okolí, ale zase mi to déle leží v žaludku. Takže i když je ten mizerný den už za mnou a vlastně mne i poučil o relativitě smůly, pořád na něj myslím.
Bylo pátého dubna, dva dny přede dnem, kdy mne navždy opustila moje drahá žena Lenka a já se chystal k odjezdu k rodinnému hrobu ve Vraném. Důvodem nebylo jen toto datum, ale chtěl jsem také důkladně omýt žulovou desku a nahradit uschlé květiny ve váze třemi umělými růžemi, které si dlouho udrží bez zalévání pěkný a čerstvý vhled.
Vyhledal jsem si předem na netu odjezdy vlaků, jeden vybral a onen den ráno jsem ta tři neživá kvítka zabalil po vzoru květinářů do hedvábného papíru, pečlivě zavázal provázkem se smyčkou a zavěsil na prst ruky s taškou s věcmi na čištění a s francouzskou holí ve druhé ruce jsem skoro čtyřicet minut před daným časem opustil byt.
Jenže ani ne dvacet metrů od domu jsem si uvědomil, že s sebou nemám petrolej do hřbitovní lampičky a musel se vrátit. To by nebyl jinak žádný velký problém, jenže v našem domě se už čtrnáct dní pracovalo na výměně výtahu za nový podle normy EU, a tak jsem těch sedm pater musel vystoupat po svých, spílaje své zapomnětlivosti.
Na vršovické nádraží jsem dojel ale včas a hledal na elektronické nástěnné displeji číslo nástupiště. Bohužel tam ještě nebylo uloženo. A protože jsem je tam nenašel ani deset minut před odjezdem, zeptal jsem se při koupi jízdenky pokladníka, který to však také nevěděl. To už mne znepokojilo, protože na druhé a třetí nástupiště se vchází podchodem, což je pro mou omezenou rychlost chůze dosti daleko. Čekal jsem tedy venku na případné hlášení rozhlasem, když ke mně přišla z haly jakási dívka:
„Pane, pan pokladník vám vzkazuje, že mu výpravčí právě oznámil, že váš vlak přijede na třetí nástupiště.“
Poděkoval jsem jí a ocenil tu službu s tím, že po návratu tomu dobrému muži poděkuji. Teď už na to nebyl čas, protože jsem už „uháněl“ podchodem a po dvakrát dvaceti schodech na místo příjezdu i odjezdu vlaku. Posadil jsem se tam, udýchán, na lavičku, když vzápětí zaznělo z tlampačů oznámení o desetiminutovém zpožděni mého motoráčku. Seděl jsem klidně dál, když po chvíli následovalo sdělení, že „vlak číslo 1909 S 80 směr Vrané nad Vltavou přijíždí na nástupiště číslo dvě, třetí kolej“ a já vidím, jak tam ten žlutý vláček skutečně míří.
Vyskočil jsem z lavičky, sebral tašku, navlékl svazek růží zase na prst a vyběhl ze všech sil po těch čtyřiceti schodech na sousední peron. Protože do těch dvou vagónků vláčku nikdo jiný nenastupoval a jeho strojvedoucí se do zrcátka nepodíval, ujely mi, jak se říká, před samým nosem, právě, když jsem zdolal poslední schod.
Zůstal jsem nevěřícně stát, udýchaný jak po maratónu, a třásl se po té námaze skoro vysílením i zlostí, nad tou neuvěřitelnou smůlou, když jsem byl na nádraží tak brzo. Nakonec jsem se uklidnil a cestu pro ten den vzdal a rozhodl, že když už jsem ve městě, využiji toho k obstarání dalších věcí, abych později nemusel znovu šplhat tu výšku do bytu.
První byl nákup pár věcí na chatu, a tak jsem se rozjel tramvají k známé prodejně. Když jsem se k ní po třech stech metrech od zastávky dobelhal, byla zavřená, protože v důsledku velikonočních svátků polovina pražských obchodů, dílen a podniků si tak prodlužovala víkend. Znovu jsem si v duchu vynadal, že jsem si to neuvědomil a skoro kilometr se proto plahočil zcela zbytečně. Když jsem se pak usadil v tramvaji, zjistil jsem, že držím na provázku jen prázdný papírový obal. Bůh ví, kde mi z něj ty růže vypadly.
Hmotná škoda byla nepatrná, ale mrzelo mne, že to byly ty, které ležely u Lenčiny urny, když jsem ji měl před uložením na hřbitově skoro tři týdny doma. Tuhle, smolnou příhodu, ten den už kolikátou, jsem přestál jen se zatnutými zuby, netuše, že ještě není poslední.
Musel jsem ještě na poštu s úřední doručenkou s modrým pruhem, a když jsem zásilku přijal, otevřel a přečetl, bylo mi na mrtvici. Katastrální úřad mi s „ politováním vrací žádost o změnu zápisu v listě vlastnictví, protože u jedné ze stran bylo uvedeno chybné rodné číslo. Zaplacený poplatek 100,- Kč tím propadá a při podání opravené žádosti je třeba ho uhradit znovu.“
A to byla ta příslovečná poslední kapka, jíž přetekl pohár mé trpělivosti, takže jsem tak jadrně a hlasitě zaklel, že se na mne s pohoršením obrátily všechny hlavy ve frontách před přepážkami. Ještě štěstí, že to nebyla kletba z těch nejdrsnějších, ale sám jsem se toho ulekl, omluvil se a vypadl z úřadu s tváří rudou studem a zlostí.
K domu jsem šel raději pěšky, abych trochu vydýchal ten vztek a byl rád, že se mi na chvíli vrátil ten pojistný ventil a pomohl mi snížit tlak. Jen škoda, že se tak stalo v nevhodnou dobu a na nevhodném místě, protože několik lidí mne určitě poznalo a já patrně přišel o pověst laskavého a zdvořilého stařečka, které se podle svého mínění zajisté těším.
Od domovních dveří právě odjížděla sanitka a jimi se namáhavě, jen jednou rukou, pokoušel dostat domů soused Karásek ze třetího patra. Druhou měl v sádře, kotník na neobuté noze ve škrobáku, na čele hematom o rozloze dobrých padesáti kvadrátcentimetrů a nos v obvazu v podobě uzdy, držící mu na něm obtočena kolem hlavy a zakončena v týle úhlednou kličkou. Vypadal ale přes ta očividně vážná zranění tak komicky, že jsem se málem rozesmál.
„Co se ti proboha stalo?“ zeptal jsem se ho.
„Ále měl jsem dnes takovej zatraceně smolnej den, vlez´ jsem ráno na ulici přímo před auťák. Měl jsem ale taky zase zatraceně velkou kliku, protože se teprve rozjížděl, jinak to mohlo bejt horší! Jedu zrovna z nemocnice.“
Otevřel jsem dveře a nabídl mu doprovod na jeho patro, ale to rozhodně odmítl: “Kdepak, to musím zvládnout sám. Ty čtyři týdny nikam chodit nebudu a pak už bude jezdit výtah!“
Zdolal jsem tedy statečně celou stěnu sám, bez lana a cepínu jen se svou holí až do svého doupěte. A teprve večer, když zlost a vztek ulehly jak psi zpět do svého koše, jsem si plně uvědomil, kdo z nás dvou měl ten svůj den smolnější.
