Věrnost medvědí Světlo světa spatřil možná už před sto lety. Ve své době velikánský, sněhobílý, plyšový, oči jako korálky. A když se překlopil, bručel. Na začátku dvacátých let minulého století ho dostala jako dárek malá holčička v Marseille. Takový obrovský medvěd, skoro stejně velký jako jeho tříletá velitelka, to bylo něco! Méďa byl okamžitě milovaný a opečovávaný, stále nablízku sdílel jako nejvěrnější kamarád všechny holčičí radosti i strasti. Když se po pár letech vystěhovala holčička s maminkou a tatínkem z Francie, aby se rodina vrátila do země svých předků a našla nový domov v Plzni, naslouchal Méďan trpělivě těžkým starostem děvčátka, které sice hovořilo několika cizími jazyky, ale místní děti se mu posmívaly pro cizí přízvuk. Věrný kamarád se nesmál nikdy; plyšovými oušky naslouchal, čumáček se mu pomalu samou péčí roztřepal, kožíšek celý zašedlý a vypelichaný – však taky kolik společných her a výletů zažil, kolik slz vysušil… Z dívenky vyrostla mladá žena, s medvědem už si dávno nehrála, ale milovat ho nepřestala, o své místo v domácnosti nikdy nepřišel. Tam, kousek od plzeňského pivovaru, se Méďa stal svědkem 2. světové války, náletů i bombardování, tam také vítal Američany.
Přišel rok šedesátý a celá rodina se přestěhovala do Prahy, na věrného průvodce samozřejmě nezapomněla. Méďa dostal nový kožíšek, protože ten starý úplně vypelichal a místy z něj lezla slaměná výplň. Když se ženě narodila malá holčička, byl připraven statečně se vrhnout do další služby. Věrně provázel svou novou a trochu divokou velitelku na všech jejích dobrodružných cestách, byl opět milován a neprozradil žádné dětské tajemství. A protože jedna akce střídala druhou, jeho bělostný kožíšek dostal zase řádnou patinu: tentokrát schovala vydřený plyš jemňoučká plátěná košilka s vyšívaným límečkem a dupačky velikosti č. 80, oboje zděděné po děťátku. Jak často lidé kolem holčičky nesoucí na ruce svého Méďana jej považovali za živé miminko – tedy jen do té chvíle, než na ně zpod čepičky vykoukl medvědí obličej. Už dávno nebručel, klouby kolem nohou postihla jakási osteoporóza plyšových bytostí, tu tam bylo nutno kožíšek látačkou vyspravit…
Roky plynuly a s nimi další historické milníky: zase přijely tanky, tentokrát oním prapodivným způsobem spřátelené, poté nastoupila normalizační schizofrenie a pak samet, který plyšovému veteránovi přinesl také novou službu u dalších dětiček, byť už méně náročnou a s právem rodičovského veta při obzvlášť divokých hrách.
Skončilo minulé století i tisíciletí, holčičku z Marseille, která kdysi dostala darem obrovského medvěda, proměnily roky ve stařenku úctyhodného věku. A milovaný Méďa? Úspěšně přežil celou kupu mladších i krásnějších medvědů a dalších plyšových kolegů. Pořád sleduje dění kolem sebe ostrým pohledem dokonalých korálkových očí, jaké už dnešní plyšáci nemají. Zachoval si svou filozofickou duši a těší se několikagenerační úctě. Však také dostal k Vánocům novou plyšovou kombinézu, aby mu zahřála (nebo spíš schovala) starý kožich – vždyť zanedlouho oslaví sto let.
Marina Hužvárová - celé dětství prožila jako pražské dítě, toužící po volnosti, přírodě a zvířatech. Chtěla se věnovat zvířatům i v budoucí profesi, ale doma rozhodli, že musí rozvíjet svůj výtvarný talent. Asi od patnácti let však všechen svůj volný čas trávila se psy a u koní. Zabývala se převážně služební kynologií, výcvikem záchranných a lavinových psů, ale trochu času věnovala i loveckým psům svých přátel. Cvičila psy různých plemen pro jiné majitele. Na výstavách bývala vidět s irským vlkodavem, jemuž vděčí za spoustu známých mezi zahraničními chovateli.
Dlouholetá redaktorka Českého dialogu vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V současné době je šéfredaktorkou vědeckého časopisu Akademického bulletinu Akademie věd České republiky, má tři děti a domácnost plnou zvířat.
Světlo světa spatřil možná už před sto lety. Ve své době velikánský, sněhobílý, plyšový, oči jako korálky. A když se překlopil, bručel. Na začátku dvacátých let minulého století ho dostala jako dárek malá holčička v Marseille. Takový obrovský medvěd, skoro stejně velký jako jeho tříletá velitelka, to bylo něco! Méďa byl okamžitě milovaný a opečovávaný, stále nablízku sdílel jako nejvěrnější kamarád všechny holčičí radosti i strasti. Když se po pár letech vystěhovala holčička s maminkou a tatínkem z Francie, aby se rodina vrátila do země svých předků a našla nový domov v Plzni, naslouchal Méďan trpělivě těžkým starostem děvčátka, které sice hovořilo několika cizími jazyky, ale místní děti se mu posmívaly pro cizí přízvuk. Věrný kamarád se nesmál nikdy; plyšovými oušky naslouchal, čumáček se mu pomalu samou péčí roztřepal, kožíšek celý zašedlý a vypelichaný – však taky kolik společných her a výletů zažil, kolik slz vysušil… Z dívenky vyrostla mladá žena, s medvědem už si dávno nehrála, ale milovat ho nepřestala, o své místo v domácnosti nikdy nepřišel. Tam, kousek od plzeňského pivovaru, se Méďa stal svědkem 2. světové války, náletů i bombardování, tam také vítal Američany.
